„Na vašem webu jsem strávila opravdu hodně času, šmejdila jsem po videích, poradnách i článcích a hledala v nich kuráž, abych začala řešit i své strašáky. A povedlo se: usedla jsem se svou náloží témat do terapeutického sofa a změnilo mi to život, nepřekvapivě. Jsem dost sdílná osoba a před pár dny jsem sepsala text, který mapuje zkušenosti a poznání, ke kterým bych se bez spolupráce s psychologem rozhodně nedostala tak svižně. Dost možná vůbec nikdy,“ napsala nám do redakce čtenářka Anna.

Dneska si tu směle provádím životní ohlédnutí s tím, že si nastavuju stupeň své interní upřímnosti na level bullshit‑free & smalltalk‑free. Prvně jsem si obdobnou BF&SF reflexi střihla v květnu 2015 na srazu absolventů mé vysoké školy. Spolu s dalšími řečníky jsem se měla zamýšlet nad tím, co mě v profesním životě dovedlo nejdál. Při úvahách nad tématem jsem si z této otázky slovo profesní vymázla, protože mi dělení života na „pracovní“ a „ňákýjiný“ nedává vůbec žádný smysl.

Na videu mluvím mimo jiné o tom, že jsem poslední rok a půl strávila „v depu“ kvůli onemocnění boreliózou. Své hloubání jsem ve finiši ocejchovala pointou, že bychom si to své žití měli známkovat my sami, a pokud máme pocit, že nám život komplikuje něco vyloženě blbého, může být fajn umět to pustit k vodě.

Kázat víno a pít vodu. To mi problesklo hlavou, když jsem se na ten záznam podívala dneska. Očividně jsem si tu řeč připravila především sama pro sebe jako nějaký automotivační nástroj, kdesi v hloubi duše jsem zkrátka cítila, že mám sama „blbých věcí“ plný hangár, přestože jsem u řečnického pultíku vesele koulela očima a rozhazovala rukama jako kašpárek na drogách. No jo, to ze mě stříkalo po kilech nadějné opojení z víry, že jsem zvládla dlouhé marodění a všechno bude už jen dobré a lepší. Tak určitě.

Jak jako „proč“? Jak jako „já“ navezla? A co teda ten zlý marketing? Ten tu pomlouvat nebudem?

Přesně dva měsíce po tomto výstupu mě kousl komár a já jsem tu pitomou nemoc dostala znova. Zdraví šlo do kytek a psychika rovnou pod drn. Ještě pár měsíců se mi docela dařilo přeplácat kombinaci zoufalosti, obav a smutku prací. A když se to pak začalo valit ven i přes tyhle nefunkční záplaty, právě práci jsem obvinila z toho, co se mi děje, byla prostě první na ráně.

Vrhnout se do sebeobjevů

S tímto přesvědčením jsem se na konci srpna prvně v životě zavrtala do psychoterapeutického křesla, abych si to všechno nechala potvrdit někým študovaným. A taky jsem nějak podvědomě věděla, že tohle už sama asi nedám. Své myšlenkové pochody a průběh prvního sezení mohu parafrázovat cca takto:

• Dobrý den, paní psychoterapeutko. Jsem strašně unavená a nespokojená, asi jsem někde chytla syndrom vyhoření, lítá to teď ve vzduchu úplně všude, žejo… Vyšlo mi to i v online testu a viděla jsem o tom rozhovor na DVTV – určitě je to ono. Ráda bych k vám teď 4× zašla, už mám i cca naplánované, o čem budu každé sezení mluvit. No a vy byste mi tedy odkývala mou diagnózu a to, že je marketing zlým strůjcem mého neštěstí. Můžeme si tu střihnout i nějaká psycho‑cvičeníčka, malovat si swotky a další diagramy znázorňující vhodné využití mého potenciálu. Za měsíc si znova udělám ten online test a očekávám, že mě na základě vylepšeného skóre profesního štěstí prohlásíte za zdravou. Předem děkuji!
• A pak se mě moje terapeutka zeptala: Aničko, přemýšlím, jak a proč jste se do tohoto stavu vlastně navezla?

Jak jako „proč“? Jak jako „já“ navezla? A co teda ten zlý marketing? Ten tu pomlouvat nebudem? Najednou jsem stála na křižovatce bez podpůrných semaforů, směrových značek a cedulí.

Buď můžu vyignorovat „proč“ i svou spoluúčast na tom všem, házet špínu na práci, dál si lhát do kapsy a čekat, až se z toho všeho prostě zblázním a v kazajce mě odvezou do Bohnic nebo rovnou v rakvi do márnice, anebo pasuju slovo „proč“ na svou novou mantru, obrátím čidla na sebe a přezkoumám či nabořím úplně všechno, co doposud definovalo můj život.

Nebudu vás napínat, nejsme na Oscarech. Vrhla jsem se střemhlav do scénáře číslo dvě a i když ještě dnes sem tam nostalgicky vzpomínám na sladké nevědění, vždycky na sebe budu za tohle rozhodnutí patřičně hrdá. A můj obdiv posílám i těm, kdo se do obdobných sebeobjevů vrhají taky.

Musela jsem poslat ke dnu i své léta pěstěné ego supermanské dcery, abych se byla schopná rodičů zeptat, jestli bych se mohla na pár měsíců zadepovat v rodném zlínském domě. Zase.

V říjnu jsem si konečně vzala svou květnovou výzvu ze slajdů k srdci a pustila jsem pracovní zápřah k vodě. Nepřineslo mi to zázračné vyřešení problémů ani to nevyplašilo breberky z mého těla, ale stala se jedna dost podstatná věc.

Uvolnila jsem si energetické a časové kapacity pro mnohem důležitější full‑time job. Top manažerka i řadová dělnice niterných hloubkových vrtů, tak nějak bych tuto pozici s režimem 24/7 nazvala. Všichni personalisté světa to klidně můžou vnímat jako zbytečně prázdné okno v kariéře, já tomu říkám nejsmysluplnější investice energie, času a peněz v mém životě.

A vlastně mě trochu mrzí, když někdo pronese: „No jo, to ti závidím, taky by mi to bodlo, jenže ty nemusíš pracovat a máš na to čas. Já takovou možnost nemám.“ Pardon, ale tohle mi na hlavu rozhodně nespadlo z vesmíru, naaranžování vhodného klimatu byla fuška jako blázen. Musela jsem poslat ke dnu i své léta pěstěné ego supermanské dcery, abych se byla schopná rodičů zeptat, jestli bych se mohla na pár měsíců zadepovat v rodném zlínském domě. Zase. V osmadvaceti letech prosímpěkně. Uf.

Oprostit se od nutkavé myšlenky, že jsem tím pádem oficiálně za totálního lůzra, byla výzva rovna výstupu na osmitisícovku v žabkách a bikinách. Jenže jen díky domovskému azylu jsem si mohla dovolit nestarat se o vydělávání peněz, ale jen a jen o sebe a o všechno, co ke mně patří, ať už na mě vybublalo cokoliv.

Není malých témat

Tyhle sebeobjevné procesy mi často úplně stornovaly (a pořád stornují, ať to nevypadá, že už jsem, ehm, „vyléčená“) spánek a jindy mi zase regulérně bez nadsázky vymázly slovo „naděje“ ze slovníku. Zároveň mě ale začal zalívat hutný pocit vděku za to, že to všechno dělám. Páč ve výsledku mi i vědění nepříjemných faktů přineslo celkem slušnou dávku klidu.

Ta fakta, co na sebe vypouštím hezky bez cenzury, se většinou týkají toho, jak (ne)zvládám svou nemoc a to, že už své tělesné schránce nemůžu (nebo neumím?) věřit jako dřív. Často se to točí i kolem mého panického strachu ze scénáře, že mě smrtka sejme dřív, než by se mi líbilo, a já tak na této planetě nestihnu vytvořit dost noblesních výstupů, pro které si mě lidé budou pamatovat.

Zkoumám taky to, jak se do toho všeho motají události pomalu až z trojčecího prenatálu, a jestli se někdy otřu vyloženě o čistokrevné téma práce, tak je to zatím skoro omylem. Dost brzo po zahájení této osobnostní kompletace, v níž hrají terapeutické sedánky dost zásadní roli, jsem přišla na ten vůbec nejcennější objev ze všech. Že si můžu dovolit (zatím aspoň) střípky z toho všeho říct svým blízkým a oni v tom překvapivě dost ochotně a s pochopením na chvíli plavou se mnou. Heuréka!

Pro mě to „small“, tedy malost hovoru, vůbec není určeno tématem, ale tím, jak velký či malý kus ze sebe do toho debatování propašujete.

Na podzim jsem si vymyslela motto s doživotní platností. Život není smalltalk. Nebudu si ho tetovat na zadnici, spamovat s ním 3× denně Facebooky nebo ho komukoliv nutit. Radši se podle něj zkouším každý den chovat a zkoumám, co to přináší a mění.

Když se někomu svěřím se svým úmyslem eliminovat smalltalk na minimum, někdy u svého debatního sparinga zachytím nejistotu, zda se se mnou teda vůbec může bavit o práci, počasí nebo nákupech. Si pište, že ano! Pro mě to „small“, tedy malost hovoru, vůbec není určeno tématem, ale tím, jak velký či malý kus ze sebe do toho debatování propašujete.

Když mě zavalíte holými fakty, daty, normami a něčím, co „se říká a říkat má“, prostě mě to po pár minutách přestane bavit. Nemám se čeho chytit, páč mě vždycky zajímá hlavně to, proč mi o novém kolegovi v práci říkáte, co s váma to předjaří udělalo a jak velkou radost máte z nových fuseklí z výprodeje.

Toho jsem schopná absorbovat tuny, a i když na mě někdo vysype své hluboké smutky, málokdy si pak připadám vysátá. Naopak. Jsem enormně vděčná za to, že mi věříte a že když na vás vypustím něco z hloubkového vrtu já, máte odvahu přidat něco ze svých vlastních objevů z hlubin.

Někdy mám opravdu pocit, jako bych získala úplně novou sadu blízkých lidí v té nejvyšší možné jakosti, ale většina z nich tu byla už dávno před loňským podzimem. A já jsem ráda, že je všechny mám zrovna teď. Hovory a bytí s nimi je to, co mi poslední měsíce pěchuje energii do těla, a myslím, že to tak bude i v budoucnu. Pomalu a nesměle se totiž začínám sžívat s faktem, že ani Superman s Chuckem Norrisem na zádech nezvládne všechno sám.

Anna, čtenářka Psychologie.cz

Redakčně upraveno. Autorka publikuje na svém blogu. Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz