Ilustrace: Aron Wiesenfeld, www.aronwiesenfeld.com

Základní konflikt proměny

Každá překážka v nás burcuje energii. Jde o to napřít ji správným směrem.

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

9. 1. 2018

Nahlédnuto zvnějšku je život neustálým řetězem vnitřních a vnějších událostí, plný malých a větších výzev. Avšak není jenom takový. Jeho vnitřní podstata spočívá v tiché, neviditelné naději na vlastní vykoupení, které má přijít skrze pravdu poznání. Milost, kterou poznání přináší, dává člověku nést každodenní dávku tíhy lidského osudu, aniž by musel běhat na konec světa pro to či ono.

Dokážeme utvářet vlastní duši tak, aby dokázala obejmout to jediné? Jsme schopni pročistit mysl, aby v zrcadle prázdnoty poznala své pravé Já? Jak dalece jsme schopni kultivovat vnitřní sílu zdoláváním životních výzev a překážek tak, abychom na nich rostli? Dokážeme proniknout mlhovinou představ a dosáhnout poznání, aniž bychom používali vědomosti?

Tyto otázky utvářejí jádro myšlení těch, kteří neoddělují vnější od vnitřního, ale naopak spojují profánní život a duchovní vývoj v jeden celek. Avšak takové otázky mohou být i vábničkou k vykročení na cestu zrání ducha.

Abychom nemluvili do větru a bavili se o skutečném poznání tak, aby se utvářel náš přístup k pravdě počestně, je tu několik podmínek, na které člověk musí přistoupit, ať se mu chce, nebo nechce. Mnoho z nich mu bude trvale ztrpčovat život, ale bez přijetí této trpkosti je jakýkoliv postup nemožný.

Za splněním snů

Mysl a její představivost se lehce nadchne slavnými příběhy hrdinů a nechá se podnítit velkolepostí úspěchů známých osobnosti. Fantazie běží naplno a člověk si snadno pod vlivem nadšení představuje, jak úspěšně zdolává ty své životní výzvy a plní si osobní sny. Nepřipouští si zklamání a antiklimax, které ho na cestě za dosažením čekají, protože na začátku každé životní výzvy je, byl a bude vždycky jen sen a nekonečně silně opojná a přitom bolavá touha.

Dosažení každého velkého i malého cíle, zdolání velkých i menších překážek však v sobě nese přechod od zasněné touhy k náročné činnosti.

Kdyby člověk věděl, co všechno jej na této cestě potká, co všechno bude muset překonat a vykonat, určitě by se do boje s drakem nepouštěl. Jen díky počáteční iluzi se může vydat na dlouhou pouť, na jejímž konci ho čeká vysněný cíl. Na pozadí každé cesty za splněním byť i sebemenšího snu se však odehrává tajuplný neviditelný psychologický děj, který se stává každému z nás, neboť je naší podstatou.

24. března 2018

Moderní rodičovství

Lenka Šulová

Je to vnitřní mýtus o vývoji, o zrání, který směřuje k naplnění individuálního poslání každého z nás. Je to matrice záhadné podstaty, v níž je kladen zvláštní důraz na přechod od klamu oddělené identity k vnitřní celosti. K úplnosti vlastního já jako pravého výrazu a vyjádření nepodmíněného štěstí.

Jako by tu existovaly dva paralelní světy. Vnější – viditelný a ten vnitřní – neviditelný. Jeden podmiňuje druhý a naopak. Jejich vzájemné sepětí a nejhlubší význam tohoto spojení by se dal vyjádřit jednoduchou myšlenkou C. G. Junga: „Tam, kde se vnitřní situace stane nevědomou, projeví se jako vnější osud.“

Mnozí si přejí slyšet „evangelia“, ale mnohdy jen pro rychlé uspokojení. Ale kdo z nás si přeje znát jejich smysl? Ostatně smysl života většinou hledáme v tom, co život naplňuje, a snažíme se, aby nás takový život co nejvíce uspokojil.

Je nám pak jedno, že je nesrozumitelný. Vlastně mnohdy ani o žádné vysvětlení nežádáme, protože stačí, že takový život je příjemný, a když není, tak si ho něčím dalším zpříjemníme. Pokud se odevzdáváme jen tomu příjemnému a opomíjíme přijmout a poznávat vše ostatní, řídí se náš život velkou pravdou: „Hlad po nebi nás dovede do pekla.“

Chtít nestačí. Naopak. Kdo nic pro své vykoupení neudělá, nemá právo vůbec na nic, tak to je. Jen člověk, který je zasažen ohněm pravdy, se mění. Odpusťte mi, že opět budu citovat Buddhu. Nejde mi o to převlékat se za buddhisty, ale osvojit si cosi z jejich myšlení. Buddha nabádá cítící bytosti k probuzení. Ne myslící. Apriori předpokládá, že hovoří k citlivým lidem, tedy k těm, kteří mají nutnou výbavu pro rozlišování. Právě rozlišování je ústředním nástrojem k opuštění kolotoče každodenně prožívaného utrpení.

Jestli se podle jeho učení má lidská bytost vymanit z utrpení, musí být její skutky a činy vedeny nikoliv slepou vášní či nenávistí, ale rozlišujícím uvědoměním, tedy hodnotovým rozlišováním, což umí cit. Jinými slovy: spása není nikde mimo mne, ale přichází skrze mě. Protože náš člověk je v otázkách citu nedostatečný a mnohdy velmi malověrný, tak se pro jistotu na všechno zeptá jenom hlavy a ta mu vytáhne ze šuplíku předem označkovanou odpověď. Bez námahy, bez utrpení, bez zranění, bez doteku. Ale takto se kolo vývoje netočí vpřed, ale zpět.

Dvojí směřování energie

Mluvme tedy zřetelněji a v plných souvislostech o podstatě konfliktu, který se odehrává pokaždé, když se život přihlásí o slovo a chce po nás další přizpůsobení, aby dosáhl svého nejvyššího a nejhlubšího naplnění – vzestupu od nevědomosti až k uvědomění plnosti Já. O konfliktu, který provází každou, byť i sebemenší životní výzvu.

Vzpomeňme si každý na chvíli, kdy se vzedme naše touha něčím být, něco dokázat. Energie se dere vpřed. Ovládá vědomí a chce se prosadit. Ovšem tento stav nese v sobě limit. Touha vnitřního dítěte (dosud nevyzrálá část) po náruči matky a otce je to, co nám spolehlivě zkříží plány.

Energie se dere vpřed a zároveň je strhávána zpět onou nevědomou pasivní touhou, aby se věci buď vůbec nestaly, nebo – když už se dějí – aby se vyřešily a zrealizovaly sice bez našeho zásahu, ale v náš prospěch a aby zodpovědnost ležela u nohou někoho jiného.

Z tohoto základního konfliktu vzniká v člověku psychický odpor, který se projevuje mnoha různými způsoby od prostého odkládání přes silný vzdor až po averze a nesnášenlivost všeho druhu. Taková situace člověka pochopitelně více či méně paralyzuje v jeho vědomém konání.

Člověk si strastnou podstatu prožitků vysvětlí vlastní nedostatečností, protože se prožívá jako osobnost.

Ovšem nepředstavujte si to doslovně tak, že člověk přijde za svými rodiči a prohlásí: Hle, tak si mám vybrat a já nevím. Prosím, vyberte za mne a rozhodněte. A když rozhodnete, tak to prosím vykonejte za mě. A kdyby se to náhodou nepovedlo a já nesklidil šťavnaté hrozny, tak prosím, je to vaše vina. Takto doslovné to není. Rodiče tu používám jako jeden z nejsrozumitelnějších symbolů, který každý snadno chápe a ví, co v jeho životě znamená pasivita, odpor a nechuť řešit a jednat sám za sebe zejména v těch situacích, které si po nás žádají skutečné nasazení.

Na druhé straně je tu další fakt. Je tu mnoho z nás, kteří zdolávají své vnější role naprosto dokonale, aniž by byli rušeni ze svého nitra. Vypadá to, jako by jim svět ležel u nohou a neměli žádné vnitřní konflikty. Ano, vypadá to tak.

Povrchní lidé to tak mají. Konflikt vytěsňují a jejich vnější konání, pokud je odříznuto od vnitřní podstaty, slouží jen a jen k dobývání vnějších území, tedy pouze k sebepotvrzování dokazujícímu, že jsou dost dobří. Dokazují to nejen druhým, ale hlavně sobě, aniž by věděli, že je tomu tak, aniž by věděli, proč tak činí. Vnější zdání je jim nade vše, protože nemají často ani ponětí, že existuje konflikt, o kterém tady píšu. Nevědí tedy nic o propastné nedostatečnosti, která se promítá do vnitřního konfliktu, a následné paralýze.

Ale jsou na tom biti ještě víc, protože nevědí, co nevědí. Nevědomí ovládá jejich rozhodování a jednání. Jsou v něm uloženy zvnitřněné předlohy pro určitý typ jednání, se kterými se tajně a nevědomě identifikují. Zkrátka a dobře, pokud vytěsňujeme prožívání, jednáme vlastně skoro a pouze na základě vnitřních předloh – stejně tak, jako jednali ti před námi. Vývoj si však žádá, aby člověk nešel stejnou cestou. Musí najít vlastní cestu a vlastní cíl a na této cestě objevit sám sebe. Tomu říká hlubinná psychologie proces individuace, proces stávání se sebou samým.

Tak ať našinec chce nebo nechce, musí se svým nevědomím prostě zabývat. Potřebuje poznat to, co neví. Jednoduše proto, že každá životní výzva, každý úkol akceleruje libido, tedy naši vnitřní energii. Jakmile narazí na překážku (vždy), začne se energie stahovat přirozeně dovnitř. Ustává nadšení a člověk začne pochybovat, váhat, vymlouvat se, zkrátka prokrastinovat se všemi příznaky od prostého odkládání až po hrubý odpor.

Pokud člověk není dostatečně na pozoru, může jeho nevědomí energii, která je určena ke zdolání překážky, pohltit zpět. Pokud však na pozoru je, tedy má dostatečné pozorovací a rozlišovací schopnosti, všímá si toho, co se v něm děje, a je svému konfliktu nablízku, může ze svého nitra vytáhnout vlastní tvořivá řešení.

Ovšem to je právě to, co je pro člověka nejméně snadné. Protože spolu s každým konfliktem, který se v takových situacích odehrává, přichází i bolest aktivovaného zranění. Ano, mluvím tu o zranění – mohl bych též mluvit o utrpení, strasti nebo i o jakési nedostatečnosti. Pojďme se tedy podívat na význam skutečného prožívání pro proces sebepoznání v rámci našeho situačního konfliktu.

Prožívání „já jsem“

První skutečnost, ze které člověk skutečně jedná, je jeho vlastní přítomný prožitek já jsem. Je to jeho prožívání, které je středobodem celého vesmíru. Pro jakékoliv sebepoznání je to ústřední téma. Jestliže chce směřovat své jednání a mít ho pod kontrolou, musí se mít člověk hodně do hloubky na pozoru, protože opravdu žádné jednání nevzniká ze vzduchoprázdna. Každé jednání, ať je jakkoliv korigované rozumem, každá vnitřní i vnější reakce má svůj základ v prožívání. Je to tedy přítomný prožitek, který je základem naprosto jakéhokoliv projevu. To, že tento prožitek je také hluboce podmíněn, je další věc a je třeba jí věnovat velmi důkladnou pozornost, ale my tuto oblast nyní vynecháme.

Podíváme se právě na druhou stranu, na linku prožitek – jednání. Každý prožitek vyvolává reakci ve smyslu žádosti nebo averze (buddhisté by řekli nenávisti, což je úplnější název, ale našinec se ho prostě bojí). Tyto dvě duševní mohutnosti jsou ve výsledku ovládajícími silami našich činů. Jedna síla tě táhne dopředu a nahoru, druhá dozadu a dolů. Je to stav vnitřního rozporu. Averze a žádosti jsou přirozenou reakcí těla a mysli na naše prožívání. Jejich uvědoměním lze jednání (a v konečném důsledku i prožívání) významně ovlivnit.

