Mnozí rodiče žijí v mylném přesvědčení, že ke svým dětem mají partnerský přístup.
Slovo partnerství jsme si zvykli používat především v souvislosti se soužitím v páru, vztahem dvou dospělých lidí. Už méně běžné je mluvit o partnerství ve vztahu rodič – dítě. Přestože je tu jasná analogie.
Vžila se představa, že rovnocenné partnerství jako výchovný přístup má svoje limity – ve výchově je potřeba do určité míry zachovat rodičovskou autoritu a poskytnout dítěti pevné a bezpečné hranice. V souladu s tím se pak partnerství s dětmi buď cíleně vyhýbáme, anebo po něm sice voláme, zároveň však máme zdvižený ukazovák: "Aby nám to dítě nepřerostlo přes hlavu!"
Ve skutečnosti ovšem nemáme v drtivé většině případů nejmenší tušení, co ono rovnocenné partnerství znamená. To je na první pohled možná trochu odvážné tvrzení, zkusme se však zamyslet nad "selskou" logikou věci.
Nakolik lze mluvit o rovnocenném partnerství, když partnerka navrhne několik možností, které vyhovují především jí, a dá z nich partnerovi vybrat, aniž by se zajímala o jeho názory? Kdybychom ale zjistili, že pisatelkou je máma a uvedený úryvek se týká jejího dítěte, viděli bychom celou situaci z jiného zorného úhlu.
Matka, která navrhuje několik možností a dává z nich dítěti vybrat, zjevně není zastáncem drsné autoritativní výchovy ani volného liberálního přístupu. Chce dát dětem prostor a určitou zdravou míru autonomie. Na první pohled to vypadá jako rozumná rodičovská volba. Přesto tady poprvé zmíníme výraz pseudopartnerství.
Bereme si s sebou do dospělého života většinou jen málo z toho, co nám rodiče vysvětlují a vštěpují slovy, ale obvykle většinu z toho, co a jak sami dělají.
V kontextu partnerského soužití dvou dospělých lidí (dokud nevíme, že se jedná o vztah matka – dítě) bychom se patrně shodli, že v tomto vztahu panuje mezi partnery určitá nerovnováha. V případě vztahu rodiče a dítěte to tak ale obvykle nevnímáme.
Domníváme se totiž většinou, že považovat dítě za rovnocenného partnera není vždycky možné (vzhledem k míře jeho zralosti a dosud prožité zkušenosti), anebo je to dokonce pro ně škodlivé. Když pak dítě dospěje, přejeme si, aby bylo rovnocenným partnerem nejen nám rodičům, ale také svému budoucímu muži nebo ženě. A udivuje nás a znepokojuje, že tomu tak není – a právě to je důvodem, proč má rovnocenné partnerství ve výchově svůj význam. Kde jinde bychom se mu měli naučit než ve své původní rodině?
Jako děti se v rodině do značné míry učíme nápodobou. Přebíráme vzorce chování od svých rodičů (nebo těch, kteří nás vychovávají), napodobujeme nejen jejich chování, ale i postoje, prožívání, hodnocení lidí a situací, způsob komunikace, strategie řešení problémů.
Učíme se od rodičů zhruba 20 % obsahu (tj. dovednosti typu jak si umýt ruce, zavázat tkaničku, uklidit svoji skříň), ale téměř 80 % formy (tedy např. to, jak nám to říkají, jak se u toho cítí, jak na to jdou, když po nás něco chtějí, co je donutí k reakci, a jací jsme, když na nás musí křičet). Sledujte svoje dítě a uvidíte sami. Bereme si s sebou do dospělého života většinou jen málo z toho, co nám rodiče vysvětlují a vštěpují slovy, ale obvykle většinu z toho, co a jak sami dělají.
V rodině, kde se přísně lpí na neměnném rytmu, ze kterého není dovoleno vybočit, se jen těžko můžeme naučit progresivitě a radosti ze změny.
Pokud by naše pisatelka neprošla procesem uvědomění ("mně docvaklo") a nezměnila svůj přístup, každé budoucí partnerské soužití jejích dětí by mj. vycházelo ze zkušenosti, jakou udělaly s mámou: Dávám partnerovi vybrat z možností, které mi vyhovují, na jeho návrhy se neptám.
Že se děti učí nápodobou, s tím jako rodiče obvykle nemáme problém souhlasit, není to koneckonců nijak překvapivý závěr. Málokdy ale dokážeme dohlédnout všechny jeho reálné dopady. A tak často věnujeme velké úsilí tomu, abychom své dítě naučili něčemu pro nás velmi podstatnému, zatímco ho svým chováním učíme pravému opaku. To je poněkud smutný, ale velmi rozšířený výchovný paradox.
