Úzkost je plíživá potvora — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Katka 3. 2. 2015 10:24 +6
Teda pane doktore AU!
Hanča 3. 2. 2015 10:58 +4 v reakci na Katka 3. 2. 2015 10:24
Tak to já teda zas pro dnešek panu doktorovi fandím a Nikole gratuluji, že úspěšně zvládla svůj první krok a dokázala překonat svůj ochromující strach a po napsání dopisu zvládla ťuknout na klávesu odeslat. Skvělé. Uf, tak..a teď, děj se vůle boží. :-) Tak co, Nikolo, je líp? Tak prosím, následujte krále /lékaře/ a rozptylte svůj strach v péči dobrého odborníka a v bezpečí terapeutické ordinace, aby jste pak směle mohla jít v běžném životě klidně třeba i nakoupit, či si popovídat s přáteli. Přeji úspěch, dobrou volbu a hodně štěstí. Ať se daří!
Silly Jane 3. 2. 2015 10:59 +4
Na úzkost se často ordinuje právě vrhání se do situací, které v člověku vzbuzují hrůzu. Ano, ale i tady všeho s mírou. Vrhne-li se vystresovaný člověk do situace hlava nehlava, může si při nezvládnutí situace vysloužit "ťafku", která jeho ubohé sebevědomí pošle ještě hlouběji pod pod mrazu. Ale možná - proč ne. Když je člověk tak hluboko, že hlouběji už klesnout nemůže, není se najednou čeho bát. Když není co ztratit, čeho bychom se báli?
Katka 3. 2. 2015 11:18 +15 v reakci na Hanča 3. 2. 2015 10:58
Také Nikole z celého srdce fandím. Udělala-li tímto psaním svůj první krok ( třeba ne, třeba už o svém vnitřním svétě psala jinde a nebo někomu..... nevíme ), tak si představme jak se právě takový človíček může leknout právě takové reakce pana doktora a dál se pohnout nemusí. Bylo ji sděleno podle mne velice necitlivě že namísto psaní " dlouhých dopisů " si měla přijít s někým popovídat. Když dělá človek s tímhle problémem jaký popisuje Nikola ten Vámi zmiňovaný první krok tak je myslitelný zároveň že neudělá nejprve ten krok druhý. Ten že si nešla nejdřív popovídat. A jak by také mohla jen tak, když v sobě nese právě ten zádrhel který popisuje zřetelně. Kde není hlava propojena se srdcem tam bych pro pomoc a rady nešla. Nicméně Nikola ví snad léle než já a než kdokoli jiný jak na ní samotnou reakce pana doktora zapůsobila. To je podstatnější než můj - něčí úhel pohledu. :)
JanaM. 3. 2. 2015 15:15 +9
Prošla jsem dost podobnou zkušeností, přesně - už se to nedalo vydržet, mezi lidma mi bylo fyzicky zle, a když už i doma, dojela jsem si do Bohnic kde mi doporučili psychologa nejbližího mému bydlišti, návštěvy u něj mi dali sílu do dalších dnů a celkově mi to moc pomohlo. Stále je v mé hlavě soudce, který mě viní a odsuzuje úplně za vše, ale už to začínám rozeznávat a čelit tomu, je to běh na dlouhou trať, ale nic se nezmění lusknutím prstu. Rozhodně doporučuji, sebrat v sobě veškerou odvahu a lékaře navštívit, chtějí nám pomoci, proto tu jsou :)
Martin 3. 2. 2015 15:55 +14
Nehcem, aby toto vyznelo zle, ale ako myšlienka je to namieste: Čo je posmech a "byť trápny" oproti smrti? Presne toto ľutujú ľudia na smrteľných posteliach najčastejšie - že sa príliš báli úplných blbostí, ktoré sú v porovnaní so smrťou absolútne bezvýznamné. Aj keby človek robil jednu trápnu vec za druhou - no a čo? Tak nech sa ostatní smejú, pretože TÝM TO KONČÍ! Nič viac sa neudeje. Žiadne kritické slová nemajú väčší vplyv ako pár vibrácii vzduchu. Aj tak má väčšina ľudí dosť starostí so sebou samými a ostatných ak aj sledujú, do pol hodiny zabudnú. Najlepšia liečba je vedome si popísať xicht fixkou v štýle Jigglypuff a chodiť tak celý deň. ..tej srandy, čo si človek užije! :D
Hanča 3. 2. 2015 16:57 +2 v reakci na Katka 3. 2. 2015 11:18
Hm, Katko, možná jen je rozdíl v tom jak to bylo myšleno a jak vnímáno. Rozumím Vám v tom, že každý můžeme vnímat rozdílně a souhlasím, že podstatné je, co si z toho vybere Nikola. Když si přečtu celou odpověď komplexně, působí na mě snahou pomoci, cítím otevřené dveře, cítím, že pan Honzák má za to, že by Nikola měla udělat PRO SEBE v jejím případě víc, než "jen" napsat dopis, že je to namístě a vysvětluje, že jí nikdo "neutrhne hlavu". Dokonce dává doporučení s odkazem na něj a drží jí palce. Já bych si taky nenechala radit od člověka, kde není propojen rozum se srdcem. :-) I kdyby to byla jen jeho momentální blbá nálada. :-) Každopádně bych hledala a nestrkala hlavu do písku, i když bych někdy měla ten pocit, že to je řešení.....líbí se mi odpověď Jany M.
