Zážitek přijetí — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

francesca8 11. 8. 2015 07:50 +3
Tiež mám ten pocit, že momentálne sa v psychológii vo všeobecnosti venuje viac pozornosti ,,sebapoznaniu,, (alebo tomu, ako sa zmeniť k ,,lepšiemu,, a práci na ,,sebe,,) ako ,,sebaprijatiu,, , čož je podľa mňa veľká škoda, aj keď sa jedno od druhého asi nedá úplne oddeliť. Pre mňa je paradoxom, že ked sa chce človek ,,zmeniť,, , musí tento zámer najprv opustiť, a prijať sa so VŠETKÝM taký, aký je, BEZ TOHO, aby sa chcel zmeniť...a zmena potom pride s tým, akosi ,,sama od seba,,... To je ako keď má človek problémy napríklad vo vzťahoch s druhými ľuďmi, keď sa mu podarí ,,zmeniť seba,, , zrazu sa akoby zmení aj okolie. Páči sa mi veta:,,Pŕi troše upřímnosti dokážeme jednoduše rozeznat...,, Pri troche úprimnosti k sebe sa dá toho rozoznať veľmi veľa. Úprimnosť k sebe je hotový poklad a najlepší prostriedok, ako si výrazne uľahčiť život. Jedna vec je, že dôverný vzťah, ktorý odporuje praxou, je vhodné prostredie, alebo že odmietnutie je zase vhodnou príležitosťou, ale myslím, že v konečnom dôsledku je to jedno, pretože ,,seba,,-prijatie za nás nemôže spraviť nikto iný. A každý to má individuálne. Myslím, že čím menej prijatia sa človeku dostalo v detstve, tým viac to potrebuje riešit v dospelosti a dať si to sám. Je super, že sa to dá. Článok ma potešil. Keď je zážitok prijatia naozaj zážitkom, je to veľmi krásne. Kto to zažil :)?
Perceive 11. 8. 2015 08:20 +7
Pěkný článek, Jitko. Kopačky sami sobě dávejme zásadně a pouze na nohy při sportu. ;-)
Just Jane 11. 8. 2015 08:26 +7
Krásný článek. Zajímalo by mě to téma pronikání zraněného člověka na další a další úrovně intimity ve vztahu. Ráda si o tom přečtu někdy příště ;-). Jinak tedy sebepřijetí jde jistě ruku v ruce se sebepoznáním. Těžko přijímat něco, o čem nic nevíme. Sebepřijetí je jádrem empatie a soucitu sama k sobě a tím i k druhým!
Just Jane 11. 8. 2015 08:39 +15 v reakci na francesca8 11. 8. 2015 07:50
Velmi silný zážitek sebepřijetí mám za sebou z nedávné doby. Paradoxně souvisel s krizí ve vztahu s mužem, o jehož přijetí jsem bojovala roky - marně. Vztah skončil a přijala jsem se nakonec sama. Někdy člověk dokáže podstoupit pro něco, co má sám v sobě, neskutečné martyrium.
Romana 11. 8. 2015 09:02 +3
Děkuju Jitko. Citlivě a stručně napsaný článek. Mám kolegyni, která roky říká " Jsem prostě taková! Komu to vadí, má smůlu! " Tam se ale žádná změna neděje. Mám ji ráda, ale neumím ji vysvětlt, že s touhle trucovitou energií se to nepočítá. Já vím, můžu ji jen přijmout... Ještě jednou děkuju....
misizena 11. 8. 2015 09:49
moc dobře popsané, děkuji
Káája 11. 8. 2015 09:57
Přijetí sebe sama je v mém případě běh na dlouhou trať. De facto snaha o dosažení přijetí se promítá ve většině aktivit, které člověk dennodenně dělá -chápu ji jako hnací sílu, která směřuje k tomu, abychom byli sami se sebou spokojeni. Vnímám to jako snahu člověka být v souladu se svým přesvědčením, že to co dělám je to, co je v harmonii s představou o tom, jaká chci být. V případě, že jsem spokojená s tím co dělám i s tím jaká jsem, pak až jsem schopná sama sebe přijmout. Jak bylo psané výše k tomu, aby toho člověk dosáhl, je potřeba, aby byl sebekritický a k sobě co nejupřímnější...což není nic jednoduchého a ne každý je toho schopný.
