Z cesty, rozvíjím se — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

MichalS 12. 7. 2013 08:00 +10
Souhlas snad s každým slovem. Hodně povedený článek.
Johana 12. 7. 2013 08:55 +8 v reakci na MichalS 12. 7. 2013 08:00
Opravdu povedený článek. Až se mi zdá, že není co dodat, že se snad ani nemůže rozvinout diskuze :)
Oldřich Dotovský 12. 7. 2013 08:55 +6
Připojuji se, článek je skvělý a tak nějak vystihuje můj dlouhodobě se čím dál víc upevňující názor. Jen ten závěr s tím odevzdáním se bych vyškrtnul. Nejsou přece jen dvě možnosti – absolutní kontrola nad vším a žádná kontrola nad ničím. Je celá škála hodnot mezi tím.
Boris 12. 7. 2013 09:51 +13 v reakci na Oldřich Dotovský 12. 7. 2013 08:55
myslím že tak to nebylo myšleno, spíš mi to připomíná jistý citát: "když máš problém, snaž se ho vyřešit. pokud ho vyřešit nedokážeš, nedělej z toho žádný problém."
Oldřich Dotovský 12. 7. 2013 10:27 +2 v reakci na Boris 12. 7. 2013 09:51
No, a s tím já třeba vůbec nesouhlasím.
Raduse 12. 7. 2013 11:04 +1
podle me je to blbost, pokud se dostanu do situace v ktere jsem nespokojeny, at se jedna o cokoli (malo penez, nedobre vztahy, zavislosti, nezamestnanost) zacnu na sobe pracovat, abych svou situaci zlepsil, ne abych nasel nirvanu...tohle je pro lidi, kteri jsou nespokojeni, ale nechce se jim situaci menit...
Anna 12. 7. 2013 11:44 +14
"Bože, dej mi pokojnou mysl, abych přijal věci, které změnit nemohu, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, a dej mi moudrost, abych rozlišil, jedno od druhého." František z Assisi
MichalS 12. 7. 2013 12:14 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 12. 7. 2013 10:27
jop, já taky ne.
Martin Malec 12. 7. 2013 18:38 +7
Na past sebe-vylepšování se a všelijakého nafukování svého ega, aby zahrnovalo nejlépe celý vesmír a ještě víc ale upozorňují všechny seriózní spirituální tradice, křesťanství a ty odrůdy buddhismu, se kterými jsem se potkal, určitě. Naopak vůbec se o takových pastech nehovoří v tzv. "postmoderních", synkretických, údajně univerzalistických a integrativních, reálně ale spíše kočičkopejskovsko-eklektickým ("whatever goes" neboli hezky česky "cochcárna"), a je to patrně i důvodem, proč "tradicionalisti" mívají tolik výhrad k new age gulášové quasi-spiritualitě a "osobním rozvoji" za každou cenu.
Ulka 12. 7. 2013 20:24 +3 v reakci na Boris 12. 7. 2013 09:51
No, Borisi, ale to je přesně taková ta oblbující věta jako např. "můžeš mít všechno, je to v tobě". Mám pocit, že spousta citátů jsou blbiny.
Ulka 12. 7. 2013 20:34 +4
Připojuji se ke chvále takového počtení. Co vlastním růstem sledujeme? Že NÁM bude lépe.. možná by skutečná seberealizace nastala tehdy, byl-li by její hlavní motiv, aby JINÉMU NEBO JINÝM bylo lépe.
MartinM 12. 7. 2013 22:30 v reakci na Ulka 12. 7. 2013 20:34
Pokud je jednou z pohnutek vlastního rozvoje pocit, že jiným už lépe JE (alespoň těm již seberealizovaným), pak se to zřejmě nestane hlavním motivem.
Ulka 13. 7. 2013 07:39 v reakci na MartinM 12. 7. 2013 22:30
ne ne, myslela jsem to tak - náš motiv, abychom my pomohli těm jiným, aby jim bylo lépe (tzn., že ještě není:o)... potažmo vznikne interakce, kde pomoc jednomu pomůže druhému a všem bude dobře:o))) - ale asi víte, co jsem chtěla říct
oliver 13. 7. 2013 10:44 +2 v reakci na Oldřich Dotovský 12. 7. 2013 08:55
A nad čím by teda človek mal mať kontrolu a nad čím nie? Kde je hranica strachom hnaného ega, ktoré chce mať v živote jasno, v tom aký je, v tom čo je dobré a čo zlé a kým sme vlastne my a chce plánovať a vyberať si? Nemalo by to byť tak, že najprv skúsime žiť v odovzdanosti, teda že si pripustíme, že "nevieme", že nad väčšinou vecí nemáme kontrolu a ani nebudeme mať, že máme obavy, cítime bezmostnosť, že smrti neunikneme a otvoríme srdce a potom sa akoby znova naučíme vnímať svet a rozlišovať?
