Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

V pantoflích z kaktusu

František dostává svá první antidepresiva.

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

23. 9. 2010

Jak jsem se tak dolů kopcem potácel mezi putykama a radílkama (znáte ten typ osamělejch holek ošklivek, který začenichaj po průseru, sevřou vám krk a chrlej do vás svý moudra), zavolala mi Maruška, moje praktická doktorka. Podivila se, že mám zapnutej telefon, a pak mi povídá: „Někoho bych pro tebe měla.“

V tý době plný průserů a pochyb se prostor kolem mě začal ukrutně zmenšovat. Až komicky jsem taky hlídal čas, i když mě nikdo nikam nehonil. Nesnáším hádky, takže třeba když mě (neprávem!) napadla režisérka, hysterka jak Brno, ani jsem se nebránil a nechal ji řvát. Naprostá rezignace. Jako hlemejžď jsem se sunul do role úplnýho blbce, kterej si nechá všechno líbit a přebírá si to pak u sebe v „domečku“.

Proto mě taky telefon od Marušky nijak nenakopnul. Psychiatrů už jsem měl plný zuby, léčitelku si vyzkoušel, roli alkoholika přijal. „No, máš zvednout svou depresivní prdel a naběhnout zítra ráno v sedm na Karlák. Sedí ve Faustově domě, vedle na lékařský fakultě učí.“

Co si to dovoluje? Depresivní prdel? No to bude týpek.

„Fausťák“ na Karláku brzy ráno. Zazvoním, vykoukne prošedivělá hlava: „Tady!“

Posadím se do kanclu, kohosi pak vedle probírá, co chvíli zvedne telefon, bodrej tatík, říkám si. Přede mnou obrovská krabice knížek. Na samým vršku knížka o Jacku Kevorkianovi. Vytáhnu a čtu si, že asistoval u 133 pacošů, který navěky uspal.

No, pan doktor má aspoň dobrej vkus. Listuju v brožuře, pak konečně zapadnu do křesla pod nakrátko ostříhanou kebuli a dvě do výšek trčící obočí.

„Ta krabice vedle je na vyhození,“ vysvětlí mi, když  položí další telefon: „No dobře. Tak berte dál tu půlku. No tak si vemte celej, pak ale nevím, proč mi voláte.“

Poslouchá mě, neposlouchá? Strčím do svýho monologu kontrolní otázku. Jo, poslouchá. A dívá se na mě! Mám pocit, že je pořád v pohybu, i když sedí docela klidně, občas se zhoupne na židli. Na stole dobrej bordel. Po skříních dárky od pacošů, to už poznám: většinou pečlivě nalakovaný samorosty, z aktovky čouhá zabalená lahev.

Už si přesně nepamatuju, o čem všem jsme si po mý zpovědi povídali, ale na tuty o knížkách. A hlavně, neměl jsem pocit, že by se mě rád rychle zbavil. No a pak to bouchlo: vytáh svazek receptů a předepsal mi moje první antidepresiva: Zoloft.

Nijak mě neutěšoval (to se mi líbilo). Nic nesliboval, to bylo taky sympatický. V jeho přítomnosti mnou začalo prostupovat teplo. Sem tam se usmál a vypadalo to, že by stačilo říct „jo, to by se mi líbilo“, a půjde vedle do kanceláře rozdělat oheň. Úleva.

„Tak se mi přijďte tak za čtrnáct dní ukázat, já tu každý pondělí od sedmi ráno takhle strašim. Když zvládnete tu chemii, budete se v životě procházet jak po zelený louce.“

Bylo mi ten den, pamatuju si, mimořádně blivno. Ale já se začal na ten pondělek za dva tejdny těšit. Doktor mi připadal blízkej, skoro příbuznej. A cejtil jsem, že s ním bude docela sranda. A řek pro mě tenkrát neslýchanou větu: „To víte, my psychiatři taky někdy lžeme.“

Recept v ruce jsem nepokládal ani za tak zázračnej, spíš mi vadil: cpát do sebe úplně neznámou chemii? Znám spoustu lidí, který se doslova zmítaj v depresích, rozbíjej vztahy, řežou zelený větve jen to vrže, ale prášek by do huby nevzali.

Moje kámoška, která se živí prostitucí, už dneska málem ani  zákazníkovi otevřít nedokáže, dva psy jí venčí její sousedka, ale tvrdí, že by byla po spolknutí antidepresiva někdo úplně jinej. Že prostě NE. Takže za těžce vydělaný peníze si objednává kokain.

Každej nečet Williama Styrona, jeho Viditelnou temnotu aneb memoáry šílenství. Autor Sophiiny volby a knížek Ulehni v temnotách nebo Zapal tento dům poznal, že bez týhle chemie se někdy lidský tělo, aby mohlo fungovat, prostě neobejde. Jednou se probudil a zjistil, že má tělo totálně svázaný depresí. To mi šlo hlavou, když jsem si strkal do pusy první Zoloft.

Taky jsem si vzpomněl na svou mladší sestru, která našpulila malou pusinku a řekla mi: „Pan doktor XY jednou říkal, že takovej prášek rovná se jedný sklence visky.“

No, žádný zázraky se neděly. Tyhle léky prý do hlavy naběhnou až tak po deseti, čtrnácti dnech. A nemusej bejt ty pravý. Ale naděje tu byla, doktor taky. A do mejch rozvrzanejch dní se pomalu ale jistě začalo vkrádat zelený světlýlko.

Častokrát jsem si vybavil, nevím proč, kaktus. Jeho dužinu a ostny. Dneska si říkám, že jsem tak, nejspíš podvědomě, mířil ven ze sebe a ostny mě měly chránit. A uznejte, že takovej kaktus, když ho teda necháte žít a moc mu do toho života nekafráte, vypadá docela zdravě.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví