Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Úzkost jako informace

Lidé jsou nešťastní proto, že lpí na svých představách.

Ze seriálu: Obnažená terapie

Petr Steiner

Petr Steiner

9. 5. 2016

Proč se z nevysvětlitelné úzkosti stala moderní nemoc, zaháněná do kouta stále účinnějšími prášky? Farmaceutický průmysl má zelenou, poráží emoce, otupuje mysl, spoutává nás závislostí. Je to tak normální, tak běžné. Léky a různé techniky člověku pomohou návaly úzkosti zvládat. Zbavit se jich úplně, to vyžaduje jiný přístup.

Paní Květa (25) strávila deset dnů v Horních Beřkovicích v psychiatrické léčebně. Byla ráda, že je doma. Její doktorka z psychiatrické ambulance jí pobyt líčila jako neocenitelnou pomoc, kterou jí nabízí. Prý se jí tam budou věnovat, vyladí veškeré medikamenty a poradí, co má dělat, až zase přijde atak.

Bohužel měla dojem, že se jí všichni chtěli rychle zbavit. Téměř celý pobyt se nevyspala, tam opravdu spadla na dno. Doma měla ataky dvakrát týdně, ale tam neustále. Na pokoji jich bylo osm, většinou schizofrenici. Každý den do ní ládovali nějaké prášky, žádná terapie neprobíhala. Na konci pobytu jí řekli, ať si najde psychoterapeuta v místě bydliště.

Svého manžela nemiluju

Květa nebyla příliš sdílná, vždy čekala na moji pobídku. Jak byla zvyklá řídit svůj život podle autorit, tak i já jsem pro ni představoval určitý zdroj povelů v jejím odevzdaném životě. Byla krásným příkladem dotazníkového pacienta, kde se určuje diagnóza pomocí odpovědí ano či ne. Ale i po takovémto „výslechu“ se dalo určit, co je špatně.

Její rodiče nikdy nepřestřihli pupeční šňůru a ona žila život bez odpovědnosti, bez radosti, kopírovala to, co viděla ve svém okolí. Stihla toho docela dost. Měla manžela a dítě, nyní druhého manžela a druhé dítě. Ve druhém manželství žila ve zdánlivé symbióze.

Ve skutečnosti ji děti vyčerpávaly a nevěděla, proč je má. Manžel jí se vším pomáhal, staral se, ale ona ho nemilovala. Sňatek proběhl v duchu: dítě tátu potřebuje. Nyní se dostavily ataky. Bála se jít na nákup sama, čekala na manžela, až se vrátí z práce. Stále se ptala, proč se jí to stalo.

Je jasné, že žádné medikamenty nemají vliv na radost z dětí a nepomohou milovat manžela. Ataky jsou jenom důsledkem života člověka, který ho nemá ve svých rukou. Je to pouhá informace o neadekvátním stavu – tedy v tomto konkrétním případě: Květa vstoupila do partnerství s někým, kdo je vhodný pro druhé, ale je otázka, jestli i pro ni. Přebrala odpovědnost za život svých dětí, a přitom nemá pod kontrolou ten svůj.

S rodiči vycházím skvěle

Dnes přijedou moji rodiče. To byla informace od Filipa (35). Byla zvláštní prostě proto, že rodiče byli pravděpodobným spouštěčem jeho panických ataků. Dobře vycházet se svými rodiči patřilo k jeho prioritám.

Filip mi vyprávěl příběh: když mu bylo asi osm let, položil plastové talířky na plynový sporák a ony vzplály. Vše se podařilo rychle uhasit a nic zásadního se nestalo. Ale přesto to stačilo, aby jeho táta, jenž rodině neomezeně vládl, určil, že Filip udělá nejméně škody, když ho zamknou v jeho pokojíčku. Rodiče chodili nakupovat a to byla chvíle, kdy Filipa uvěznili do pokojíčku. Táta myslel na všechno, Filip dostal nočník a instrukce, jak se má po dobu jejich nepřítomnosti chovat. „To snad zvládneš?“ rozloučil se vřelými slovy otec a odešel s mámou nakupovat.

Filip mi popisoval, jaké pocity prožíval, jaké noční můry se mu vracely v dospělosti, kolik ponížení musel strávit. Od té doby nedovedl být sám. A dnes čekal příjezd rodičů. Nebyl nervózní. Byt měl uklizený, dobře si vzpomínal, zač jej táta plísnil, a dnes byl v pohodě, všemu se snažil předejít. Schoval fotografie svého přítele – předpokládal, že máma nic nepozná a tátu to nezajímá. Tajil před rodiči, že je gay. Měl řadu přesvědčivých logických odpovědí o tom, co je společensky únosné pro jeho rodiče.

Filip si určil, že toto divadlo je správné, a uměl si ho obhájit. Odsoudil se k neupřímnosti i v dospělosti. V dětství neměl moc možností, aby před rodiči uspěl – stylizoval se do hodného chlapečka, jen aby přežil. Dnes už to nebylo nutné.

Pokorně a upřímně se dostával k citům, které po léta skrýval. Přestal bojovat a napětí se postupně vytrácelo.

Jenže u Filipa jsem narážel na mentální hráz. Filip chtěl žít dvojí život. Ten vnitřní a ten společensky přijatelný. Určil si pravidla a žil podle nich. Jenom ty ataky mu tam neseděly. Hrál roli diplomata a můj názor považoval za naivně prostý. Odmítal přistoupit na myšlenku, že strach a následné ataky mohou vznikat z napětí mezi skutečným životem a tím, za koho se vydává.

Jeho vůle byla obdivuhodná. Jak si to určil, tak to udělal. Je vidět, jak se dá vůle vypěstovat a pracovat na jejím zdokonalení. V pracovním životě se pro něco rozhodl a vůlí toho dosáhl. Avšak jeho ataky mu jasně dávaly najevo, že překročil svůj horizont a že už nevidí, co skutečně potřebuje. Že se nedá žít v neustálém stresu, který si vytvářel svojí vůlí. Zatraceně se mu nechtělo opouštět model, který si po léta budoval.

Bylo s podivem, s jakým zápalem se pouštěl do diskuse: za každou cenu se mě snažil přesvědčit, že se mýlím. Stal se mistrem ve zvládání svých ataků. Důsledně se vyhýbal místům, kde ho atak přepadal. Největším strašákem pro něj byla kantýna v zaměstnání, kde se jednou složil a probral se až v nemocnici. Přestal do ní chodit a přinášel si jídlo z domova.

Přicházel na sezení pochlubit se svými úspěchy. Pak zcela nečekaně přišel propad a atak si ho znovu našel. A to byl ten obrat. Pokorně a upřímně se dostával k citům, které po léta skrýval. Přestal bojovat a napětí se postupně vytrácelo. Nejprve se sklopeným zrakem přiznal svou orientaci rodičům. Měl nepokrytý strach. Kupodivu – rodiče neztratil.

Ještě dlouho trvalo, než se pro něj stalo přirozeným nechávat svoji novou identitu plnohodnotně žít. Tento úkol ho natolik zaměstnával, že se přestal bát o panické ataky. A jakmile jim přestal věnovat pozornost, přestaly si ho vyhledávat, neboť začal řešit jejich pravou příčinu.

Se švagrovou se dá žít

Byla velmi milá a sdílná. Paní Alena si už užívala důchodu a věděla, jak na to. Oči jí zářily, když vyprávěla o rodokmenu svého rodu, který si sama sestavila. Pátrala v matrikách, hledala v archivech rodinných fotografií. Dávala dohromady příběhy předků, zapisovala je. Byla naplněná svojí vášní – historií. Původně byla profesorka dějepisu.

Patřila k lidem, kterým závidíme, že si vybrali povolání spojené se svou vášní. Přesto už několik měsíců pociťovala bolesti zad, měla zablokovaný krk, bolesti hlavy vycházely ze zátylku a přecházely v hučení v uších.