Oldřich Dotovský 13. 7. 2013 11:00 +2 v reakci na oliver 13. 7. 2013 10:44
Mně připadá, že právě to vaše ego v tom potřebuje mít jasno. Já si nepotřebuji říkat, jak jsem se odevzdal a vzdal kontroly, abych následně dosáhl stavu blaženosti...
petr 13. 7. 2013 11:57 +5
Nevím, jestli odevzdání je "cestou k růstu". To je spíš protipól oněch koučovských apelů na osobnostní rozvoj, opačný extrém. Každopádně - v současné kultuře chybí pokora k tomu, co nás přesahuje. Odstraněním institucionální víry v boha (nějakého) jsme sice unikli onomu neblahému podléhání domnělé vnější autoritě, ale ztratili jsme i schopnost víry jako přirozené součásti vědomí. Zatímco dřív se nikdo nad tím, že někdo věří nepozastavil, dnes je víta vystavena autocenzuře dominujícího "rozumového poznání". A tak potlačujeme už samotný náznak přesvědčení o rozumové nepostižitelnosti něčeho, co by nás mohlo už z principu přesahovat. Docela pochopitelným cílem člověka by mohlo být vědomé nakládání s realitou za současného respektu k bohu (ať již je bohem cokoli). Vnímat signály nevědomí i vnějšího světa, ale zacházet s nimi podle vůle, ne se jimi nechat vláčet. Prostě vnímat (což je jiný způsob poznávání, než uvažovat) a dokázat vjemy převést do vědomí a co nejlepším způsobem s nimi naložit. Víra je k tomu potřeba, protože existují období symbolicky podobná Ježíšovu "Bože, proč jsi mě opustil". Období, kdy si člověk třeba zoufá, že neví, kudy dál. Bez víry, že mu život odpověď přinese, může na jiné než "racionální" podněty zanevřít.
Kajka 13. 7. 2013 14:45 +4
Děkuji autorovi za skvělý článek! Ano, i seberealizace, (zde výborně popsaná) se může stát jednou z pastiček, která nás může dovést do slepého bodu. V životě každého člověka nastane chvíle, kdy takzvaně narazí, nebo začne mít fyzické či psychické obtíže. Jakoby celá jeho bytost křičela "už dost, takhle to dál nejde, zničíš se!" Je-li však ego přerostlé, stále se žene za svým cílem a tyto "zprávy" ignoruje. To však neznamená, že ustanou. Naopak, stupňují se. A pak záleží na tvrdohlavosti každého jedince, jak dlouho vydrží, kam až to nechá dojít. Kdy pochopí, "odevzdá se", přijme skutečnost. Tehdy přichází poznání a růst.
Kajka 13. 7. 2013 14:58 +4 v reakci na Ulka 12. 7. 2013 20:34
Ulko, souhlasím s Vámi. Pracovat na sobě s tím motivem, abychom proměnili, zlepšili svět kolem nás, je nesmírně prospěšný čin. Vaše motivace není sobecká, ale toužíte pomoci ostatním. Myslím si, že právě takový růst, vývoj osobnosti je "systémem", Bohem, nebo to pojmenujte, jak chcete, nejvíce podporován. Je třeba ale začít opravdu u sebe. Člověk snadno vidí chybu na druhém, zatímco vlastní, daleko větší, si ani nevšimne.
