Zátěže minulosti

Až příliš se zabýváme minulostí a těžíme z toho, co se stalo. Přestože je to přirozené, omezuje to náš život. Naučíme se jistým frázím, které naše mysl bere jako samozřejmé a zaručeně pravdivé. Mnohé takové věty jsou ale sebedestruktivní a zabraňují nám měnit se, růst a žít.

Do jaké míry jsme skutečně svázáni se svou minulostí? Můžeme se naučit jiným frázím? Takovým, které podpoří náš osobní růst? A které to jsou?

Sami si vytváříme představu o tom, jaký bude ten a ten okamžik, a těmito předpoklady se už dopředu stresujeme.

Neexistuje zaručený návod typu tyto věty si opakujte a zbavíte se vašich předsudků. Existuje ale možnost své sebepojetí změnit. Mějme přitom na paměti, že nejsme minulost, ale jsme to, co dokážeme tady a teď.

Tady a teď

Život je v každém okamžiku jiný. My však předpokládáme, že to špatné, co se nám přihodilo, se stane znovu, a nikdy to nebude lepší. Sami si vytváříme představu o tom, jaký bude ten a ten okamžik, a těmito předpoklady se už dopředu stresujeme.

Zkusme si nevytvářet předsudky jako nedokázal/a jsem to před tím, nedokážu to ani teď. Je nám nabízen nový okamžik, ne minulost, kdy jsme udělali chybu. Můžeme jej prožít a zvládnout, jak nejlépe umíme. K tomu je ale potřebné přeformulovat své pojetí sebe sama.

• „To jsem celý já.“
• „Vždycky jsem byla taková.“
• „Nikdy to nedokážu.“

Zkusme výše uvedené fráze, které v sobě máme, pojímat jako součást minulosti. Přestaňme je prostě považovat za stále aktuální a pravdivé. Nahraďme je větami typu:

• „Dobře, sice jsem to nezvládl, ale to neznamená, že bych to nemohl zvládnout nyní.“
• „Byla jsem taková, ale to neznamená, že jsem taková i nyní nebo že bych se nemohla změnit.“

Jediný, kdo nám ve změně opravdu brání, jsme my sami. Přestaňme se upínat se na to, jací jsme byli. Důležité je, jací jsme teď.

Pokud nám stále v mysli tkví sebedestruktivní myšlenka, neničme se za to další takovou myšlenkou.

Přeformulovat své fráze, naučit se žít v přítomnosti a postupně tak změnit i své prožívání je běh na dlouhou trať. Pokud nám stále v mysli tkví sebedestruktivní myšlenka, neničme se za to další takovou myšlenkou a zase nejsem schopný/á myslet jinak, nýbrž sami sebe podpořme: Je skvělé, že si dokážu uvědomit, že takový/á nechci být a nechci, aby neopodstatněné myšlenky zasahovaly do mého života.

Vytahováním starých kostlivců ze skříně jsme jen nuceni prožívat minulost znovu a to nám brání růst. Je to začarovaný kruh, ze kterého se lze ale dostat ven. Pro začátek si zkusme poctivě zodpovědět pár otázek.

• Kdy se cítím tak, že mám sebe sama rád/a?
• Jak by vypadal život bez toho, co se mi na něm nelíbí?
• Jak by se o tom dalo mluvit jinak, aby to nebylo negativní vůči mně?

Naše myšlenky jsou jen naše. Můžeme si s nimi hrát. Můžeme si je ponechat, měnit, rozvíjet, sdělit je druhým.

Z negativních myšlenek, které nás omezují, bychom se měli naučit těžit to dobré. Pokud přijmeme novou skutečnost a nebudeme se živit minulostí, máme možnost naučit se žít tady a teď a nenechat se ovlivňovat starými frázemi, které ani nemusí být pravdivé.

Více k tématu:
Dyer, Wayne W. Vaše bludy. Praha: Talpress, 2008.