Ovšem tento fakt není až tak jednoduchý. Kdyby byl, bylo by na světě všechno jinak. Pokud je člověk necitlivý, nevšímá se svého nitra, pak je konflikt neuvědomělý a člověk snadno bohorovný. Chová se a jedná tak, jak jsem výše uvedl. Konflikt se ho netýká, jedná bez vlivu zraňujících prožitků na jeho vědomí. Ovšem pokud se prožívá, konflikt se ho týká tak, že jej zraňuje. Dotýká se jej a ten dotek může být až paralyzující. To, co člověka paralyzuje, či se jej jen prostě dotýká, je podstata prožívání, kterou si pro sebe vysvětlil jako osobní nedostatečnost. Zkrátka si nepřijde dost dobrý a mnoho dalších hrůz. Ovšem jen pokud už tento stav neznal předtím, nebo dokonce s ním žije odmalička. Zkrátka setkává se s tím starým známým terénem tzv. osobní nedostatečnosti. To je zraňující. Nebo ne?

Tady začíná naše pouť za poznáním vždy. Nejedná se mi tu o to, abychom se spolu podívali na základní model toho, jak reaguje ego na každý konflikt, tedy bohorovností nebo méněcenností. Rád bych totiž do tohoto popisu vložil úvahu. Když jsem přemýšlel, proč Buddha po svém procitnutí jako první hovořil o čtyřech pravdách o utrpení, došlo mi to až v souvislosti s tímto konfliktem. V zrcadle takového přímého prožitku konfliktu, o kterém je řeč, můžeme pochopit proč. Dovolte mi to trochu rozvést.

Audio kniha ke stažení

Proč se ženy mění v muže

Měsíčník Psychologie.cz k poslechu. Nejzajímavější články z předchozího měsíce čtou Zuzana Rejchová a Martin Minha.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Proč se ženy mění v muže

Měsíčník Psychologie.cz k poslechu. Nejzajímavější články z předchozího měsíce čtou Zuzana Rejchová a Martin Minha. Zadejte svůj e-mail, pošleme vám link na audioknížku ke stažení zdarma.

Každý z nás přinejmenším tuší, že to, co se v něm odehrává a jak věci prožívá, má své příčiny. Každý z nás by rád nějakým způsobem ovlivnil své prožívání zejména v těch situacích, které prožívá nepříznivě. Uvědomujeme si tedy, že to, co prožíváme, má své příčiny (podmínky), ale už si nejsme tak jisti, odkud se berou a co s tím.

Víme, že si můžeme na chvíli ulevit – koneckonců celá naše kultura je na tom založená. Jenže ono se to vrací. Takže konečné řešení to není. Koneckonců jsme tu i my, kdož se nechtějí vracet zpět do stáda ani se sjíždět uspokojováním ega, ale hledáme jakýsi trvanlivější způsob řešení, který nebude až tak drahý. Podívejte se na všechny ty hypotéky a tak. Nevyhledáváme závody o působivější personu ani nějaký superrychlý návod na odstranění vnitřní bolesti, ale spíše skutečnou a ryzí cestu, na níž poznáváme, kdo jsem Já.

První, co si probouzející musí připustit, je právě ona křehkost reality života. Jsou to právě ta bolestivá omezení, skrze která procitá. Omezení přítomným prožitkem, který jej spoutává. Je omezen nestálostí, chaosem, neustálou proměnlivostí, existenční nejistotou, jakousi trvalou hrozbou, že ostatní poznají, že nestojí za nic, že není dost dobrý, že je nedostatečný, že si vlastně vůbec nevěří a všemi těmi dalšími lahůdkami, které nemá cenu tady vyjmenovávat, protože právě to je každodenní podstata probuzeného a uvědomělého prožívání. To v člověku pochopitelně vytváří tuny úzkostí, strachu a jeden by z toho hnedle dostal hysterický záchvat nebo depku.