Ulka 13. 7. 2013 20:39 +2 v reakci na Kajka 13. 7. 2013 14:58
Také si myslím, že začínáme u sebe, zpočátku možná trošku sobecky, spíš toužíme být "lepším" ... lepším tedy k přírodě, lidem, blízkým, a také sami k sobě. Než dát facku, neudělat nic, než neudělat nic, pohladit. Někdo ale zabředne do tak silné sebereflexe, že vinu pak vidí zejména u sebe a ty druhé omlouvá, že oni nechtěli, nevěděli...takže by bylo fajn, kdyby zase někdo jemu nabídl svůj pohled, aby dotyčný vybalancoval jakýsi zdravý úsudek. A tak možná pomalu jdeme a jdeme, až se naučíme si to zrcadlo a pohledy zvenčí nastavovat sami... nicméně sám nejsi nic, to zásadní vidím v kooperaci lidí za dobrým a smysluplným cílem; stačí třeba jen vysázet společně pár stromů, jít v partě na koncert, jehož výtěžek je pro potřebné, darovat trochu své krve... až se prolouskáme třeba do předčítání nevidomým. Chci říct, že malé cíle, které jsem uvedla, nejsou vůbec malé.
Kopřiva 14. 7. 2013 19:44 +1 v reakci na Martin Malec 12. 7. 2013 18:38
Pane Martine, výborně vyjádřeno - váš text dosti přesně vystihuje můj osobní pocit z četných nabídek instantního štěstí, úspěchu, pseudoduchovna, sebereformace k lepšímu či alespoň nalezení a přijetí sebe sama...
Kajka 14. 7. 2013 19:45 +2 v reakci na Ulka 13. 7. 2013 20:39
Určitě, společná práce více lidí na dobré věci je jistě nesmírně potřebná i posilující - člověka jako jedince i skupinu, která se dokáže takto najít a spolupracovat. Jen si myslím, že každý může začít u úplně obyčejných, neokázalých věcí. U těch, které jsou nám nejblíže. Třeba u toho, že bude věnovat více pozornosti svým stárnoucím rodičům, více naslouchá svým dětem, nebo pečuje o kus země. A ještě jedna věc. Ne každá pomoc je doopravdy pomocí. Jistě znáte případy rozvojových zemí, kde se z pomoci hladovějícím stal prostředek výdělku místních elit, anebo snadný přísun potravin nemotivoval místní obyvatele, aby se dostatečně věnovali vlastní schopnosti vypěstovat si potřebné potraviny. Je potřeba opravdu pečlivě zvažovat, zda naše pomoc opravdu pomůže zlepšit život, nebo jen pomůže prodloužit současný, nevyhovující stav. Vždy je třeba se ptát, zda mé poznání sahá tak daleko, že si mohu být jistý, že doopravdy pomáhám. Tím nechci šmahem odstřelit všechnu charitativní činnost, kdepak. Jen říkám, že člověk často přehlíží to, co má přímo před očima, a raději se věnuje poněkud vzdálenějším, přímo jeho se nedotýkajícím, záležitostem.
Jiří 14. 7. 2013 20:04
Skvělé!!!
Ulka 14. 7. 2013 22:23 +1 v reakci na Kajka 14. 7. 2013 19:45
Kajko, přesně. Dokonce si myslím, že v tlupě vysázet pár stromů bývá daleko jednodušší, než více naslouchat, jak píšete - stárnoucím rodičům nebo dětem, partnerovi. Začít doma. Někdo se ale může právě přes ty okázalejší činy dostat k těm "doma":o) Dojde mu, že zatímco fandí na koncertě pro potřebné, mohl by si se stárnoucí mámou pustit starou desku a jen tak posedět... Často jsem přemýšlela nad humanitární pomocí v Africe, vždycky jsem si říkala, že přivézt jim potraviny, oblečení atd. není ta správná pomoc. Že bysme lidi tam měli naučit si je vypěstovat a oblečení ušít...jenže pro pěstování jsou tam omezené podmínky.. a jsou lidé téhle mentality, po generace zvyklé na chudobu a pomoc odjinud, schopni pracovat? Každopádně pomoc, kterou jsem jako příklad uvedla, nějak pomáhá, ale nic neřeší.. co myslíte?