Katka 11. 8. 2015 11:08 v reakci na Romana 11. 8. 2015 09:02
Taky to nekdy rikam. Kdyz jde o vec, kterou menit nechci a druhy je prilis otravny a urputne vyzadujici zmenu. Coz asi nebude vas pripad, jen ma asociace na tu veticku :-)
Strýček Joe 11. 8. 2015 14:39 +7
Moc se mi to líbí. Děkuji za článek. Mám ten samý zážitek. V momentě kdy se člověk začne přijímat život začne být klidnější a šťastnější.
Šave 11. 8. 2015 15:14 +7 v reakci na Just Jane 11. 8. 2015 08:39
Taky jsem to zažila. Pořád jsem nebyla dost dobrá, někdy málo chytrá, jindy málo společenská, pořád jsem se strašně snažila být lepší, až jsem vyčerpaná odešla. Najednou úleva a užívání si života taková jaká jsem bez biče nad sebou, ale ne rezignovaná, prostě jen v klidu.
jitka_cholastova 11. 8. 2015 16:20 +11 v reakci na Šave 11. 8. 2015 15:14
Tohle je dost možná jádro pudla: přes přijetí se zbavit toho biče "měla bych", zbavit se prožívaného rozporu mezi tím, co bych měla, a tím, co je. Tenhle rozpor a pocit, že nejsem dost dobrý, lidi svazuje, stresuje a mám pocit, že i zatvrzuje vůči druhým. Jakmile se nám podaří zeslabit tenhle rozpor, rozváže nám to ruce a umožní nám to vyjít z místa, kde reálně jsme, ne se marně natahovat k nějaké představě, která - potvora - vždycky cukne, než na ni dosáhneme. Když úpornost nikam nevede, je možná čas pustit vesla, uvolnit se, nechat život plynout. Špatně se to popisuje (a špatně se hledá správná míra a správný čas), ale myslím, že mluvíme o velice podobné zkušenosti.
jitka_cholastova 11. 8. 2015 16:30 +7 v reakci na Romana 11. 8. 2015 09:02
Pravda, to je třetí možnost - že "já jsem prostě taková" někdo používá jako svého druhu zbraň. Osobně mám občas podobně nepříjemný pocit i z věty "respektuji váš názor". V závislosti na kontextu (hlavně když si ten, kdo tohle říká, vede pořád svou bez sebemenšího náznaku, že vůbec vnímá, jaký je názor toho druhého) mi občas připadá, že se tím vlastně říká: je mi úplně fuk, co si myslíš, a nehodlám se tím zabývat. Někdy si říkám, že "jdi do pr..." by mi bylo lidsky milejší. Společná je tady ta myšlenková práce, kterou si dáme s přijetím pocit nebo názoru, i když s ním pochopitelně nemusíme souhlasit nebo z něj jásat.
