Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Válka pohlaví

Jak moc je současná maskulinní společnost přirozená a byla tu skutečně od pradávna?

Ze seriálu: První pokus

Petr Švec

Petr Švec

7. 12. 2011

Feministické snahy o rovnoprávnost pohlaví. Společnost vystavěná na mužských hodnotách. Znevýhodňování žen. Potřeba mužů neustále si něco dokazovat. Ženská slabost a citlivost. Mužský pocit moci a nadvlády nad ženou. Přechylování cizích ženských jmen do „správného“ mluvnického rodu…

Už na první chlapský pohled působí vše výše řečené přinejmenším vtipně. Včetně poslední perličky v podobě sporu o to, zda by se o tenistce Seren Williams nemělo mluvit spíše jako o Sereně Williamsové. Všechno jsou to jen nechutné stereotypy.

Nicméně pravdou je, že spoustě mých známých se při slově feministka okamžitě tvoří vyrážka na zvukovodu, a jakmile začne být řeč o jakési rovnoprávnosti, rychle hledají nejbližší východ z místnosti. To tedy v případě, že je onen můj známý muž. Pokud je jím žena, dá se naopak čekat zapálená dvouhodinová debata o bezútěšném postavení ženské části populace a o tom, jací jsou ti chlapi zmetci (ano, všichni, i ten Karel!). S omíláním stereotypů se opravdu moc daleko nedostaneme, takže se pojďme bavit trochu konstruktivněji.

Pozice ženy nebyla ideální nikdy. Alespoň ne v posledních přibližně dvou tisících letech.

Faktem je, že současná společnost se opírá primárně o ryze mužské hodnoty. Fanatické zaměření na výkon a ekonomickou prosperitu jako hlavní ukazatele kvality života mluví za vše. Stejně tak se zřejmě shodneme, že pozice samotné ženy není v takové společnosti zrovna ideální. Ačkoliv ta pozice, zdá se, nebyla ideální nikdy. Alespoň ne v posledních přibližně dvou tisících letech. Kde jsem vzal tak konkrétní číslo? Protože naše kultura a celá západní civilizace je postavena na křesťanských hodnotách. Tím pádem z křesťanství přímo vychází i vztah k ženám. Kdo se trochu orientuje v křesťanské mytologii, ten už možná chápe, kam tímhle mířím.

Trocha historie

Troufám si tvrdit, že dějiny naší kultury začínají teprve rokem nula našeho letopočtu – nástupem křesťanství. A nebude to zřejmě tak moc nesmyslné tvrzení, neboť víme, že křesťanská propaganda byla v historii schopná vždy velmi účinně zametat stopy po kulturách a ideologiích, které křesťanství předcházely a jež křesťanství asimilovalo.

Jak známo, dějiny píšou vítězové. Systém hodnot, který přetrval na západě až do současnosti, vychází vskutku výhradně z křesťanské morálky. Vše, co předcházelo, bylo nutné když ne zničit, tak alespoň systematicky zamaskovat.

Podívejme se na první a nejdůležitější příběh klíčové knihy křesťanské mytologie. V první knize Tóry, tedy v Genesis, se vypráví notně profláknutý příběh o Adamovi a Evě. Známe ho všichni. Adam a Eva, první lidé, žili v Ráji. Měli se tam strašně fajn, procházeli se nebesky krásnou krajinou, jedli nejrůznější vybrané pochoutky (akorát jablkům se vyhýbali, neboť Bůh pravil, že jsou fuj) a vše bylo dokonalé a čisté.

Vypadalo to, že jejich idylka bude trvat věčně. Leč Eva se jednoho dne neudržela, trapně se nechala ukecat jakousi přerostlou žížalou a snědla jablko z jednoho speciálního stromu. Co následovalo, víme. Vyhnání z Ráje, nemoci, smrt, utrpení, první vražda a tak dále. Všechny ty moderní vymoženosti, které v Ráji lidé neměli a bez nichž se tam dost dobře obešli.

Maskulinní uspořádání společnosti je asi tak stejně „přirozené“ jako kapitalismus, který nám posledních pár let slušně padá na hlavu.

Co z onoho příběhu plyne? Poselství je jednoznačné a srozumitelné: Za všechno může žena. V kontextu toho, jak se křesťanství k ženám v historii stavělo (viz hony na čarodějnice apod.) to není zase tak překvapivé zjištění. Ani pořekadlo „kam ďábel nemůže, nastrčí ženskou“ nevzniklo jen tak samo od sebe.

Křesťanství se tedy rozhodlo ženu ocejchovat velmi nelichotivě a hned zkraje jí dát nálepku kazisvěta. Ale proč? Co vedlo autory Bible k tomu, aby z ženy udělali strůjce největší katastrofy v dějinách lidstva a na její chybě vystavěli celou křesťanskou doktrínu? Jak už to bývá, důvody byly ideologické i politické.

Většině lidí jméno Astarot asi mnoho neřekne. Jednalo se o kananejskou bohyni, takzvanou Velkou Matku. V starém Babylóně jí říkali Ištar, později byla nazývána Inanna. V Egyptě byla známa pod jménem Isis. Hinduistickou mutací Astarot je pak bohyně Kálí. Astarot je dnes bohužel spojována už jen se satanismem a démonologií. V křesťanské propagandistické příručce je zobrazována jako démon mužského (!) pohlaví, jehož cílem jsou výhradně muži, které tento démon pokouší.