Lukáš, teolog 15. 7. 2013 09:58 +6
Článek pěkně nakousl význam transcendence jako jediného místa, ze kterého se lze podívat na vlastní život tak nějak "zvenku", a tak jej vážit, hodnotit, apod. V jedné věci však s autorem musím jako teolog nesouhlasit: "A pokud existuje Bůh, tak je pravděpodobně i posmrtný život, který trvá věčnost. A pro nějž není podstatné, jak jsme se chovali za života pozemského (neboť vlastními činy se nemůžeme přiblížit nebi – alespoň z hlediska křesťanství)." Pozemský život totiž hraje v křesťanském konceptu spásy naprosto klíčovou roli - pouze v tomto jediném, neopakovatelném životě, se člověk může připravovat na ono definitivní přitakání Božímu "TY", které jej osloví s neodvolatelnou mocí v okamžiku smrti (procesuálně pojato jde o celoživotní utváření tzv. "optio fundamentalis" - základního rozhodnutí pro přiklonění se k Bohu nebo jeho odmítnutí = smrtelný hřích). Spásu si tedy nelze zasloužit (pelagiánský blud), neboť vždy přichází jako nabídka gratuitně od Boha, ale ani ji nelze přijmout bez vlastního rozhodnutí (Lutherův omyl, když odmítal Jakubovu epištolu a nešťastně formuloval nauku o predestinaci). Člověk je vybaven svobodou. Jde tedy o tzv. konkurz (souběh Boží milosti/vůle a lidské svobody/vůle).
Pavla 15. 7. 2013 19:35 +3
Myslím si, že jsme nastavení na to, abychom se neustále rozvíjeli a snažili, a když se snažíme, vyplavujeme dopamin a pak se cítíme dobře... A bude to tak ať se věnujeme transcendenci, náboženství, seberozvoji, esoterice nebo lepení modýlků. Jde o to svým režimem a způsobem života si tu chemickou rovnováhu vyladit tak, aby mi co nejvíce vyhovovala.
Kajka 15. 7. 2013 20:49 v reakci na Ulka 14. 7. 2013 22:23
:-) souhlasím, přes pomoc venku se vlastně můžete dostanete k pomoci těm, kteří vám stojí nejblíž. Protože každým nesobeckým činem se rozvíjí vaše srdce, schopnost dávat lásku. A vaše vnímající, postupem času stále citlivější srdce bude lépe schopno poznat, kde je vaší pomoci třeba. A tak se dostanete k seberozvoji, neboť budete rozpoznávat, že osobou, pro kterou toho můžete udělat úplně nejvíce - a je to zároveň vaše povinnost - jste vy sama. Pokud vyčistíte své zrcadlo, ztišíte své ego, uslyšíte hlas boží. Budete vědět, co máte dělat. Kde je vaše místo. Kde je třeba vaší pomoci. ...a s tou Afrikou s vámi souhlasím.
Edoras 15. 7. 2013 23:28 +5
Z celého článku mám pocit, jako by vnucoval čtenáři myšlenkový model "musím se sebezdokonaovat (usilovat o nějaké sebezlepšení), aby přišla následně nějaká odměna (ráj, kladné ohodnocení někým, naplnění života)". Myslím si, že fungování v tomto modelu snaha-odměna nikdy nikomu štěstí nepřinese. Co třeba sebezdokonalování pro radost? Jen tak, že to člověka baví? Nikoliv proto, aby něco naplnil, aby se mohl zpětně ohodnotit, nebo být zpětně ohodnocen. Nikoliv kvůli nějakému posmrtnému ráji. Bez potřeby, aby mi kdokoliv zaručoval, že když se budu zdokonalovat, tak se něco stane = zlepší. Prostě jen tak - baví mě to, tak to dělám. Věřím, že život přirozeně usiluje o sebezdokonalování a člověk je projevem života, tudíž sebezdokonalování je lidskou přirozeností k níž nění potřeba žádný dodatečný racionální důvod.
Kotr Melec 16. 7. 2013 19:55 +4 v reakci na Kajka 13. 7. 2013 14:58
Řekl bych, že nejlepší metodou je nevidět chybu nikde. Protože pak ani člověk nemá potřebu vylepšovat svět kolem sebe, nad který se nevědomky tímto vyvyšuje. A tím vlastně pomáhat sobě a je to stejně sobecké, jako cokoliv jiného. Chytrý samozřejmě chápe, že tím neodmítám pomoc jako takovou, pokud si o ní řekne. Ale pořád se snažit vnucovat světu svojí pomoc je jen zamaskovaný egoismus.
Kotr Melec 16. 7. 2013 20:01 v reakci na Kajka 15. 7. 2013 20:49
Kajko, co je to podle vás Ego? Prosím jednou větou :)
Kotr Melec 16. 7. 2013 20:06 +3 v reakci na petr 13. 7. 2013 11:57
K tomuhle bych dodal Einsteinův citát: "Víra bez rozumu je slepá. Rozum bez víry je chromý." Není dobré zavrhovat ani upřednostňovat jedno či druhé. Obojí je k životu stejně důležité.
Kotr Melec 16. 7. 2013 20:24 +2 v reakci na Edoras 15. 7. 2013 23:28
Konečně rozumný názor. Celá problematika tkví v tom, že v úvodu lidi vidí nějakou nedokonalost. a mají potřebu něco zdokonalovat. Nejdřív svět, pak sami sebe a pakliže to nějak pořád nejde, tak akorát své zoufalství z nedokonalosti prohlubují a pak zavrhnou celé sebezdokonalování a přijmou myšlenku, že jedinou cestou k tomu být šťastný je se odevzdat. Je to ode zdi ke zdi. Přitom stačí jen přirozeně dělat to, co člověka baví a nezaměřovat se pořád na nějaké domnělé nedokonalosti a pak nemá vůbec potřebu si klást tu hromadu nesmyslných otázek zmíněných v článku. Jak prosté.
Kotr Melec 16. 7. 2013 20:31 v reakci na Ulka 12. 7. 2013 20:24
Neřekl bych. Dle mě ten citát, pakliže je správně pochopen, je naopak nejlepší rada do života. A většina citátů kraviny nejsou. Jen je není dobré brát do slova. Každopádně jako inspirace většinou poslouží.
Ulka 16. 7. 2013 20:47 +1 v reakci na Kotr Melec 16. 7. 2013 19:55
Hm, altruismus a egoismus jsou dvojčata, to máte pravdu, také to tak vnímám. Přesto s Vámi nemohu až tak souhlasit. V určité době, v určitém okamžiku jsou slabší a ti silnější. Pokud já jsem zrovna ta silnější (jsem zdravá, pracuji.. atd.), ego neego, mělo by mi být vlastní myslet i na ty druhé.. jak jsme s Kajkou nakonec došly k tomu, že není třeba okázalých činů - ano, tak. A máme-li potenciál i na ty okázalé a velkolepé, proč ne. Byli jsme malí a potřebovali jsme pomoc těch "silnějších"... budeme zase malí (scvrknutější:o), tedy staří) a budeme rádi, když s námi někdo si dá šálek čaje... a uvědomit si, že nyní si mohu s tím starým člověk ten šálek dát a potěšit ho, je možná konejšení ega, ale v celkovém důsledku bude dobře oběma.
Ulka 16. 7. 2013 20:56 v reakci na Kotr Melec 16. 7. 2013 20:31
Každý jsme jej pochopili jinak. To je úděl většiny citátů. Pro mne jeho vyznění vyznívá jako malý sebeklam - nemůžeš si s něčím poradit, a jedno, zda-li je to závislé od tebe nebo ne, měl by ses s tím smířit - a ne si říct, že žádný problém se nekoná. Problém může trvat dál, jen jej nevyřešíme, ale měli bychom si to přiznat. Citát to však "může myslet" i tak, že se tedy smiř, ale nelam si s hlavu s tím, že ses musel smířit, neřeš - nedělej problém. Pak OK. No, a tak je to s hodně citáty - dají se vyložit různě.
Ulka 16. 7. 2013 21:05 +2 v reakci na Edoras 15. 7. 2013 23:28
Takovýto pocit mám z hodně instantních návodů na seberozvoj, ale ne z tohoto článku. Z lidí, kteří se nějak "snaží" jen nekonzumovat, mám SAMOZŘEJMÝ pocit, že tak dělají pro radost a přirozeně, tu s větším či menším zauvažováním nad tím, co dělám a co bych mohl - a i to je, dle mne, přirozené, protože člověk také pochybuje, někdy neví, někdy se mu nechce atd. Souhlasím, že jsou lidé, kteří to mají, jak píšete. Ale myslím, že to není většina.