V tomto místě může člověk za sílícím odporem začít nahmatávat strach, obavy a úzkosti, protože části osobnosti, které se dosud nerozvinuly a jimž je bráněno žít, se právě ve strach proměňují. Tento stav, pokud není reflektován vědomím, je zahalen mnohými obranami a člověk z něj rád uniká právě proto, aby se tváří v tvář nesetkal s bolestnou podstatou prožívání. Proto raději lehce obviní celý svět z toho, že se mu nedaří, a celá vina je pak pochopitelně venku.

Ale při bližším zkoumání vám musí dojít, že se nejedná o nic jiného než o vnímání toho, co Buddha nazval: Čtyři pravdy o utrpení. To, co se člověk na začátku učí přijímat, je fakt uvědomění strastné podstaty prožívání – jak to nazval Buddha. A terapeut si musí uvědomit to, že si člověk strastnou podstatu prožitků vysvětlí vlastní nedostatečností, protože se prožívá jako osobnost. Přijetím tohoto naprosto základního faktu živé skutečnosti se výrazně mění pozice a přístup.

Každému je třeba připomínat stále dokola něco v tomto smyslu: připusť si křehkost života, jeho proměnlivost, nebezpečí a nejistotu. Nauč se vnímat omezení, podmínky, které tě omezují a činí nesvobodným, strach ze změn. To všechno tě ohrožuje. Je to jakýsi kondenzát utrpení, kterým si osobně vysvětluješ, že nejsi dost dobrý, že jsi nedokonalý a nedostatečný. Je to vlastně totéž, jako když Buddha řekl, že utrpení je, bude a bylo, a existuje tu právě i tvoje cesta k jeho vykoupení.

Takže bez vědomého prožívání a jeho bolestivé podstaty se prostě neobejdete. A pokud se člověk pokouší o nějakou analýzu (vždy), je potřeba si ji udělat právě ve vztahu k dané životní situaci, kterou právě žijete a řešíte v zrcadle konkrétních prožitků.

Žít bez citlivosti je jako spát s otevřenýma očima. Pokud tu je skutečný soucit, tak nepřichází na člověka jen tak, ale je vykoupením srdce z prožívání, jehož podstatou je utrpení vycházející z hladu jako sumy všech žádostí, popřípadě z nenávisti jako jeho opaku. Jak říká Jung: někdo vyrůstá na bezuzdném uspokojování svých choutek, někdo právě na jejich potlačování. Obojí vyjde nastejno.

Hlad anebo averze nutí nevšímavého stále dokola uspokojovat jen sám sebe a vysvětlovat si toto uspokojování jako štěstí. Jak moc jsme zbloudili na cestách ducha, jenom a právě proto, že si toho tlaku nejsme vědomi, protože je těžké pro našince uvědomit si to, jak se prožívá a co právě cítí. Nic není dost velké na hlad, který nosíme ve vlastním srdci. Silný na cestě za svým snem požírá slabého, a když dělá v životě jenom to, nemá ani možnost uvědomit si podstatu a smysl svého konání. Až uvědoměním niterného prožívání může svůj hlad kontrolovat. Někdy je však už pozdě.

Sebepoznání je cesta a má své nástroje. Stejně tak, jako by pro buddhistu bylo zraňující, kdyby praktikováním dhammy nedošel nikdo před ním buddhovství, bylo by pro mě zraňující, kdybychom za své úsilí nesklidili plody poznání.

Pravda přítomného prožívání je sice plná omezení a je jisté, že budou přicházet další a další. Ale vědomí, že se v nich nemusíme ztratit – právě proto, že je chápeme a porozuměli jsme jejich podstatě – je zcela jistě základem, na kterém lze stavět. Bezbolestnost je klamná iluze, kterou se opájí většina. Jak řekl Árijský Kristus: „Přišel jsem na svět a našel jsem všechny opilé, ale nikoho žíznivého.“

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz

Nejlépe hodnocený komentář: