V pasti srovnávání

„Jako ty bych žít nechtěl,“ prohlásil Pavlův kamarád a začal porovnávat jejich životy. A Pavel se začal cítit zmateně. Pavel žije v harmonickém manželství, má roční dceru. Vnímá náročnost finančního zajištění rodiny. Jeho manželka se několik hodin v týdnu realizuje v neziskové organizaci, kde zadarmo  vypomáhá.

Pavel je někdy unavený, má dvě práce (druhá práce je zároveň jeho koníčkem) a často hlídá dcerku. Někdy si zajde na pivo a s rodinou jezdí na chalupu. Říká, že je spokojený. S manželkou jsou schopni se dohodnout na společném i odděleně tráveném čase.

Nedávno byl Pavel na pivu s kamarádem. Rozvedený kamarád ho chválil, co všechno zvládá – dvě práce, péči o dceru a manželčinu práci. Nabádal ho, aby si vyšetřil i nějaký čas pro sebe, že to s ním jinak brzy sekne. „Tohle přece není k žití,“ řekl mu.

Čekala jsem, že mě Pavel pasuje do role rozhodčího – čí rodinný model je lepší?

Kamarád čeká se svou přítelkyní dítě. Pavlovi vyprávěl, jak se doma dohodli, že i nadále bude mít svůj volný čas, jako má teď před  narozením dítěte – denně bude moci běhat, jezdit na kole apod. Přítelkyně bude doma pečovat o miminko a o domácnost, kamarád bude živit rodinu a věnovat se svým zájmům. Tak jim to oběma vyhovuje, oba s tímto řešením souhlasí.

Má tady někdo problém?

Pavel je spokojený, kamarád je spokojený. Oba se doma dohodli na určitém modelu, který jim funguje. Čekala jsem, že mě Pavel pasuje do role rozhodčího – čí rodinný model je lepší? Pavel má málo času, který se snaží trávit s rodinou, sebe upozaďuje. Kamarád očekává příchod prvního potomka, snaží se uhlídat si svoje hranice – sebe upřednostňuje.

Problém není ani jeden z nastíněných rodinných modelů sám o sobě. Problémem se stal střet těchto dvou přístupů ke svému životu. Pavel začal přemýšlet o tom, zda to s ním opravdu nesekne. Ráno se sice budí odpočinutý, cítí se spokojený, ale přece jen by rád měl víc času sám pro sebe. Na druhou stranu myslí i na svoji manželku – také má dvě práce, stará se o dcerku a dobrovolničí.

Pavel se ženě s debatou v hospodě svěřil, ale nereagovala příliš vstřícně. Vysvětlila Pavlovi, že je neustále sama s dcerou a práce pár hodin týdně v neziskovce (i když zadarmo) je pro ni jediným kontaktem s něčím, co jí nepřipomíná razantní změnu z ženy na matku. Zároveň takto strávený čas vnímá jako investici do budoucna – udržuje si rozhled v oboru, aby po rodičovské snadněji nastoupila do práce.

Moje, tvoje a naše

25. – 28. září 2020

Praktická emoční inteligence (seminář)

Jan Vojtko

Slyšela jsem zároveň i jiný příběh, než mi Pavel vyprávěl. Slyšela jsem také příběh o vymezování hranic, hájení si vlastního teritoria, příběh boje o vlastní místo ve vztahu. Pocity spokojenosti v obou vztazích se v konfrontaci s jinou možností fungování změnily v pocity nejistoty.

Je správné, že jsem spokojený v takovém vztahu, jaký mám? Mám přestat žehlit a jít na box? Zároveň jsem slyšela i vyprávění o zdravém sobectví, o legitimním požadavku na vlastní čas, o komunikaci mezi partnery.  Slyšela jsem příběh o jedincích, o jejich já, kteří spojili své  životy v my. I když každý po svém.

Být egoistou, když tím nikomu neubližujeme, je zdravé. A stejně tak je zdravé chtít sdílet a spoluprožívat.

Zaměřila jsem se na to, co v příběhu trochu chybí – na rodinu jako na celek, na jejich my a naše, v kontrastu já a moje. S Pavlem jsme hovořili

• o sdílení, o propojení životů
• o období dávání, kdy do rodiny přijde malé dítě
• o uspokojování potřeb jednotlivce i potřeb rodiny jako funkčního systému
• o hodnotách, výchově dětí, péči
• o sázení na jaře, aby na podzim bylo co sklízet
• o tomto určitém období života, kdy hlavním úkolem je generativita – vytvoření nějaké hodnoty.

Pavlovi zkrátka vyhovuje prožívat svou rodinu jako my a jeho kamarádovi zase jako já a ty jsme někdy my. Být egoistou, když tím nikomu neubližujeme, je zdravé. A stejně tak je zdravé chtít sdílet a spoluprožívat, vnímat pospolitost, i když okolí je zaměřené jinak. Srovnávejme se, ale sami se sebou – jací jsme byli včera a jací jsme dnes.

K čemu vede srovnávání?

Nejčastěji se lidé zřejmě porovnávají v materiální oblasti. Jaké mám auto, byt, dům? Vnitřně nás hřeje, když si koupíme nový mobil nebo lepší kolo, než má kamarád. Dáváme tím najevo svoji úspěšnost a sami sebe mnohdy přesvědčujeme, že novější mobil a auto potřebujeme. Jeden obchodník s motorkami mi nedávno řekl: „Na mém byznysu je nejlepší to, že moje zboží lidé nepotřebují. Oni ho chtějí.“

Když se srovnáme se sebou samými, uvědomíme si často obrovské úspěchy, kterých jsme dosáhli a které jsme postupně začali považovat za samozřejmé.

Porovnáváme se s ostatními v mnoha oblastech. A nejsme-li úspěšní tak, jak bychom chtěli, můžeme se cítit frustrovaní, nespokojení, se životní prohrou v zádech. Srovnáváme se totiž více s lidmi, kteří jsou dle našeho názoru úspěšnější, a myslíme si, že tím pádem i šťastnější. Chceme něco, co nemáme. Hezky to vyjádřil Arnošt Lustig: „Život je to, co máme, ne to, co chceme.“

Když se však srovnáme se sebou samými, uvědomíme si často obrovské úspěchy, kterých jsme dosáhli a které jsme postupně začali považovat za samozřejmé. Časem jsme zapomněli na sebe jako na člověka, který toužil po vlastním bydlení, vlastním výdělku, vlastní rodině, autu a dovolené dle svých představ a ne dle představ rodičů.

Když na tyto věci dosáhneme, je jaksi v naší přirozenosti, že chceme stále víc. Srovnáváme se s lidmi, kteří již mají něco dalšího. Zkusme se ale porovnat sami se sebou, jací jsme byli a jací jsme dnes. Co vše jsme získali, co už jsme se naučili? Na co vše jsme již během života přišli, co jsme poznali? Jak se cítíte teď? Jste v tomto srovnání na sebe hrdí za to, co jste již dokázali?

Také Pavel porovnal sebe se sebou samým. Oproti své minulosti mnoho získal, posunul se. Měl práci, jakou chtěl, svůj koníček byl schopný proměnit v dobrý přivýdělek, našel ženu, kterou si přál a oženil se s ní, koupil byt, založil rodinu. V tomto jiném úhlu pohledu, v porovnání sám se sebou, se najednou cítil šťastný a úspěšný. A nakonec si našel i více času, kdy se věnoval jen sám sobě.