Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Zachraňte mého syna

Jejich dítě je pro ně životním projektem. Co na tom, že už mu bude třicet.

Ze seriálu: Obnažená terapie

Petr Steiner

Petr Steiner

10. 8. 2016

„Moc mi záleží na tom, aby se moje dítě mělo v životě dobře.“ Tato věta se opakuje v nesčíslných variantách. Je to častější, než byste čekali. Jako by to patřilo k dobrým mravům dobré mámy v dobré společnosti. Touto větou často zahajují klientky sezení. Touto větou je předurčen záměr – chránit.

Olivia (44) patřila mezi lidi, kteří si myslí, že můžou řešit problémy za jiné. Samuel (23), její syn, studoval na střední škole strojní. Ukázalo se, že to není ten obor, jaký si představoval. Vždy byl fascinován světem motorů, motorek, aut, a tak po společné domluvě přestoupil na automobilovou průmyslovku. Učení nezvládal, proto přešel na obor automechanik s maturitou.

Situace se opakovala, i když přešel na obor bez maturity. To udělal ve chvíli, kdy mu bylo 18 a nemusel už žádat o souhlas. Jak se to máma dověděla, spustila uragán. Samuel, který už výškou mámu dávno přerostl, se rázem proměnil v prvňáčka, co hledí na svou bohyni s výrazem: Jen si přej a já ti to splním. Nasliboval a navymýšlel si vše, co bylo uspokojivé pro jeho milosrdnou ochránkyni. Takový byl vzorec jejich vzájemných vztahů.

Záchranná síť

Máma vždy věděla, co je pro jejího syna dobré. Samuel nikdy nemusel překonávat překážky, a tak nedodělal ani učňák a zařadil se ve 22 letech mezi uchazeče o práci jen se základním vzděláním. Vyzkoušel několik zaměstnání jako pomocný dělník, ale vždy se našel důvod, aby práci ukončil a spadl do záchranné sítě svojí mámy.

Až jednou to přišlo. Úřad práce mu zaplatil kurz pro profesionální řidiče. Samuel udělal zkoušky a získal práci jako řidič nákladního auta. Při jedné jízdě mu přestala fungovat navigace, ve zmatku zablokoval křižovatku a utekl z auta. Jen automaticky zavolal mámě. A protože máma měla pro jeho situaci pochopení, uklidnila ho a on z křižovatky odjel. Samuel samozřejmě nechtěl, aby se podobný stres opakoval, tak raději kariéru profesionálního řidiče skončil.

Zatím nikdo nevymyslel práci, kde by nebyla potřeba alespoň minimální odpovědnost. A tu člověk nezíská s vědomím záchranné sítě. Tu získá tím, že pocítí na vlastní kůži pravdivost rčení: Jak zaseju, tak sklidím.

Opravdová záchrana spočívá v tom, že své dítě postupně přestanu ochraňovat a nechám ho získávat životní zkušenosti. Jedině prožitkem se člověk něco naučí a posune se dál. V Samuelově případě to může být bolestivé.

Hikikomori

Tobiáš (30) byl ve svém konání vždy pomalý. Trpěl abnormální potřebou udržovat své tělo v pohodě. Z jakékoliv pravidelné práce a výkonu na čas měl hrůzu. Zpočátku měl iluzi, že najde zaměstnání vhodné pro jeho způsob života. Vyzkoušel několik zaměstnání, ale nesetkal se s pochopením, a tak nikde nepobyl dlouho. Pochopení však nalezl u své mámy. Byla ráda, když se k ní vracel a potřeboval její služby.

Nyní je dva roky doma, bez práce, má byt po babičce, otec mu platí nájem a máma mu zajišťuje ostatní servis. Přestal vycházet z bytu a styk se světem mu obstarává internet. Japonci tomuto způsobu života říkají hikikomori. Je docela nákladný, protože potřebujete finanční zázemí. Rodiče Tobiáše si do této smyčky postupně vlezli a teď netuší, kudy ven.

Jeho máma, Ingrid (62), stále hledá pomoc zvenčí. Vymýšlí pro syna nejrůznější diagnózy, jako by chtěla ospravedlnit synovu lenost nějakou psychickou poruchu. Přitom nevidí, že se syn nechce životu postavit čelem a že nikdy k tomuto postoji nedojde, dokud mu bude poskytovat zázemí.

Domnělé obavy o děti jsou zástěrkou nerespektujícího postoje k mezilidským vztahům a k životu vůbec.

Málokteré mámě se chce zavřít proudící kohouty pomoci a nechat syna, ať si poradí sám. Lidem připadá, že tato cesta je příliš drsná. Jenže život si vždy nakonec najde cestičku a překvapí. Nezajímá ho, zda je člověk připraven. Čím déle se tomu brání, tím je následná zkušenost bolestivější.

Mnoho rodičů se s procesem vypouštění mláďat z hnízda nechce smířit, protože to znamená, že postupně přicházejí o vliv, o kontrolu nad svými dětmi.

Tento princip má původ ve stylu vládnutí, který je uplatňován všude kolem nás. Je to princip uplatňování moci, tedy přesný opak principu respektování.

Respektování spočívá v tom, že dítě přijmeme jako bytost sobě rovnou.

Respektující postoj se promítá do všech oblastí života – jak partnerského, tak pracovního. Člověku s respektujícím přístupem ke vztahům nevadí, že dítě přebírá kontrolu nad svým životem. Naopak to podporuje, dělá mu radost, že se potomek stává samostatným.

Když lidé nikomu neodevzdávají moc nad svým životem, nemají potřebu ovládat druhé – nepotřebují kompenzaci.

Obávám se, že matky záchranářky jsou na opačné polaritě životního spektra. Domnělé obavy o děti jsou zástěrkou jejich nerespektujícího postoje k mezilidským vztahům a k životu vůbec.

Jako v bavlnce

Max (21) se narodil se srdeční vadou. Jeho máma Ema (47) s ním pravidelně navštěvovala kardiochirurgii v Motole. Slibovali jí, že jeho vadu vyřeší operativně, až bude větší. Od dětství Maxe hlídala a chovala ho jako v bavlnce. Kompenzovala mu život samými výhodami, které Max začal brát jako standard. Jeho kroky řídila s mateřskou péčí.

Mezitím se jeho srdeční vada natolik stabilizovala, že operace nebyla nutná. Ale to už se Max pohyboval ve virtuálním světě, v němž odpovědnost byla prázdný pojem. Žádnou školu nedokončil, zato se však velice umě přizpůsobil rozvodu rodičů. Vycítil tátův pocit viny z rozvodu a jeho dotace mu umožňovaly bezpracný život.

Paní Ema poznala svůj omyl ve výchově. Dokázala toto téma otevřít a reálně zhodnotit. Jenom potřebovala konzultovat své kroky, které se tolik lišily od zaběhnutých kolejí.

Ema nakonec dala Maxovi jasná pravidla: buď bude přispívat na nájem, nebo si najde vlastní bydlení. Domluvila se s jeho otcem, aby ho přestal dotovat přímo, ale raději mu přispíval na stavební spoření. Zkrátka vytvořila podmínky pro odlet z hnízda. Max si na konec našel zaměstnání jako realitní agent a hnízdo opravdu opustil. Bude ještě dlouho narážet, avšak proces samostatnosti byl nastartován.

Ema byla ochotná přiznat chybu a dokázala otočit. Chyby děláme každý. Ale vědomě je odhalit a změnit své chování, to chce více odvahy a trpělivosti. Důležité je: neustrnout a posouvat se. Každý posun bolí a vede přes dočasné trápení.

Prostor pro vlastní život

Co uvedené příběhy spojuje? Jejich hrdinky nevěděly, jak žít svůj život, a tak začaly projektovat životy svých dětí.

Využívejte celý web.

Předplatné

Odpovědností rodičů je připravit své děti na život tím, že jim od prvopočátku zvětšují osobní prostor. Konkrétně to znamená, že je učíme samostatnosti, poskytujeme jim podporu, předáváme jim větší rozhodovací pravomoci, a sami se stahujeme do role konzultantů. Tento proces je dlouhodobý.

Když dítě tímto přirozeným procesem neprojde, nedospěje. Nedospělost vede k všemožným závislostem, pracovním i partnerským neshodám, osobním bankrotům, neboť z opičí lásky se vydávají na životní cestu věčné děti.

Diskuse 0
Obnažená terapie
Seriál

Když se dostanou prožitky pod rentgen terapeuta, vzniká svědectví o skutečných lidech.

Petr Steiner

  • Štěstí