Ti, co mi berou sílu — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Inula 17. 9. 2015 00:44 +19
Pěkný článek,..děkuji. Jen mě při čtení napadlo..co když do jedné z těch nepříjemných kategorií..konkrétně "zůstávám slušná" patří můj příbuzný..je mi to až blbé napsat, ale myslím, že tam pasuje moje matka. Je to bolavé místo, ale mám z ní přesně takový pocit a vyčerpává mě její přítomnost.. S cizím člověkem je to "jednoduché" oproti situaci,kdy jde o osobu blízkou. Možná je to ale už námět na jiné téma..
Šave 17. 9. 2015 00:52 +22
Je to napsané hodně složitě, ale chápu, jak jste to myslela - podpořit čtenáře v tom, aby si ujasnili, co lze akceptovat a co ne, jak se zbytečně netrápit, když s někým prostě nemohou vyjít. Já to takhle taky asi dělám intuitivně, ale pokud jde o členy rodiny, tak s těmi se snažím vyjít téměř za každou cenu, i když jsou nesnesitelní. Mám na mysli třeba sourozence či rodiče, u nich zavíram všechny oči, co mám, a i po strašné hádce se snažím to dát do kupy. Vím, že kdybych byla v nouzi jakéhokoliv typu, tak oni mě v tom nenechají, a že pod tím vším nesouladem je láska bez nároků. Vy jste jistě měla na mysli lidi v širším okruhu. Já bohužel bych nedokázala vyjmenovat tolik lidí "tady je to fajn" jako máte vy, hodně se zavírám doma a často se vídám jen snad s dvěma přáteli. Každý žije, jak umí, to víme.
Lenka87 17. 9. 2015 05:41 +10
Děkuji Vám za podnětný článek. Myslím si, že zejména pro lidi, co pracují v pomáhajících profesích, je důležité mít kolem sebe lidi, kteří nás nebudou svým jednáním ohrožovat, nebo vysávat. Také jsem omezila v minulém roce i v tomto roce kontakty s lidmi, se kterými jsem se necítila dobře. Je mi to líto, mnohé z nich chápu, že to nemají v životě lehké, tak žijí, jak žijí. Nejsem matka Tereza. Navíc, jak jsem dřív pobývala mezi hrubými a problémovými lidmi, sama jsem začala vykazovat podobné rysy a jsem ráda za to, že jsem se chytla za nos a nechala si kolem sebe lidi, kterým důvěřuji a vím, že jsou to osobnosti s různými kvalitami.
Lenka87 17. 9. 2015 06:08 +1
Akorát, ted jsem si uvědomila, že mi nevadí, když lidé občas použijí sprosté slovo. Jsou situace, kdy se hodí a člověku se uleví. Např. když se člověku něco nepovede a sám pro sebe si zanadává. Záleží však na míře...
Zdenka 17. 9. 2015 07:11 +20
Tak to jsem si přečetla opravdu ráda. Nejsem totiž schopna pochopit, že když mi něco nebo někdo nejde " pod fousy", nejčastěji slyším radu - hledej chybu v sobě, začni u sebe - a já vím, že to tak není. Je dobře se naučit s tím zacházet, za ty rady, co s tím, jsem opravdu ráda, dobrý čtení. Dík.
Jan Majer 17. 9. 2015 08:08 +22 v reakci na Zdenka 17. 9. 2015 07:11
Zdenko, připomněla jste mi jednu souvislost, netýká se vás, ale rád bych, aby zazněla, tak navážu: tohle je zrovna jedna z těch křižovatek, kdy mohou dobře myšlené náměty čtenáře svést do slepé uličky, jak jsem o tom psal v posledním newsletteru. Mluvím teď o těch, kdo lidi ve vlastní rodině a ve svém okolí „škrtají“, jednoho po druhém, až jim skoro nikdo nezbude. A jejich přístup trápí i to okolí. Samozřejmě vědí, že v nich chyba není, vždyť ti kolem jsou hrozní. Zdůraznil bych tedy důležitou část článku, kde Kamila Thiele píše: „Lidi nesoudím, neboť soudy založené na osobních kritériích jsou nanic. Mým hlavním motivem je být zodpovědná za své vlastní rozhodnutí, jak se budu sama chovat.“ Tahle formulace myslím dobře vystihuje to, co je asi obvykle myšleno tím "začni u sebe". Nehodnoť druhé, nedrbej o nich, neživ v sobě zlost na ně, přiznej jim právo být, jací jsou, a připusť, že jsou stejně v pořádku jako ty. Jsou součástí světa, rodiny. Bez nich by svět nebyl celý.
jitka_cholastova 17. 9. 2015 08:56 +46 v reakci na Jan Majer 17. 9. 2015 08:08
K tomu skrtani lidi muze dojit i v pripade, ze clovek chce byt "hodny", se vsemi vychazet, boji se vstupovat do konfliktu ve chvili, kdy by to bylo namiste, protoze v jeho ocich je konflikt neco neprijatelneho... Tak se nekdy prosvihne moment, kdy by bylo mozne proste dat najevo, co mi vadi, vyjednat si hranice. Postupne narusta nespokojenost, v hlave bezi ruzne filmy, a ten druhy nic netusi. Nacez mira pretece a ten hodny a nekonfliktni bez varovani odchazi stredem, protoze "uz to proste nejde" a "asi jsem se v tobe spletl".
Zdenka 17. 9. 2015 09:07 +1 v reakci na Jan Majer 17. 9. 2015 08:08
OK, něco na tom bude.
klaudie 17. 9. 2015 10:54 +6 v reakci na jitka_cholastova 17. 9. 2015 08:56
Tak to jste trefila. Né, vždy je dobré nechávat své emoce pod kontrolou a neříct si svůj názor člověku, který se nám "nezdá " Strach je dobrým pomocníkem, ale špatným pánem. Lidé, kteří k nám "nepatří " odejdou sami, ale dokud poblíž jsou (v našich životech) měly bysme se zamyslet hlavně sami nad sebou, proč tomu tak je. "Rovný, rovného si hledá "
mmm 17. 9. 2015 12:25 +12 v reakci na Inula 17. 9. 2015 00:44
z mé strany k tomuto jen krátce: nelze se nechat vyčerpávat rodiči
Inula 17. 9. 2015 13:51 +1 v reakci na mmm 17. 9. 2015 12:25
Ano, dlouho jsem mlčela a víceméně jsem se snažila vytěsnit..ale při představě, že se matka objedví mi nebylo dobře. Sama jsem jí nekontaktovala. Ale nejde to takto praktikovat..tudíž jsem teď ve fázi, kdy jsem ze sebe "vypustila" vše co cítím a napsala jsem mail..byla to odpověď na mail matky. 3 dny bez odezvy od ní..a nyní řešíme. Ale jisté co vím, nechci to už tutlat v sobě, chci to řešit..Nyní ještě nevím, jak to dopadne. Problém bude mít jádro už v dětství, to je mi jasné. Každopádně je to už jiné téma a článek, který je o lidech kolem nás..nejsem si jistá, zda i o takto blízkých příbuzných (i když na začátku je psáno "Partner, který nechápe naše potřeby, děti, které neslyší, co se jim říká..") se mi libí.
Gade 17. 9. 2015 15:05 +11
Zistil som, že najviac sily mi berie ten "ja", ktorý nosí všetkých vyškrtnutých na chrbte. Darmo mu hovorím, aby ich položil na zem, lebo sa ľahšie putuje "životom" bez "záťaže". Ale nie... Ja ich zhodím, on ich naloží, aby nebola nuda a ešte k tomu ich živí. Je to večný boj :)
Lukáš 17. 9. 2015 15:09 +2 v reakci na jitka_cholastova 17. 9. 2015 08:56
Jde o to "napětí," které nemusí být zrovna v očích toho, kdo se bojí vstupovat do konfliktu. Možná by ten dotyčný "přetečený" do otevřeného konfliktu šel, ale ví, že pak třeba za něj bude "odměněn" zaměstnavatelem, protože ten si žádá především, "slušné a smířlivé vystupování" ve vztahu k veřejnosti. Pak se tedy - bez nadsázky - neškrtají konkrétní lidé, ale konkrétní pracovní obory, konkrétní pracovní místa, kde se žádá jistý druh "ohnutí páteře." Pokud si chce člověk zachovat sebeúctu a nebýt jen hodný, nevybírá si jen zaměstnání, ale spíš šéfa v zaměstnání. Většinou nejspíš dojde k tomu, že musí najít post, na kterém bude šéfovat sám sobě...
Kristina 17. 9. 2015 15:36 +23
Nejvic sily mi berou lidi, co porad mluvej. Vypravej porad dokolecka stejny pribehy, mluvi o lidech, ktery neznam a kdyz uz tohle vycerpaj, odvypravej alespon dej nejakyho filmu. Na muj protest, ze uz to znam, pripadne nechci vedet, zareaguji "Vazne? takze uz vis, ze.../ne, to si musis poslechnout" a pribeh tak jako tak dovypravej. A kdyz reknu, ze si musim odskocit, tak se postavej do futer a melou a melou, dokud nezmizim v prvnim patre na toalete... :-D.
Zuzík 17. 9. 2015 17:00 +10 v reakci na Inula 17. 9. 2015 13:51
Rodiče ve většině případů prostě, bohužel, nejsou dokonalé a vyzrálé bytosti a většinou nejsou takový, jaký bychom je jako děti potřebovaly a ještě ke všemu žijeme ve stejně nedokonalém světě, ve kterém je potřeba neustále improvizovat. Pokud bych vám mohla dát radu, na matku to "nevylévejte", pokud se po první snaze na volání nechytne. Jděte k nějakému terapeutovi, dostaňte to ze sebe tam, vyplačte všechnu bolest, vyvztekejte všechen vztek. On se pak uvolní i vztah mezi vámi a matkou. Matka zůstane stejně nedokonalá, ale nebude už vás tolik tížit. Prostě se jen ukotvíte ve svéms tředu a případně si jako dospělá stanovíte hranice a to třeba veselým komentářem, héj, mami, ale já už jsem přeci dospělá a proto to zrovna ted dělám tak, já vím, že bys mi to nejraši jako máma stále všechno učila, ale už jsem prostě velká, ta se v klidu posaď a dívej se :-).- dokud v sobě máme stále jakoukoliv jizvu z minulosti, tak realita vypadá mnohem divočeji, než třeba i zrovna je.
Zdenka 17. 9. 2015 17:34 +4 v reakci na jitka_cholastova 17. 9. 2015 08:56
Já třeba nechci být ta hodná, ale prostě někdy vím, že toho člověka do života nepotřebuju, mám za sebou takový situace a můžu říct, že mi ti lidi nechybí vůbec. Jen to, že jsem s nimi někdy přišla do styku neznamená, že musí být v mém životě non stop. Nemusí.
Veronika 17. 9. 2015 17:34 +22
Chtěla bych dodat vlastní poznatek. Jako člověk, který zásadně neudržuje politicky korektní vztahy, nebojí se říct nahlas lidem do očí to, co považuje za nutné a nebojí se škrtat, jsem zjistila během života toto: Nezáleží tolik na tom, jak se zachováte k druhému a jestli je to obecně správně. Záleží spíš na tom, jak se chováte k sobě a jaké pocity si vytváříte. Každý se sám musí vyrovnat s tím, když mu někdo ublíží nebo ho oslabuje. Samozřejmě není v pořádku někomu ubližovat, ale jsou chvíle, kdy správně načasovaná slovní přestřelka druhému časem otevře oči (nebo vám, pokud vás někdo napadne). Podle mě je mnohem důležitější nepěstovat v sobě zlobu, nepěstovat nenávist, ventilovat svoje pocity a nestydět se za sebe a obecně mít lidi rád, i když vás štvou. Mít v sobě jakousi laskavost i k těm, o kterých se domníváte, že jsou úplně mimo. Lidi obecně mají tendenci nežít pravdu. Myslím, že má každý právo říkat cokoli, v mezích slušnosti a obecných pravidel (například nelhat a na lži netrvat). Lidi by se ale vzájemně neměli nesnášet, nenávidět a škodit si. Měli by být k sobě vstřícní, respektovat se a být si jaksi nápomocní...
stefan63 17. 9. 2015 18:34 +3
pochopit, ze to co vidim u druhych je odrazom vlastneho vnutra je jeden giganticky ukol na cely zivot (ak nie na viac zivotov) a ocividne nema zmysel (moze byt skodlive) pokusat sa ho nasilu vyriesit okamzite, tj v zmysle za kazdu cenu "hledej chybu v sobě, začni u sebe". Nicmene. Aj tak pred tymto ukolom neutecieme - skvor, ci neskvor si nas to, co sme takto odsunuli, aj tak pocka.
Ulka 17. 9. 2015 21:15 +9
Mám to trochu jinak, k lidem přistupuji intuitivně, a přijde mi to vlastně kouzelné. Stačí jen naslouchat tomu, co vnímáme, a nechat věci proudit. JENŽE:o) to vyžaduje stav, který dnes jeden mi blízký člověk vyjádřil "V nitru klid, tělo dělá, co je třeba." Není lehké v takovém pohodovém stavu být tak nějak permanentně. Pak nejspíš může rozdělení, které paní Kamila představila, pomoci si trochu uspořádat chaosss.
Ulka 17. 9. 2015 21:20 +5 v reakci na Gade 17. 9. 2015 15:05
Vím, že je to Vaše "řečnická", přesto :o) - pokud nezapíšeme, nemusíme vyškrtávat:o)
Inula 17. 9. 2015 21:58 +1 v reakci na Zuzík 17. 9. 2015 17:00
Děkuji Zuzík za odezvu. Je to složité. Já cítím, že pokud se máme vídat, musím jí říct co cítím já..Nemůžu v sobě nadále dusit a potlačovat strach z toho, že se objeví, co bude zase za výstup, který většinou je. Často totiž naše setkání končí jejím ukřivděným pohledem, občas i slzy, občas se mi snaží omlouvat, za to, že se mi v dětství nevěnovala..prostě je to zvláštní a tíživý vztah..O mé děti, její vnoučata se ale také nestará, nehlídá..ona na to prostě není a já to po ní ani nechci, když vím, že prostě k malým dětem není.. Ale také nechci, aby neustále radila..vše ví nejlépe a i před mými dětmi mi radí s výchovou, že to musím takto..atd..A mám z ní pocit, jako by po mě chtěla stále něco..já jí, ale nemůžu v této době dát víc..Jsem prostě ráda, když s ní nemusím moc být. No je to komplikované..Každopádně děkuji za podnět.
Orinoko 17. 9. 2015 23:54 +9
A co když je někdo takový v naší rodině? Nelze ho zašoupnout do škatulky - nekontaktovat ... a co pak když chceme dělat věci jinak, je to celkem fuška. Stále ale věřím že ta fuška se vrací a vyplatí :)
ja2 18. 9. 2015 09:38 +2 v reakci na Inula 17. 9. 2015 13:51
super, piště si, klidně maily sem tam, ale lepší je založit sešit, který si budete předávat a vše zůstane zachycené na papíře.. sešit unese všechny bolesti vaše i mámy, věřte mi, že tato metoda komunikace dcery s matkou dokáže pojmenovat všechna bolavá místa a unese i kýble slz a časem,... až bude řečeno, zodpovězeno (napsáno) opravdu vše podstatné, znovu se najdete jako lidi.. přeji hodně štěstí..
