Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Tunelem se krtek žene

Sebevražda poprvé. Žádný sny, žádný peklo, žádnej ráj, žádný lidi. Koma, no.

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

2. 12. 2010

„A kdybyste měl říct od jedničky do desítky, přičemž deset je maximum, tedy mánie, dejme tomu, co teda?“ svraštil můj psychouš obočí. Čuměl mi až do jater. „Plus tři,“ řikám a lžu.

Už  dva měsíce jen chlastám a šetřim si Zolofty s tim, že se zabiju, že tady už prostě ne. Vzdychnul, vyplnil recepisy a že mě prej takhle nerad vidí. No, nebyl sám.

Cestou z Karláku mi v hlavě začal zpívat klučičí sbor. Byl jsem ze všech těch setkání po putykách tak plnej lidskejch, většinou špinavejch  a smradlavejch  příběhů, že jsem uhýbal  v tramvaji očima…

A když jsem jen zahlíd, že ve kšeftě jsou třeba pouhý tři lidi u pokladny, stačilo to, abych vycouval. Nic dobrýho jsem před sebou neviděl. Ale člověk před smrtí, a já si byl jist, že si mě veme, zkusí leccos. Třeba poprosit svou vlastní ségru…

Pud žít je opravdu, jak vám podepíšu krví (já vim, přehnaný), tak strašně silnej. Zaťal jsem teda zuby a zavolal do Říčan.

„Skleničková.“
„Naďo, je mi strašně. Prosím tě, dovol mi aspoň přijet k vám, nechte mě tam na zahradě, dyk je květen skoro, já nikoho prudit nebudu… Prosim tě.“
„A co by se tim vyřešilo?“ zeptala se.
„Nezabiju se.“
Zavěsila.

No tak jo. Doma jsem si vylupal z plata sedmdesát Zoloftů, asi třicet Rohypnolů, pěkně  svou smrt přepočítal – a žádný drcení!

Došel jsem si pro tři gambáče desítky a pomalu polykal jeden  prášek za druhým. Přemejšlel jsem si v děsivým tichu, kolem snad nějaký zvuky, já v uších vůbec, vůbec nic: jo, dělám to dobře. Žádnej rozruch, klidně si vodejdu a šlus. Druhou rukou jsem psal, já blbec, závěť.

Chalupu jsem odkázal Vyšší odborný škole publicistiky, svý nejmilejší obrazy, který jsem vždycky odmítal prodat, manželům Rybovým, kámošům, kterým jsem se ale už zavolat neodvážil.

V televizi zuřilo hokejový Nagano. Svět se mi pomalinku, asi po dvacítce Zoloftů, začal rozplývat před očima, ale blbě mi nebylo. Pak třicet, padesát. Ještě pořád jsem vnímal.

Otevřel jsem další gambáč a lupnul si deset roháčů. Jim Morrison jich údajně do sebe dostal dvacet a zapil flaškou vodky. Jenže tvrdý já nesnášim. Další prášky, pak jsem už jen pad na postel a nic. Žádný sny, žádný peklo, žádnej ráj, žádný lidi. Koma, no.

Probudilo mě skandování hokejovejch fanoušků, ze kterejch bych se poblil. „Kdo neskáče neni Čech!“ No kurva, tohle vlastenectví mi přišlo vždycky tak trapný. Dutý, vrtící se Nic.

Skulil jsem se z postele. Po čtyřech jsem se doplazil na záchod. Rozsvíceno, dveře otevřený. A blbě mi bylo… To nasrání, že jsem ještě TADY!

Do okna šutry. Přijel švagr s neteří, že prej má Naďa starost. Trošku pozdě – za den přijela a šmejdila mi tu po bytě jak fretka, došlo mi, že hledá nějaký další medikamenty, jedy, pásky, šňůry, nevim.

Ani vynadat jsem jí nemoh –  strhal jsem si tim polykáním totálně hlasivky a nevydal hlásku. Pro svou praktickou doktorku Marušku jsem na psacím stroji sepsal, co a jak se stalo.

Zvláštní, že se asi po třech dnech dostavila euforie: do prdele, já žiju! Já ještě můžu něco dělat, můžu psát, malovat… Poskakoval jsem jak malej blbej kluk v červenejch trenkách a napsal tenkrát básničku, kterou vám sem, s dovolením, mrsknu:

Vždycky jsem někde jinde

Mám někde dole v plicích místo divný – modro takový

Jako když přehluboko zaskočí vám pecka švestková

No – tak hele,  v šedesátým osmým  mě fotr na kurs ruštiny rád poslal – a do Českýho ráje!

Lektorka Jelena Koprovna  Fjodorovna  plakala pořád plakala

Vzpomínala, jak jí v Moskvě přejel syna taxík – nad náma ruský letadla.

Jeleny bylo mi moc líto – jo – pamatuju, jak do borůvek vobrečená padla.


***

Když magor střelil Lennona , chodil jsem s Amíkem a láska

volal mi do Pešti k milý holce – Judita se jmenovala

ved jsem jí za ruku k hotelu Gellért – a křehulka zase plakala

Rozuměla klukům se špinavejma nehtama

Trsali, zpívali dole  u Dunaje tenkrát do maďarský tmy

„Sluníčko, dobrý den a Dejte šanci míru.“


***

No aby se to nepletlo – přelom století – Nagano – hoši děkujem a národ v objetí.

Já spolykal sedmdesát Zoloftů a zapil třema gambáčema že už mě to tady neba

… …probudil se po tejdnu jak trubka voprejskaná a zas byl někde jinde, do prdele.

Asi tak mi bylo a pořád bude třeba.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví