Upleťte si lepší příběh — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Lilly 4. 8. 2014 13:37 +4
Stejně je ten život tak trochu jako horská dráha - někdy nadšením vískáme, může nám kolikrát bejt i pěkně zle, ale sečteno, podtrženo, je to vlastně naprosto suprová jízda :D
TCM 5. 8. 2014 00:08 +3 v reakci na Lilly 4. 8. 2014 13:37
Naprosto suprová jízda? Poslední roky mám spíš pocit , že je to to nekontrolovatelná jízda kamsi do pekel...
TCM 5. 8. 2014 00:27 +1
"Jestliže situaci napravit můžeme, je dobré to udělat. " Na tuhle radu často narážím, ale není užitečná v momentě, kdy jsem nějakou chybu udělal, ale prostě nevím, jestli ji napravit lze. Zřejmě ne, ale mám tu jistotu, že opravdu ne? A co když ano? Co kdy tím, že situaci přijmu, se připravím o potenciální možnost ji napravit? Ale co když snahou o její nápravu jen zbytečně plýtvám energií?...
pe 5. 8. 2014 00:32 +22
Ano, uvedenými postupy lze člověka přetvořit. Neurotika jednoho typu v neurotika jiného typu. Zamračeného v usměvavého, hostilního ve sluníčkového. Přesně to je obsahem tvrzení: "Na problém klienta se díváme jako na nit vyprávění, z níž je upleten svetr, do kterého je klient navlečen. Svetr se dá rozpárat a z téže vlny uplést jiný svetr." Svetr je symbolem odpovídajícím Jungově personě, Rogersově falešnému já, Asperové sebeodcizení. Mantra "to nejsem já" pak dovršuje zhoubnost prezentovaného postupu. Jistě, životní příbeh lze převyprávět, jak tvrdí narativní terapie. Jenže pouze za hlubokého pochopení jeho geneze nebo alespoň aktuálního významu, a to nikoli libovolně. Životní příběh má reálný rozměr, není to něco, co lze libovolně rozplést a zase nějak zašmodrchat. Uvedený návod může fungovat před závodem, před zkouškou, ke zbavení trémy, prostě pro akutní problémy. Ale těžko může vést ke změně vnímání. Tak, jak je to popsáno, evokuje to, že ze sebe vlastně můžeme udělat cokoli. Můžeme. Z jednoho NEJÁ jiné NEJÁ.
Lukáš 5. 8. 2014 07:27 +1 v reakci na pe 5. 8. 2014 00:32
Pe: život lze převyprávět za hlubokého pochopení jeho geneze ... nikoliv libovolně. Souhlasím, každý si ho převypráví podle sebe, jak dokazují například rodinné konstelace. Další podmínkou je, podle mě, co nejúplnější znalost rodinné historie, což bývá často potíž, protože důležitá fakta prostě po předcích, kteří nezanechali "trvalejší stopy" prostě z rodinné historie vypadnou.
Jana 5. 8. 2014 09:44 +6
Výborný článek, až na tu zmínku o křesťanství. Opak je pravdou, křesťanství právě pocitu viny zbavuje.
TCM 5. 8. 2014 10:46 +2 v reakci na Jana 5. 8. 2014 09:44
Jak?
Al One 5. 8. 2014 11:04 +14
Článek se mi velmi líbí, jen bych doplnil, že tak jako máme na sebe být hodní, tak občas je k užitku být k sobě i nesmlouvavý. Jednou si dám 150 km na kole a jindy zas 100 % relax,filmy,leháro.. Obě polohy člověk potřebuje, ale jejich druh, intenzitu a střídání si musí každý určit podle potřeb. Křesťanství a náboženství obecně je čisté zlo zabalené do krásy. Nikdo(!) není podřízen nějakým "Božím zákonům", vyzývám všechny církve světa, ať už jdou navěky do prdele!!! My lidé máme dar rozumu a citu a jsme schopni tvořit a ovlivňovat svět kolem sebe i bez trapného klanění se v pozlacených kostelech a implantovaných pocitech viny. Dědkové si na sebe vezmou hábit a hned k nim mluví bůh-čistej podvod..Já cítím určitý řád ve všem, ale ten řád po mě nechce abych se mu klaněl a uctíval ho! Jestli je člověk něčeho povinen, tak je to usilovné hledání způsobu života, který mu dělá co největší radost, která nebude současně přinášet utrpení druhým. Najděte si svoji individuální aktivitu i svoji největší pohodu.
Lilly 5. 8. 2014 12:14 +2 v reakci na Jana 5. 8. 2014 09:44
Doplnila bych "dobře pojaté" (protože lidi si s tím umí vytvořit nesmyslů, až hrůza, proto se značnou nelibostí koukám na organizovanou církev), ale jinak naprosto souhlasím.
Lilly 5. 8. 2014 12:25 +1 v reakci na TCM 5. 8. 2014 00:08
To chce nadhled a určitou dávku flegmatismu. O co jde? V celkovém schématu věcí ten život má beztak význam pouťové atrakce. Nemá smysl se nad věcma trápit a ulpívat na tom (jen jednoduše jednat, jak je zapotřebí, to totiž jde i bez toho), nic to nepřinese a člověku je akorát ouvej.
pe 5. 8. 2014 12:36 +11 v reakci na Jana 5. 8. 2014 09:44
No to asi ne. Dědičný hřích je synonymem pro permanentní vinu. Všichni jsme vinni a všem (věřícím) bude odpuštěno. Křesťanství tak, jak je pojímáno, fixuje mechanismus vina - odpuštění do polohy dítě - rodič (něco provedu, rodiče se rozzlobí, ale pak mi odpustí, protože mě milují). Zbavuje možná výčitek svědomí, ale přenáší celý proces mimo člověka, do hypotetického vnějšího vztahu k autoritě. Pakliže ale náboženství odrážejí vnitřní duševní "realitu", lze v Ježíšově příběhu nalézt i jiný obraz - přijetí sama sebe, své lidské přirozenosti i neuchopitelného (božského) jádra (Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo... ). Jungova paralela boha (ne nutně křesťanského) a bytostného Já to dobře osvětluje, aniž by vyžadovala (nebo naopak popírala) náboženskou víru.
Lilly 5. 8. 2014 21:03 v reakci na pe 5. 8. 2014 12:36
A to je jeden ze způsobů, jak vypadá to "dobře pojaté" křesťanství...
Lukáš 5. 8. 2014 23:18 v reakci na pe 5. 8. 2014 12:36
Otázka permanentní viny v nás dneska už s křestanstvím příliš nesouvisí, kdo tvrdí opak jakoby zapomněl na poslední století, kde se lidi navzájem vydatně zabíjel - ne ve jménu náboženství, čistě ve jménu majetku a zisku, kde obrovská většina národa národa nedělala nic proti diktatuře a ted by rádi všechno sváděli na náboženství. Je to jako se vším, vždycky jsou nejméně dva možné úhly pohledu na věc. Nemám žádný pocit viny si může stejně dobře říct vrah ve jménu své víry, tak jako nemám žádný pocit viny si může po letech uvědomit permanentně utápěné dítě despotického rodiče komunisty či kapitalisty. A bude to mít obojí pramálo společného s křestanstvím.
Lukáš 5. 8. 2014 23:22 +1 v reakci na Jana 5. 8. 2014 09:44
Záleží na tom, jak chápete podstatu Boha, obávám se, že každý věřící v něho věří jinak, svým osobním a osobitým způsobem.
Lukáš 5. 8. 2014 23:34 +1 v reakci na pe 5. 8. 2014 12:36
+ na rozdíl od autorky článku nevěřím na nějaké permanentní kolektivní pocity viny v současnosti. Stačí se podívat na spousty velkých darebáků v této společnosti, kteří v sobě žádné pocity viny nenesou, právě naopak, pokud jen náznakem k nim přichází vyšší moc cítí se "životem podvedeni." Koncept viny a vyšší spravedlnosti bychom jako společnost dávno velmi potřebovali. Pokud tvrdíte, že to tak není, tvrdíte, že stačí posadit šachisty za šachovnici a bez vysvětlení a dodržení pravidel hry bude všechno dobře, samo fungovat.
pe 6. 8. 2014 10:36 +6 v reakci na Lukáš 5. 8. 2014 23:34
Nic netvrdím o potřebě či nepotřebě nějakého konceptu viny, ani o společnosti, polemizujete s vašimi vlastními myšlenkami. Věnoval jsem se jen a jen otázce, zda křesťanství zbavuje pocitu viny, což je také téma tohoto vlákna, založené Janou.