Původně se však jednalo o božstvo tisíce let uctívané mezi Kananejci a Féničany, kteří byli před příchodem křesťanství a Římanů dominantní silou. Pak ovšem nastoupil kult Jahveho, který do popředí postavil mužskou figuru a s Astarot bylo nutno se nějak vypořádat. Žena byla zdémonizována a označena za kořen všeho zla, který je nutno ovládnout a podrobit.

A – zjednodušeně řečeno – je tomu tak dodnes.

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Co je „normální“?

Co z toho všeho plyne? Argumentem proti feminismu a veškerým snahám o takzvané zrovnoprávnění pohlaví má být, že nynější stav je jaksi přirozený: muž je dominantní a žena submisivní, v historii to tak bylo vždy a cokoliv jiného by bylo „nenormální“. Pro ženu má být normální „držet pusu a krok“, dokonce jí to prý vyhovuje, protože je to záležitost kultury, má to v genech a tak podobně.

Netřeba zdůrazňovat, že jsou to všechno jen řeči. Jedná se o pozůstatek dva tisíce let trvajícího vymývání mozků. Snahy vzbudit v lidech pocit, že žena je nebezpečná, že je nutno ji nějakým způsobem spoutat a postavit do latě. Maskulinní uspořádání společnosti je totiž asi tak stejně „přirozené“ jako kapitalismus, který nám posledních pár let slušně padá na hlavu.

Byla však za démonizací ženy jen potřeba nějak se vymezit proti původnímu náboženství a propagovat svůj vlastní „politický program“? Onen hlavní a zásadní protiklad mezi oběma přístupy ke světu je totiž značně zarážející. Velká bohyně Matka byla totiž oslavou samotného života. V popředí stál sex jako něco posvátného až božského, oslava základního principu, na kterém stojí Vesmír. Křesťanství naopak z nějakého důvodu (za chvíli si jej odhalíme) hlásá zdrženlivost.

Nic nemůže být víc mimo než představa, že muž je onen aktivní svůdce a žena pouhý pasivní příjemce. Žena vždy hraje hlavní roli.

V dobách, kdy stála v popředí Astarot, bylo zcela přirozené dělat věci, které ještě dnes považujeme přinejlepším za perverzní či pornografické. Křesťanství přitom odpradávna proti sexu brojí. A čeho je důležité si povšimnout: žena bývala označována za nebezpečnou svůdkyni, za smilnici, za „tu, která dělá hřích“. V ženě je podle křesťanství cosi ďábelského, na co si my muži musíme dávat pozor.

A tady přichází na scénu nejkomičtější část celého zastíracího manévru. Jelikož křesťanští myslitelé moc dobře věděli, jak to s tou ženou ve skutečnosti je, a pěkně je to štvalo. Na co narážím? Na to, že ženská v posteli zkrátka víc vydrží.

Chlapská ješitnost

Jestli se v něčem moderní ženy strefily, tak je to v kritice mužské ješitnosti a chlapského ega. Sexuální drama bylo, je a bude vždy režírováno ženou. V přírodě je to naprosto očividné. Námluvy řídí samička. To ona rozhoduje o tom, který sameček dostane kopačky a který ne, kdy, kde a jak se to celé odehraje. A platí to bezezbytku i pro lidi.

Nic nemůže být víc mimo než představa, že muž je onen aktivní svůdce a žena pouhý pasivní příjemce. Žena vždy hraje hlavní roli. Jednak proto, že celé je to vždy především o ní, a také z prostého faktu, že sexuální energie mají ženy, narozdíl od mužů, nevyčerpatelné zásoby. Nebudeme tu zbytečně ztrapňovat pány, myslím, že všichni víme, o čem je řeč.

Jak to souvisí s naším konfliktem pohlaví? V čem je ten zakopaný falus? Muži jednoduše začali vnímat svoje postavení jako podřadné. Vzepřeli se proti přirozenému řádu věcí, vzepřeli se proti přírodě. Stvořili patriarchální náboženství, které mělo za cíl ženu stigmatizovat a podrobit. Astarot, které byla nějaká dominance či nadřízenost úplně ukradená, byla nahrazena postavou perzekuujícího Otce, který s varovně zdviženým prstem káže o jakýchsi nesmyslných nebezpečích, jejichž zdrojem má být žena.

Pověstná chlapská ješitnost zde dost možná poprvé v dějinách zaznamenala opravdu velké vítězství a na dlouhé dva tisíce let uvrhla lidstvo do období temna. Do éry, v níž se snažíme život masochisticky potlačovat, místo abychom se z něj těšili. Raději se utápíme se v nesmyslném honění vlastního ega, které postupně vykrystalizovalo v celospolečenskou sebedestrukci, jejímiž svědky jsme v dnešní takzvaně moderní společnosti.

Jsme společnost vyrostlá na křesťanských (tedy mužských) hodnotách. Cílené popírání ženských hodnot ve společnosti vede k frustraci a k rozčarování. K neustávajícím pokusům dosáhnout umělých cílů, jež jsme si stanovili pouze proto, abychom ženě ukázali, že na to máme. Ale ženu to nezajímá. Žena o to nestojí (i když si někdy i samy ženy myslí, že ano).

Využívejte celý web.

Předplatné

Žena není a nikdy nebyla nepřítel, nad kterým je nutno vítězit. Čím dřív si to uvědomíme, tím lépe pro všechny.

Otázky k diskusi:

  • Je dnes oprávněný „boj“ za práva žen?
  • Existuje mezi muži a ženami spor, nebo je vše dávno na dobré cestě?
Diskuse 0
První pokus
Seriál

Psychologie.cz dává prostor začínajícím autorům z řad čtenářů.

Více autorů

  • Úspěch