Inula 18. 9. 2015 13:35 v reakci na ja2 18. 9. 2015 09:38
To je pěkné. Díky:-)
Mirek 22. 9. 2015 04:48 +7
Aby ta tabulka byla použitelná musím do ní druhého nejprve zařadit. Tedy ho soudit. Můj soud bude vždycky zatížený mým subjektivním pohledem, ale tím neguji "nezaujatost" nabízeného řešení. I z diskuze pod článkem je patrné že bez soudů druhých to nejde. A sama autorka v úvodu článku píše, že soudy založené na osobních kritériích jsou nanic. Jak z toho ven? V každé situaci, nebo vztahu máme 3 možnosti jak jí řešit - pokusit se o změnu - přijmout jí - nebo odejít Jiné možnosti opravdu nejsou Pokud jsem četl pozorně, tak to vyplývá i z článku výše a jiné možnosti nemají i diskutující. Příklady? - nechápající rodič: rodiče nelze změnit, odejít je těžké => nejlepším řešením je přijmout je takové jací jsou - špatný šéf: toho se můžete pokusit změnit, pokud jste dostatečně silní, ale jednodušší je odejít, přijmout ho takový jaký je cesta "do pekla" Nerad bych se dopustil unáhleného soudu, ale zásadní chybou které se autorka dopouští je úporná snaha o nezaujatost...
RadimK 27. 9. 2015 18:24 +1 v reakci na Inula 17. 9. 2015 21:58
Napadlo mě jen, udržujte s ní slušný, ale nevázaný kontakt. Přání k narozeninám, návštěvu 3x do roka. To stačí asi pro obě. Nenechte se vydírat. Nejste matky terapeut, Chovejte se slušně a rázně,
RadimK@seznamcz 1. 10. 2015 09:41 +3 v reakci na jitka_cholastova 17. 9. 2015 08:56
Ano, nelze takto nesouhlasit, ale život je přeci jenom složitější, než toto psané. Do situace co popisujete se dostal každý, co má věk nad 40 let. Proto tolik rozvodů, nešťastných dětí, rodičů, prostě všech lidí, není na to návod, Ale můj táta vydržel žít s mámou , která měla porouchanou povahu celý život. Zachránil tím slušný život mě i sourozenci. kdyby jsme zůstali jen s mámou, chraň nás pan Buh a opatruj. Tolik konkrétní příklad,ne pravdivá teorie.
SemiC 2. 10. 2015 23:12 +4 v reakci na ja2 18. 9. 2015 09:38
Dobra, matka je sice rodina, ale co kdyz doma mate misto ni zleho sociopata, ktery s uspechem nici vztahy ve svem okoli…? Vsechno ma prece sve meze a donekonecna jen omlouvat a tolerovat chovani takovych nejde. Popisuji pripad me kamaradky, ktera diky sve "matce" je dnes na antidepresivech (+more dalsich chorob), a ktere jeji psycholog uz pred lety doporucil, aby s ni durazne prerusila veskere styky. Nyni je to 5 let, co ji nevidela ( bydli v jedne ulici ) a sama to povazuje jen a pouze za prinosne. Ackoliv sama nejsem zastancem rodinnych hadek a vselijakych rozepri, po jistych hnusnych podrazech jsem me nejblizsi pribuzenstvo take razne odstrihla. Me vychazeni vstric ( a mhoureni oci pred jejich "nedokonalosti a "chybami" ) si vylozili zrejme jako slabost a nasledne me a bratra podvodem malem pripravili o strechu and hlavou. Diky, ale nebudu donekonecna omlouvat a tolerovat pakaz jen proto, ze to je "rodina". Rodice uz nemam a tohle rozhodnuti bylo pro me dost zasadni, ale prave proto, ze se mam rada, nehodlam se obklopovat lidmi, kteri to se mnou evidentne nemysli poctive, i kdyz to maji byt ti "nejblizsi".
Terka 4. 10. 2015 20:06 v reakci na SemiC 2. 10. 2015 23:12
SemiC, doporučení psychologa je jistě dobrá věc, ale přeci jenom .... základ pro poruchy může dát i genetika, čili nejen vliv výchovy. Pookud má poruchu matka, je dost to dost pravděpodobné, nebo si myslíte, že i matka kamarádky byla špatně vychovávaná??? Pokud se týká dalšího - Ostatní řešení problémů je jen na Vás a vašich zkušenostech.