Psycho Janča 4. 2. 2015 10:43 +3 v reakci na Silly Jane 3. 2. 2015 10:59
Já mohu vrhání do situace jen doporučit. V nejhorších chvílích, kdy jsem měla z úzkostí už i fyzické problémy (v zahraničí, velmi pracovně vytížená, bez blízkých osob), a nezbývalo než se té úzkosti postavit, jsem po tom, co jsem párkrát udělala to, z čeho jsem měla tak obrovský strach, konečně pochopila, že ta úzkost z toho, co se jen MŮŽE stát, je daleko horší než to kdyby se to náhodou dělo (a ono se to stejně většinou nestane).. Od té doby se mi daří častěji si uvědomit, že ty obavy jsou daleko horší, takže je vlastně lepší dojít zkusit to vypadající tak hrozně nebezpečně. Možná to byl ale ten případ, jak píšete - člověk je na dně a hlouběji už to nejde. V tu chvíli to tak asi bylo, ale s ohledem zpět - pokud by toto byly nejhorší chvíle v mém životě, tak se rozhodně už nemám čeho bát :)
Harvey 4. 2. 2015 13:14 +8
Ahoj Nikol, když čtu tvůj dopis, úplně si vzpomínám na sebe před pár lety. Se vším co popisuješ jsem se pral taky a chápu tu úzkost a tíhu. Pan Honzák má pravdu v tom, že bys měla najít psychoterapeuta. Avšak daleko více než jako odborníka, ho/ji ber jako člověka se kterým si můžeš bez starosti popovídat a jako někoho, kdo tě bude třeba určitým způsobem usměrňovat. Proč usměrňovat? Protože, když se ohlédnu na mou minulost, přijde mi, že tím jak jsem se začal "měnit" a zkoušel komunikovat, pouštět se do nových situací atd. se najednou dostaneš do světa nad kterým (oproti tomu v hlavě) nemáš úplnou kontrolu a musíš to určitým způsobem přijmout, což není lehké. A naučit se jak se říká "soft skills" :) Já si prošel další pubertou. Dělal jsem blbosti, kterých sice nelituji, protože mě dostaly tam, kde jsem, ale zároveň si myslím, že mít někoho s kým to probrat, tak jsem se těch blbostí a "slepých uliček" mohl ušetřit a hlavně to mohlo proběhnout daleko rychleji. Věřím, že se to dá zvládnout a sama budeš překvapená co všechno o ostatních, ale především o sobě nového zjistíš ;) otevře Ti to oči a dá nový pohled na svět. Zaměř svou energii na to objednání a kdybys měla potkat někoho třeba v čekárně, tak si uvědom, že ti lidé, kteří tam jsou, tě neberou jako někoho divného, ale jako někoho, kdo je odvážný, protože je to určitě stálo taky spoustu sil tam dorazit. Když do těch dveří vejdeš, uleví se Ti.
Karolína 4. 2. 2015 15:22 +4 v reakci na Martin 3. 2. 2015 15:55
Popsat si obličej fixou jen pro to, abychom dokázali a všem ukázali, jaké máme sebevědomí a že si z ničeho nic neděláme, mi přijde poněkud nuceně křečovité. Víte, někdo by radši skutečně umřel, než aby se ztrapnil před kamarády. Asi tu zkušenost osobní nemáte nebo se jen nedokáže vcítit a představit si pocity člověka v takové situaci. Není nutné zlehčovat pocity a strachy druhých. Například různé fobie mohou působit jako směšný strach z něčeho zcela neopodstatněného, vždyť se není čeho bát, ale z pohledu člověka fobií trpícího to taková sranda není. Slečna zde popisuje celkem závažný problém, se kterým se sama zřejmě jen tak lehce nevypořádá. Proto nejlepší radu jakou ji tu můžeme dát je, aby se nebála vyhledat odbornou pomoc.
Martin 5. 2. 2015 03:37 +4 v reakci na Karolína 4. 2. 2015 15:22
Odborná pomoc je namieste a bola by myslím potrebná v nejednom prípade. Myslím, že by tiež bolo namieste prestať odhadovať, čo kto vie, pozná a čo si prežil, resp. neprežil. Nerád odporúčam podľa "osobnej skúsenosti", pretože osobná skúsenosť je štúdia, kde n=1, tzn. štatisticky neprejde. Ale keď sme pri nej - tiež som sa kedysi hodne priatelil s úzkosťou, ohľadne zlyhania, strápnenia či trestu a dospelo to až k rituálom a myšlienkám na to, že takto to nechcem a takto tu nechcem žiť. A potom mi to došlo: Pokiaľ nemám iného výberu ako úzkosť alebo smrť, vybral som si úzkosť. Rekalibroval som sa. A uvedomil si to: "Nič viac sa nestane ako to, že sa ľudia budú smiať. Nemá to žiadny väčší vplyv, nič viac nehrozí." „Odvaha je schopnost rozpoznat, čeho není třeba se bát.“ [Platón]
Nikola 6. 2. 2015 14:24 +7 v reakci na Katka 3. 2. 2015 11:18
Tento "dopis" byl opravdu mým prvním krokem a musím říct, že i tenhle malinký krůček mi dal celkem zabrat. Psaním tohoto "dopisu" jsem strávila skoro dvě hodiny a po celou dobu jsem sváděla jakýsi vnitřní boj. Když jsem si poprvé přečetla odpověď pana Honzáka, byla jsem z ní celkem "vyjevená", ale teď, když už jsem ji četla několikrát, vidím, že se mi pan Honzák pouze snažil pomoci a já si jeho odpovědi opravdu vážím. Druhý krok - jít si s někým popovídat, hodlám uskutečnit co nejdřív. Už mám i kontakt na jistou paní doktorku nedaleko mého bydliště, teď už jen stačí dohodnout si nějaký termín. Díky, že mi fandíte! :)
raho 6. 2. 2015 18:29 +10
Děkuju. To byl můj záměr: trochu s Vámi zatřást s vědomím, že se na moji surovost vyrojí cituplné duše a budou Vás hejčřkat. Říká se tomu CUKR A BIČ. Teď už radostně zamiřte do pracovny terapeutky. Ty palce držím stále neboli furt. Radkin.
Karolína 8. 2. 2015 00:30 v reakci na Martin 5. 2. 2015 03:37
Také nemám ráda to odhadování, co kdo ví, prožil nebo jakou má zkušenost. Přesto jsem se k tomu uchýlila. Jak sám píšete, pravděpodobnost že jsme prožili a pocítili to stejné co někdo jiný, je skutečně malá. Právě proto bychom měli zvážit, zda rady které by teoreticky (nebo i prakticky) pomohli nám, jsou druhému skutečně k užitku nebo spíše naopak. Když už jsme u těch osobních zkušeností, tak mně konkrétně by "povzbuzení" typu "nic víc, než že se ti budou smát, se nestane", příliš nepomohlo. Spíše bych se zasekla a cítila se ještě hůř. Protože jinými slovy jen potvrzujete, že to čeho se nejvíce bojí, se skutečně může stát. A když není zbytí, jít ze sebe udělat šaška počmáraného, s malinkou dušičkou uvnitř a velkým nakresleným úsměvem od ucha k uchu, na mě nepůsobí zrovna vyrovnaně, ani to k tomu (řekla bych) nesměřuje.
Inula 19. 2. 2015 00:50 +1 v reakci na raho 6. 2. 2015 18:29
Zdravím. Mě se názory pana Honzáka líbí. Jsou jasné a pravdivé..takové "zdravý selský rozum" ..Poslouchala jsem na Radiožurnálu a jako by mi mluvil z duše. Pane dokrore, děkuji za Vaše názory..V dnešní době.. přemíře všeho, jste takový jasný a čitelný bod. Díky
raho 19. 2. 2015 11:47 +3 v reakci na Inula 19. 2. 2015 00:50
Děkuji Vám mnohokrát. Nicméně po mých vystoupeních se ozývají nejen výkřiky nevole, ale také výkřiky VOLE!
Inula 19. 2. 2015 18:55 v reakci na raho 19. 2. 2015 11:47
:-)..Tak můj výkřik nebyl nevole ba ani vole, ale bravo:-)