Kotr Melec 16. 7. 2013 21:07 +4 v reakci na Ulka 16. 7. 2013 20:47
K tomuhle pojetí vždy rád dávám příklad bezdomovce, který našel v kontejneru novorozeně, tak ho odnesl do patřičná místa a všichni z toho byli tak rozlítostněni, až se hned jali dobrosrdečnému bezdomovci pomoct, postarali se mu o jídlo o bydlení, snad i o práci, až se nám z toho pan potřebný oběsil... (je to konkrétní případ, který se ne ta dávno udál v Praze) Nikdo se ho ovšem neptal na to, jestli to opravdu chtěl a jestli o tu jejich pomoc stál. Docela hrubě a sobecky mu zasáhli do jeho stylu života a on to prostě neunesl. Takže s altruismem velice opatrně. Jestli je někdo slabý nebo silný, to nechte na jeho posouzení. Až v momentě, kdy on sám uzná, že je slabý a že potřebuje vaši pomoc, tak mu pomáhejte. Ale nepomáhejte nikdy nikomu jen proto, že Vy si sobecky usmyslíte, že je slabý a že potřebuje vaši pomoc, pak už je to čistý egoismus (jinými slovy čisté upřednostňování vlastního pohledu a pocitu před pohledem a pocitem jiného). Přesně tak jsem to myslel i v předchozím komentu.
Kotr Melec 16. 7. 2013 21:13 +2 v reakci na Ulka 16. 7. 2013 20:56
Ano, přesně tak. Aneb, jak praví jeden známý citát ( :-)): "Svět je přesně takový, jaký se ho rozhodneme vidět." A to včetně citátů ;-)
Ulka 16. 7. 2013 21:19 +1 v reakci na Kotr Melec 16. 7. 2013 21:07
Zcela s tímto Vaším příspěvkem souhlasím, Kotr Melče?:o), ale vůbec se nevylučuje s tím, co jsem napsala já. Je samozřejmé, že svou pomoc nebudeme nikomu vnucovat, ani tím lehkým způsobem.. jde o naslouchání, někdy i vcítění (souhlasím, tam se můžeme splést).. mám pocit, že signálů, zda nás lidé potřebují, je dost, dávají to najevo někdy jasně, většinou opatrně, nenápadně.. pak je pomocí i empatie (ale opatrně s ní) .. prostě otevřít oči, nastražit uši, podat ruku a usmát se... bude-li tomu někdo rád.
Ulka 16. 7. 2013 21:21 v reakci na Kotr Melec 16. 7. 2013 21:13
Víte, měla jsem citáty ráda.. ale pak jsem začala na nich vidět i druhou (a někdy i třetí:o) polohu, a tak už k nim přistupuji jen lehce, že mohou něco nastínit, ale nebrat je doslova, protože opravdu záleží na tom, k čemu si ten citát napasujeme.
Kotr Melec 16. 7. 2013 21:38 +2 v reakci na Ulka 16. 7. 2013 21:21
To ale platí o všem na světě. Nic bychom neměli brát doslova, nic bychom neměli brát moc vážně a to včetně života samého, jinak se z nás stanou zabedněnci, moralisti a fanatici a jak známo, s takovými nikdo nikdy moc rád nebývá. A co nejhůř, s takovými nejsme rádi ani my sami, tedy pak bychom tudíž nebyli rádi ani sami se sebou a jsme vlastně u zdroje a příčiny téhle debaty ;-)
Ulka 16. 7. 2013 21:46 +1 v reakci na Kotr Melec 16. 7. 2013 21:38
:o) jinými slovy - hlavně bych nikdy nechtěla dojít do stavu, že "už vím".
Kotr Melec 16. 7. 2013 22:11 +4 v reakci na Ulka 16. 7. 2013 21:19
Však on ani ten váš předchozí komentář nebyl vůbec v rozporu s tím, co jsem napsal ;-) Každopádně i s vyžádanou pomocí by to mělo mít nějakou zdravou míru. Jako vždy i zde bych apeloval na použití rozumu. Když bude neustále někdo vyžadovat naší pomoc a my vždy kývneme, ve výsledku ta pomoc může být kontraproduktivní pro obě strany. První se naučí být závislý na naší pomoci a přestane spoléhat na svoje síly, my naopak ztratíme dobrý pocit z pomáhání a může nastat něco jako vyhoření a následný pokles sebeúcty. Tedy pomáhat tak, aby druhý byl nakonec schopen si pomoct sám, nebo aby se na naší pomoci nestal závislý, či ji dokonce nezneužíval Musí z toho mít opravdu prospěch obě strany a nedělat něco jen proto, že by se to mělo dělat nebo že je to tak správné. A proto pomáhejme, ale jen, když to druhý chce a my taky. Pak to totiž není pomoc, ale utrpení. Příklad: Když bych byl starý a těšilo by mě, že si se mnou někdo vypije šálek čaje, určitě bych chtěl, aby to těšilo i toho druhého si se mnou ten čaj dát. Pakliže by mi to bylo jedno, jak se ten druhý při tom cítí, pak bych byl sobec a bylo by nejlepší, kdyby se na mě každý vybodl. Pakliže by to toho druhého nebavilo a přesto by si se mnou čaj dal, pak bych jen plýtval jeho časem pro svůj sobecký dobrý pocit ze společného pití čaje.
Ulka 16. 7. 2013 22:28 +3 v reakci na Kotr Melec 16. 7. 2013 22:11
Zdravá míra je dle mne alfou a omegou vůbec každého vztahu. Vztah je interakce a dobrý vztah je dobrovolný - viz k Vámi uvedenému příkladu. Předpokládám tedy oboustrannou dobrovolnost, v lepším případě radost, aby se skutek sám stal přínosným a k něčemu. Situace, které jste v příkladu zmínil, dobrý vztah ruší a pak je dobré se v záchvatu altruismu sebe zeptat, co mi tohle ještě dává. JInak - ona zdravá míra se dá krásně trénovat při výchově našich potomků:o)
MartinM 16. 7. 2013 22:58 +3 v reakci na Edoras 15. 7. 2013 23:28
A proč ne sebezdokonalovat se pro výsledky, pro budoucí zisk? Vždyť co jiného dělají sportovci, hudebníci nebo studenti nebo ti, kdo se učí nový jazyk? Cvičí, trénují svalstvo či mozek a ne vždy je to baví (dost často je to aktuálně ani nebaví), ale vůle dělat něco, co je v současné době nepohodlné, ale v budoucnu nám to přinese radost (zisk/úspěch), abstraktní myšlení, uvědomování si důsledků kauzality, determinismu, příčin a následků - to je to, co člověka odlišuje od většiny ostatních "projevů života" A pokud je člověk odlišný, ne snad ve všem, ale v něčem, lze očekávat, že bude mít i odlišné motivace. Mimochodem, to, co jste popsal je klasický "koníček". Ale "sebezdokonalování" je spíš cílená činnost zaměřená na budoucí výsledky. A ač může být pro někoho "sebezdokonalování" zároveň "koníčkem", tak to tak obvykle není.
Kajka 17. 7. 2013 09:10 +1 v reakci na Kotr Melec 16. 7. 2013 20:01
Pokusím se :-) Ego je naše iluze vydělenosti z okolního prostředí.
Katarína Hegyesy 11. 6. 2014 14:14 +2
..na životě je hezké to, že to, co v jednu chvíli odsuzujeme či kritizujeme. Za nějakou dobu nám to třeba zachrání život. Květinové děti a ego? Pardon..kde ale začít pátrat, když ne u sebe? Myslím, že opomíjíte také fakt, že každá generace má své úkoly, které plní, aniž by docela chápala proč..a to je případ i květinové generace.. A seberozvoj? Ano, když nemakáme na poli za pluhem (kde není čas asi moc dumat, ale seberozvoj jistě probíhal taktéž), tak sedíme v kanclech a kavárnách a v kuchyni a v jógacentru a běháme a hledáme..proč ne? K tomu jsme se narodili: najít smysl této existence. Učila nás to už babička a děda: zůstaň vždy zvědavý, vše dělej s radostí, cti hodnoty vytvořené předešlými generacemi, ale moc neohýbej hřbet, ozvi se, když se děje nespravedlnost. Vždy je dost důvodů na tomto světě se ozývat kvůli nespravednosti. Už tento bod naplní otázku smyslu života. Hledejme, nacházejme. Posedáváním na nábřeží u muziky s kamarády, nebo na workshopu..jak je komu libo.
Jtmttmjg 17. 6. 2014 12:33 +1
K čertu s nějakejma pochybnejma filozofiema, knížkama a teoriema. Dvě věty. "Buď sám sebou" "Měj se rád". To je celá složitost. Jenomže zkuste říct někomu ať je řekne, tak aby měli váhu. Tohle se neříká ani zdarma, jen tak, a už vůbec ne účelově, míra upřímné opravdovosti, ta je rozdílem mezi vyřčenou myšlenkou nebo nějakých vedle sebe naskládaných prázdných slov.