Učebnicovým příkladem může být zodpovědnost. Naučit dítě zodpovědnosti považuje velká část rodičů za zásadní. Vysvětlují proto dětem, jak je důležité plnit svoje povinnosti. Říkají jim opakovaně: Jsou to tvoje povinnosti. Mysli si na svoje úkoly. Starej se o svoje věci. Nezapomínej. Připrav si to. Hlídej si to. Je to tvoje věc. Přečti si každý den tři stránky. Už jsi dneska četla? A celý proces přebírání zodpovědnosti nepřetržitě monitorují, aniž si uvědomili, že neprobíhá.
Právě popsaným přístupem se totiž dítě ve skutečnosti učí následující:
Dospělé partnerské páry, kde jeden "stojí druhému za zadkem" a druhý je lidově řečeno "pod pantoflem", nejsou v naší společnosti výjimkou. Podobná otázka už tu jednou zazněla: Kde jsme se takovému partnerskému chování naučili? Podobnost s uvedeným příkladem, jak dítěti (ne)předat zodpovědnost, není čistě náhodná.
V rodině, kde se přísně lpí na neměnném rytmu, ze kterého není dovoleno vybočit, se jen těžko můžeme naučit progresivitě a radosti ze změny. Stejně jako se nelze naučit rovnocennému partnerství tam, kde ho v dětství prostřednictvím svých rodičů nezažijeme.
Rovnocenné partnerství ychází z myšlenky, že dítě je náš partner, vždy a všude. Ale i rodič je za všech okolností partnerem, kterého je třeba respektovat.
A tak mnoho z nás ve skutečnosti neví, co je rovnocenné partnerství. Nezažili jsme ho od svých rodičů, protože oni ho nezažili od svých rodičů. Proto je tak obtížné se pro ně ve výchově rozhodnout: nevíme, co od něj čekat. Přesto stojí za to rovnocenné partnerství jako výchovný styl připustit.
Partnerský přístup ve výchově, na rozdíl od všech direktivních, nedirektivních a pseudopartnerských, totiž zakládá příští úspěch vašeho dítěte ve všech jeho dalších partnerských vztazích. Úspěch založený na respektu a rovnováze mezi oběma partnery, nikoliv na neviditelné hře "kdo s koho". (Pokud vás právě napadlo, že i tuhle hru jsme se naučili ve své původní rodině, nejste daleko od pravdy.) Kdybyste věděli, že rovnocenným partnerstvím ze strany našich rodičů se mj. učíme být rovnocennými partnery a dokážeme pak v budoucnu vytvářet kvalitní, harmonické partnerské vztahy, byla by vaše rodičovská volba snazší?
Rovnocenné partnerství, o němž tu mluvíme, nemá samozřejmě nic společného s direktivní výchovou, nejedná se ale ani o liberalistické "nezasahování". Vychází z myšlenky, že dítě je náš partner, vždy a všude. Ale i rodič je za všech okolností partnerem, kterého je třeba respektovat.
Když se na mě obracejí rodiče o radu, někteří říkají: "Takhle my to doma děláme. Jsem partner." A dodávají: "Ale stejně neposlouchá a musím občas zvýšit hlas." Když se pak podíváme na jejich výchovný styl zblízka, ukazuje se, co už jsem naznačila – že o skutečném partnerství nemají ponětí.
To jsou jen některé příklady toho, jak partnerský výchovný přístup nevypadá. A tak děti neposlouchají a my občas musíme zvýšit hlas. Na děti, stejně jako na partnera, jakkoliv je to nepartnerské. Do třetice tatáž banální otázka: Kde jsme se naučili takovému partnerskému chování – neposloucháme se a křičíme na sebe? Je nasnadě, že naše zkušenost z původní rodiny tu hraje roli.
Jestliže jste se už v minulosti rozhodli vydat ve výchově partnerskou cestou, nejspíš se vám s dětmi daří. A pokud ne, pokuste se rozpoznat, jestli u vás panuje skutečné partnerství, anebo některá z jeho pseudopodob. Můžete si všímat následujících tří znaků:
Začít uplatňovat partnerský výchovný přístup je možné v každém věku dítěte. Nikdy není příliš brzy nebo pozdě na harmonický, láskyplný vztah, založený na rovnocenném partnerství. Pokud jste právě prohlédli vlastní pseudopartnerský model, anebo už delší čas přemýšlíte, že potřebujete změnit výchovné stereotypy, protože se vám s dětmi nedaří, nabízím vám jednu z možností, jak s partnerským přístupem začít:
Být dítěti partnerem znamená totiž mimo jiné namísto moralizování inspirovat vlastním životem.
...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.
Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.
Co nám brání jít do konfliktu? Nevěříme vzájemnému vztahu, nevěříme ani sami sobě.
9 min
Psycholog Dalibor Špok představuje svoji oblíbenou relaxační techniku.
32 min
Většinou píšu tak, abych vás povzbudil, inspiroval. Dnes vás chci zneklidnit.
65 min
Kdybych měl svým dětem předat jen tři životní zkušenosti, byly by to tyto.
12 min