Tenkrát byla přepracovaná, dny trávila na matrice a pak do noci přepisovala vše do počítače. Jenomže pak přišly ataky, návaly nevysvětlitelné úzkosti. Vždy utíkala k sousedce, aby přišla na jiné myšlenky. Potom se vrátila domů a nikdy nevěděla, kdy se to vrátí. Stále se trápila a přemýšlela, kde se úzkosti berou.

Přišli jsme na to. A nebylo to tak zapeklité. Jakmile mi začala vyprávět o svém bratrovi, který se usadil v Kanadě i se svou ženou, její tvář se zachmuřila a mimoděk si začala prsty rýsovat puky na kalhotách. Bylo jí nepříjemné o tom mluvit. Ještě nikomu to nevyprávěla.

Lidé jsou obecně nešťastní proto, že lpí na svých představách.

Všichni si mysleli, že se těší, až se její bratr vrátí do Čech. Žila v domě sama, obývala přízemí a první patro si přestavovali bratr se švagrovou. Chystají se do důchodu, a tak hlavně švagrová jezdí z Kanady sem a organizuje rekonstrukci. Vždy Alenu zaúkolovala, nasmlouvala řemeslníky a odjela. Týden před jejím příjezdem byla v pozoru a už se připravovala.

Alena mi o ní vyprávěla, označila ji za největší manipulátorku bratrova života. Soustředila se na to, jak to s ní má bratr těžké, jak bratr podléhá pití, jak ho v tom nemůže nechat, vždyť to slíbila a na tom nastěhování se už přeci domluvili. Když švagrová přišla s tím, že půlku domu odkoupí, pociťovala vzdor. Zmobilizovala síly, postavila se proti, ale nevraživost ke švagrové stoupala.

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Na další sezení už Alena přišla uvolněnější a zklidněná. Moc mě zajímalo, jak o celé záležitosti přemýšlela. Radila se svými známými i sousedy a měla jasno. V podstatě mi přišla poděkovat za minulý rozhovor a s nastěhováním bratra a švagrové do svého domu se smířila. Měl bych být potěšen, že rozhovor pomohl, ale namísto toho jsem cítil z jejího rozhodnutí smutek.

Bylo dobře, že se Aleně ulevilo, ale živě jsem viděl, kam se řítí. Znovu jsme probírali její aktuální zdravotní stav, kde se v jejím těle projevují symptomy. Jsou na zadní straně těla (záda, zátylek). Je to způsobeno postojem k problému: utíká před ním a on ji pronásleduje.

Většinou lidé přicházejí pozdě a jsou vázáni pobývat v jednom prostoru s někým, koho kdysi neměli rádi, ale teď už ho přímo nenávidí. Ti lidé se snaží chovat odpovědně a jejich odpovědnost je dohnala do slepé uličky, protože zapomněli na svoje potřeby.

Alena měla tu výhodu, že přišla včas a stále měla všechny trumfy v rukou. Lidé jsou obecně nešťastní proto, že lpí na svých představách. A ona stále lpěla na představě, že se dá bydlet se švagrovou pod jednou střechou. Ještě nevím, jaké bude mít příběh pokračování. Doufám jen, že Alena nepromarní příležitost teď něco změnit.

Logika versus strach

Využívejte celý web.

Předplatné

Lidé přicházejí s panickými ataky a zároveň si logicky zdůvodňují, že jejich životní pravidla jsou v pořádku. Atak je strach a strach je emoce, tu logikou neošálíte. Existuje popis, jak rozpoznat, že se atak blíží, a techniky, jak se ataku vyhnout. Je to zvládání ataku, je to způsob, jak se s atakem naučit žít. Každý by však rád, aby se ataky nedostavovaly vůbec.

To je možné v případě, když se k atakům člověk postaví čelem. Když neví, kde se berou, musí je na sebe nechat působit a ptát se, co je příčinou onoho strachu. A pak si vyhrnout rukávy a s příčinou pracovat, dovolit si vypustit ji ze svého života. Jsem přesvědčen, že panické ataky jsou jenom důsledkem ignorace reality života.

Diskuse 0
Obnažená terapie
Seriál

Když se dostanou prožitky pod rentgen terapeuta, vzniká svědectví o skutečných lidech.

Petr Steiner

  • Štěstí