Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Uvězněné emoce

Naše nevědomé, vytěsněné emoce nás mohou ovlivňovat častěji, než jsme ochotni si vůbec připustit.

Magda Křepelková

Magda Křepelková

27. 5. 2014

Nejsem zrovna přítel neustálého hrabání se v minulosti. Leckdy jí ale neuniknu a často má takové setkání velmi léčivý efekt. Nedávno jsem takto objevila souvislost touhy po muži s touhou po otci. Na svém příběhu vám rozkryju, jak nás mohou dodnes ovlivňovat vytěsněné staré emoce.

Sama u sebe jsem hodně pracovala na tom, aby mé vztahy k rodičům byly co nejvíce průhledné, abych je vyčistila. Abych v sobě nenesla zlobu, netečnost, závislost nebo strach… asi jsem někde četla, že je to dobré.

Svého otce jsem v době puberty upřímně nenáviděla. Nepamatuji se, že bych někdy jindy cítila tak čirou nenávist. Nevěděla jsem přesně, proč – naši se rozvedli, když mi bylo pět let, s tím, že otec byl těžký alkoholik s agresivní opicí. Pamatuji si, jak jsem skládala dlouhou nenávistnou píseň a upřímně mu přála smrt.

Po několika letech jsem se vdala. Moje matka mě dokopala, abych o tom otci dala vědět. Vědělo se, že má právě delší období abstinence. Postupně jsme navázali vztah. Já překvapivě zjistila, že mi je ten člověk blízký, že má podobný styl humoru, že není blbej a že jeho sexualita je stejně vášnivá jako moje. Prostě, že máme společného mnohem víc, než bych kdy připustila.

Začalo mi vrtat hlavou: proč potkávám samé starší muže?

Později jsem se začala zabývat odpouštěním a podobnými očistnými metodami. Zpočátku to bylo, jako když píchnu do vosího hnízda: při jedné situaci jsem k němu vyventilovala všechen ten dávný uložený vztek (vztek je zdravý, ventilovat ho k dotyčným ale často není potřeba, uvolnit ho jde i jinak). Později jsem dospěla k odpuštění a docela mě překvapilo, že to není o něm, ale že mně osobně se velmi ulevilo. A ano, mělo to smysl, komunikovalo se nám pak lehce, cítila jsem mezi námi lásku.

Nevnímala jsem ho jako otce, ale byl mi blízký. Před jeho smrtí jsme měli krásný, oboustranně respektující vztah. Stihl ještě i vydání mé první knížky. Tehdy mi sám zavolal a řekl mi nejkrásnější větu za celý můj život: „Holka, já vůbec netušil, jakou máš duši.“ Ještě dlouho po jeho smrti mi tato slova vháněla slzy do očí.

Odešel klidně a hezky, dá-li se to tak říct. Žila jsem v domnění, jak bezvadně mám téma otce zpracované.

Stopy minulosti

Jenže – odešla jsem od prvního muže, pak od druhého. Měla jsem volné období milenců, a ejhle… samí starší muži… o dost starší. Aha? Že by tam s tím otcem ještě něco bylo? Nechtělo se mi do ničeho se vracet. Ale začalo mi vrtat hlavou: proč potkávám tyto muže? Jakmile se začnete ptát, dostáváte odpovědi.

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

Pak jsem potkala dalšího muže, který měl 70 let – byl ve věku mého otce. „Tak už dost, už tomu musím přijít na kloub,“ řekla jsem si. Uvědomila jsem si, že každý z těch mužů měl něco z mého otce: jeden jeho ruce, druhý oči… jak to, že mi to nedošlo dřív?

Jakmile jsem byla ochotná skutečně se podívat, začala jsem pozorovat další svůj mechanismus. Jakým stylem mámím muže. Dělám to přes komunikaci, přes maily. Došlo mi, že vždycky bylo pro mě podstatné mít kolem sebe muže, kterému mohu psát nebo si s ním intimně povídat. S kterým potřebuju sdílet své vnitřní stavy.

Vypracovala jsem si mechanismus, který byl ovšem pouhou falešnou hrou na získání lásky. Vše se mění v momentě připuštění si skutečného pocitu.

Uviděla jsem to a uvědomila si, že jsou věci, které ani muži nepotřebují vědět, že v tomto by mi lépe posloužila kamarádka. Ale pro mě bylo důležitější zažívat sdílení s mužem. Viděla jsem to, ale nedokázala jsem toho nechat, i když to trochu povolilo. Setkala jsem se tím mužem ve věku mého otce a nahlas mu v hovoru přiznala, že skutečně jsem ho svou komunikací lákala. Nebylo úplně příjemné si to přiznat. Dávala jsem mu tím falešné naděje, i když nevědomě.

Díky tomu, že jsem byla ochotná se na to pravdivě podívat, mi najednou odněkud vyplavala stará emoce, pocit z dětství. Že ten, se kterým toužím sdílet, není nikdo jiný než můj táta. Do očí mi vlétly slzy, v krku a v srdci to zabolelo. Jejej… jak mně táta chyběl, jak moc mi chybělo, že si s ním nemůžu povídat, on by mi rozuměl… to jsem najednou věděla.

Nechala jsem tu emoci volně proudit, poplakala si… na několikrát jsem s otcem promluvila… dokud jsem v sobě neucítila klid. 

A pak – potřeba psát mužům zmizela! I to manipulativní mámení bylo fuč. Vždy předtím jsem je chytila do své otevřenosti, a jakmile se lapili, přestali mě zajímat. Přitom jsem je ale udržovala v kontaktu – jakmile by se chtěli vzdálit, zase jsem se otevřela. Hezký mechanismus, který byl ovšem pouhou falešnou hrou na získání lásky. Vše se mění v momentě připuštění si skutečného pocitu.

Prohlédnout složeninu zážitků

Proč o tom píšu… nemohu používat příliš příběhy klientů a klientek, ale mohu dobře použít svoje. I když si myslíme, že máme vztah zpracovaný, neznamená to, že se někde nemůže objevit emoce z dětství, která nás v současném životě ovlivňuje.

Využívejte celý web.

Předplatné

Například máme-li v sobě zlobu na otce, podvědomě ji můžeme projektovat na partnera. Nebo, jako to bylo v mém případě, emoce typu osamocení, chybějící otec vás může udržovat v pocitu osamění, ve špatném výběru partnerů… a v mnoha dalších věcech. O chybějící matce ani nemluvím. Naše nevědomé, vytěsněné emoce nás mohou ovlivňovat častěji, než jsme ochotni si vůbec připustit. Jako když reagujeme podle složeniny zážitků, zkušeností, informací.

Prohlédnout skrze toto všechno chce určité odhodlání. Většinou jsme k tomu dovedeni přes nějaké nepříjemné stavy, kdy nás zradí tělo nebo psýcha. Buď to můžeme brát jako zradu, nebo jako informaci, dar pro nás. Protože – upřímně, jak jinak se zastavíme  v tom věčném běhu?

Tento proces, zde popsaný v kostce, trval ve skutečnosti několik měsíců. Jedna informace doplnila druhou, až se vše pěkně složilo. Pak došlo ke změně a k uvolnění, která mi umožňuje zažívat reálnou změnu ve svém životě. A to za to stojí.

Diskuse 0