Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Zapojit srdce

Kdyby každý dělal to, co ho baví a co mu jde, svět by byl úplně jiné místo k životu.

Pavel Milan Černý

Pavel Milan Černý

21. 5. 2012

Nejistota je velmi podnětná a taky potřebná. Jedině z nejistoty a chaosu může vzniknout něco opravdu nového, velkého.

Před časem se ke mně dostaly výsledky průzkumu, který hledal odpověď na otázku, proč vlastně lidé chodí do práce. Vyplynulo z něj, že sedm lidí z deseti chodí do práce proto, že musí, že je třeba zaplatit složenky, že se to tak prostě dělá. Osobně nevěřím, že by to bylo až tak tristní, ale přesto mi to přijde velmi smutné.

Nedávno jsem se potkal s kamarádem, který se mnou chtěl probrat, pro které pracovní místo se má rozhodnout. Volal mi, že chce znát můj názor a potřebuje pomoci nasměrovat. Každá ze tří variant, jež měl k dispozici, ho totiž může zavést úplně někam jinam. Pojďme si jeho možnosti nejprve stručně nastínit:

Práce A: Malá japonská firma, která zde rozjíždí výrobu a prodej specializovaného výrobku. Plat X, žádné služební auto nebo podobné benefity. Na jednu stranu nejistota, jestli tu firma zůstane a jestli se jí podaří se rozjet. Na druhou stranu obrovská příležitost být v něčem, co začíná, roste a především možnost využít svou výjimečnost – výbornou znalost japonštiny, japonské mentality a kultury. Pro kamaráda srdcovka.

Práce B: Jedna z největších českých firem, která distribuuje produkt, s nímž má kamarád velké zkušenosti z předchozího působení. Jeho úkolem by byl prodej a péče o odběratele. Plat X + 70 %, benefity a určité možnosti kariérního růstu. K tomu navíc šance vydělat si na bonusech k již tak vysokému základnímu platu další slušný balík.

Sáhnout po nabízeném atraktivním platu, když to znamená, že mě práce asi nebude tolik bavit, že jí bude opravdu hodně a že to prostě nebude srdcovka?

Práce C: Velká mezinárodní firma se špičkovým know-how, ale plošší strukturou a tím pádem omezenými možnostmi kariérního růstu. Plat ještě vyšší, řekněme X + 90 %, a benefity.

V B ani v C by nevyužil japonštinu, ani manažerské znalosti a dovednosti z MBA studia, které měl čerstvě za sebou a moc se mu líbilo. Už nabízený plat X u první možnosti je vysoce nadprůměrný a můj kamarád si navíc za předchozí rok byl schopen vydělat velmi slušné peníze, takže není momentálně pod finančním tlakem.

Dilema

Jít spíše za srdcem, dělat něco, co mě bude opravdu bavit a kde budu ve svém živlu, ovšem za menší peníze? Na jednu stranu akceptovat nejistotu, že se slibně rozvíjející firma může, ale nemusí chytit? Anebo sáhnout po nabízeném atraktivním platu, když to znamená, že mě práce asi nebude tolik bavit, že jí bude opravdu hodně a že to prostě nebude srdcovka?

Když mi o tom povídal, byla pro mě volba celkem jasná. Kdybych byl na jeho místě, tak volím možnost A. I na něm bylo vidět, že jak rozebírá plusy a mínusy, které pro něj mají největší váhu, přiklání se k japonské firmě. Trochu mě ale zaskočilo, když zmínil, že všichni jeho kamarádi, se kterými to také konzultoval, mu říkali, ať využije ty možnosti, kde je víc peněz – že je to přece jasné a nad čím váhá.

Nohama na zemi, hlavou v oblacích

V dnešním světě, postaveném na výměně virtuální jednotky zvané "peníze“ (která dnes, narozdíl od minulosti, bohužel postrádá skutečnou hodnotu a původní význam), je samozřejmě důležité dívat se i na materiální zabezpečení prostřednictvím platu v zaměstnání nebo zisku v podnikání.

Přiznám se však, že mě fascinuje, kolik lidí volí peníze a hmotné benefity jako primární (a možná i jediné) kritérium pro výběr práce. Nedokážu si představit, že by člověk svou práci dělal opravdu dobře, pokud ji nedělá i pro tu činnost samotnou.

Když dělám něco, co mě baví, neřeším čas, problémy beru jako výzvy k tomu se něco nového naučit a taky do toho jdu automaticky naplno. Navíc mi pak ta práce půjde i dobře od ruky.

Mám dojem, že se nůžky víc a víc rozevírají. Hodně lidí dělá věci proto, jak budou vypadat navenek, před ostatními. Zaměřují se především na peníze, materiálno, povrch a dojem. Na druhou stranu jako nikdy dříve přibývá lidí, kteří se snaží aplikovat přístup "zevnitř ven“, dívat se do sebe, hledat odpovědi v sobě a dělat věci ne kvůli ostatním, ale tak, aby vyhovovaly především jim samotným.

Každý jsme v nějaké fázi svého života a každý chceme a potřebujeme něco jiného. Často si musíme projít i něčím, o čem si později řekneme: "Jak jsem to mohl (u)dělat?“  Bez této zkušenosti se ale neposuneme dopředu, nepřiblížíme se ke svému skutečnému Já, ke spokojenosti a vyrovnanosti.

Osobně jsem přesvědčený, že je na prvním místě důležité dělat něco, co člověka baví, naplňuje a v čem cítí jakési své poslání – zapojit právě srdce. Myslím, že jen tak bude člověk pracovat optimálně. Když dělám něco, co mě baví, neřeším čas, problémy beru jako výzvy k tomu se něco nového naučit a taky do toho jdu automaticky naplno. Navíc mi pak ta práce půjde i dobře od ruky – v kontrastu s tím, že se často říká, že i úspěch musí bolet.

Žijte teď. A buďte výjimeční

Nemá smysl snažit se být univerzální, umět tak nějak všechno a tím pádem nejspíš jen průměrně. Je mnohem užitečnější a zajímavější pracovat na svých silných stránkách a uplatňovat své jedinečné vlastnosti, znalosti, dovednosti a schopnosti. Věřím, že každý máme na to být v něčem opravdu výjimečný. Jen to najít a nebát se dělat věci jinak. Myslím, že pokud by každý dělal to, co ho baví a co mu jde, svět by byl úplně jiné místo k životu.

Co to znamená říkat si, že něco udělám "až jindy“, jsem zase o kus víc pochopil, když jsem slyšel vyprávět člověka, který byl v tom slavném letadle, které přistálo na řece Hudson. Mnozí intuitivně cítíme, že odsouvání života "na potom“ není správný přístup, ale stejně je těžké tomu nepodlehnout.

O důvod víc chopit se příležitosti, která mi teď dává hodnotu ve formě radosti, zábavy, naplnění, spíš než si říkat, že přežiju v nezáživné práci, když mi vydělá peníze, které proměním za něco naplňujícího – pak, jednou, později. Bude ale někdy to "pak“? Ze své minulosti sám moc dobře vím, jak to funguje: ženeme se za něčím v budoucnosti a ospravedlňujeme si tím, proč nežijeme v přítomnosti. Později ovšem zjistíme, že "hotovo“ je iluze, která ne a ne nastat.

Srdce – rozum – peněženka

Vybírat osobní pracovní cestu pro mě znamená hledat rovnováhu. V tomto případě rovnováhu mezi tím, aby mě práce bavila, abych ji dělal opravdu rád, uplatnil v ní své silné stránky a svou výjimečnost, cítil ji jako své poslání – a stejně tak abych se prostřednictvím práce dokázal dobře zabezpečit a žil i v materiální hojnosti. Postarat se sám o sebe je vždy prvořadé.

Příležitosti jsou, ale požadují po nás, abychom se nejen dívali jiným směrem, ale často abychom vybočili z dosavadní cesty.

Netvrdím, že je to snadné, ale jsem bytostně přesvědčený, že je to u každého možné. Někdy se nám může zdát, že to je utopie a že takovéto příležitosti prostě nejsou. Jsou, ale požadují po nás, abychom se nejen dívali jiným směrem, ale často abychom vybočili z dosavadní cesty. Abychom dokázali udělat v životě větší změnu, zapracovat na sobě, možná se rekvalifikovat nebo najít odvahu jít do určité nejistoty. Toho se podvědomě můžeme bát a bránit se tomu.

Já jsem však přesvědčený, že jedině z nejistoty a chaosu může vzniknout něco opravdu nového, velkého. Nejistota je velmi podnětná a taky potřebná. Často není šance něco opravdu dokázat, pokud nedokážu akceptovat nejistotu, přijmout rizika. Chci-li neustále sedět na zadku ve své komfortní zóně, pak těžko někdy nastane nějaká skutečná změna.

Ještě tentýž den večer mi kamarád poslal zprávu, že podepsal smlouvu s japonskou firmou a že je za to moc rád. Cítil jsem z něj spokojenost.

Diskuse 0

Pavel Milan Černý

Osobní a firemní kouč, poradce pro manažery

www.PavelMilanCerny.cz