zuzana 11. 8. 2015 16:44 +3
Zaujímavé, budem o tom premýšľať. Devastujúce odmietnutie som zažila, rovnako aj "láskyplné prijatie". Problém ale stále kdesi zostáva, totiž moje emócie sa viažu k dotyčnému ktorý ma odmietol a nie k tomu, čo ma potom a odvtedy láskyplne prijíma. Prijal ma zranenú, zúfalú, nešťastnú, na dne... ráno sa zobudím s pohladením niekoho kto ma miluje a ja som za to vďačná, nesmierne vďačná, cítim úprimnú a hlbokú vďačnosť. Nemám výčitky, to nie, ale asi je niekde problém, lebo som existencionálne nešťastná bez zjavnej vonakajšej príčiny. Či sa prijímam aká som? Asi nie, stále som nespokojná, stále sa podceňujem, stále sa urputne snažím byť milšia, lepšia, pracovitejšia, štíhlejšia, múdrejšia... a stále som zúfalo nešťastná. Ako sa to robí? Pozrieť sa do zrkadla a povedať si "je to dosť?" Ale ved nie je to dosť, nebolo to dosť pre toho, na kom mi záležalo... a naozaj to nie je dosť pre mňa... Trocha mi pomáha modliť sa, je to také vnútorné opakovanie si že boh a ježiš ma milujú takú aká som... a tým, že si to opakujem, tak si tak to trocha nútim... ale je to len taká barlička. Na terapie som chodila, ale nič som tam nevyriešila... neviem. Možno by som mala zájsť k inému terapeutovi? Možno by som sa nemala toľko pozorovať a riešiť? Neviem.
Ulka 11. 8. 2015 17:22 +3 v reakci na jitka_cholastova 11. 8. 2015 16:20
Zdá se mi, že nejtěžší je právě najít a uvědomit si ten rozpor sám. To, že já nejsem "měla bych", ale co tedy vlastně jsem? Paradoxně největším úskalím přijetí sebe sama jsou ony vztahy (tedy ty, přes které se umíme najít nejlépe). Právě pro ně se nějak formujeme a hledáme v sobě lepšího člověka, snažíme se s vizí, že hledáme své lepší, avšak skutečné, já. Časem však začínáme sobě více rozumět a tušení o sobě sama jaksi se současnými vztahy nemusí být v jednotě, ba co víc, může se přímo s nimi bít. Tady je ta past - naše vlastní na nás samotné. To, v čem jsme se nacházely a utvářely, je nyní v nesouladu s tím, co jsme našly. Neutváříme se totiž jen v ideálních vztazích. Pustit vesla a nechat život plynout, aby to bylo to skutečné, lze jen se smířeným vědomím i cítěním. A za tím smířením v tom, co jsme našly v přijetí a co s ním uděláme poté, je ta cesta snad ještě těžší než za tím přijetím. Díky za důležité zamyšlení, Jitko.
francesca8 11. 8. 2015 18:41 +3 v reakci na Ulka 11. 8. 2015 17:22
Pre mňa bola najťažšia tá časť, kedy som už vedela, v čom spočíva to prijatie, pochopila som ten paradox, ale nevedela som, ako to prijatie naozaj úprimne precítiť, aby to bolo skutočné a neostalo to len pri frázach v mojej mysli. Až ma jedného pokojného večera ,,prepadli,, nepríjemné emócie, a ja som sa rozhodla, že som ochotná odovzdať sa naplno tomu okamžiku, nechať všetko tak, ako je, neutekať pred ničím, naopak, všetko vziať do náruče...
Al One 11. 8. 2015 19:12 +3 v reakci na zuzana 11. 8. 2015 16:44
Bůh a Ježíš vám pomůžou asi tak jako Pat a Mat nebo Kiki a Maki, tzn. vůbec. A nesnažte se být taková a maková, snažit se je výdej energie do prázdna. Buď něco dělejte nebo ne. A kde vůbec berete tu jistou, že ten co vás odmítl je lepší než současný milující partner? A proč chtít někoho, kdo nechce mě? Není v tom jen zraněné ego, pocit, že vás prostě musel chtít? Základ je nevěnovat pozornost, city, myšlenky, což je to nejcennější co máte, někomu, kdo o to nestojí, ten někdo má váš život v moci a paradoxně o to on ani vy nestojíte, to je přece absurdní, zkuste to brát třeba takhle..Moc o sobě přemýšlíte a řešíte se a to vede k únavě-je to totiž nekonečné a nicneřešící. Je léto tak kupte třeba melouna, plavky sebou a hurá k vodě.
francesca8 11. 8. 2015 19:12 +5 v reakci na zuzana 11. 8. 2015 16:44
Zuzana, podľa mňa problém ostal v tom, že sa Vy sama neprijímate, preto Vám nepomáha ani to, že Vás prijíma niekto druhý. Ako sa to robí, je dobrá otázka. Ťažko sa to opisuje. Ja by som Vám odporúčala, aby ste si zatiaľ ponechali aspoň tú barličku. Určite sa zíde. A skúste si vypestovať aj nejaké ďalšie. Možno sa Vám to po malých krôčkoch ľahšie zvládne. Dalo by sa nachvíľku predstaviť si, že áno, toto je dosť? Ja viem, je Vám to proti srsti, ale skúste si to nachvíľu aspoň predstaviť... Je to dosť, ste perfektná (a vôbec nevadí, že Vám to hovorím, aj keď Vás nepoznám :), skúste si to predstaviť, len tak, zo srandy :). A hovorte si to. Aj nasilu. A každý den, veľakrát. Že ste krásna, múdra, dostatočne štíhla, atď. Skúste si povedať, som super, len o tom ešte neviem :). Mne tiež pomohlo, prestať si všímať negatíva, a akonáhle ma nejaké napadli, uvedomiť si to a vedome ich zastaviť, jednoducho prestať sa zhadzovať a začať myslieť buď na nejaký príjemný zážitok alebo si opakovať,aj nasilu, aká som dobrá. Inak, pozitívne myslenie bolí :), na to pamätajte, takže naozaj treba vynakladať námahu. Možno Vám takéto barličky pomôžu. Snáď sa Vám to podarí, trebárs budete mať šťastie na lepšieho terapeuta.
Šave 11. 8. 2015 19:19 +7 v reakci na Káája 11. 8. 2015 09:57
Chápu to trochu jinak, nevím jestli správně. Chápu to tak, že člověk by se měl nejdříve smířit s tím, jaký je, teprve potom má jakákoliv snaha o zdokonalení úspěch, protože už nebojuje proti sobě, ale na své straně.
Šave 11. 8. 2015 19:40 +2 v reakci na Al One 11. 8. 2015 19:12
Ale to přece není tak snadné. Kdo zažil nešťastnou lásku, tak to ví. City se nedají ovládnout rozumem. A často to tak bývá, že to, co člověk chce, není to, co skutečně potřebuje, ale nemůže se tomu ubránit. Ale i to můžeme přijmout, ostatně zažívá to dnes a denně plno lidí, je to lidské, nejsme stroje.
Just Jane 11. 8. 2015 19:43 +2 v reakci na Ulka 11. 8. 2015 17:22
Ano, a to je možná úskalí trvalých vztahů. Pokud se dva ve vztahu nerozvíjejí v souladu, vztahy končí...
Just Jane 11. 8. 2015 20:00 +5 v reakci na Šave 11. 8. 2015 19:40
Pokud někoho nešťastně milujete, zamyslete se nad tím, co na něm přesně milujete. Je to zpravidla něco, co chcete pro sebe. Dejte si to a láska se změní na vděčnost.
DavidH 11. 8. 2015 23:54 +5 v reakci na Al One 11. 8. 2015 19:12
S tím "základ je nevěnovat...." máte pravdu. A buďte rád, že se vám nepodařilo tenhle základ porušit. Protože pak byste měl problém jako Zuzana. A vaše rady by vám už byly k ničemu. Ale není všem dnům konec, co vy víte, co vás ještě potká. Třeba jednou doceníte i léčivou sílu modlitby. Tak mě napadá, že modlitba má taky co do činění s přijetím... Zuzano, je mi to líto. Taky jsem v životě něco neustál, vím, jaký to je. Aspoň z části určitě. Těžko se mi hledají slova...snad jen, buďte na sebe hodná...
DavidH 12. 8. 2015 01:00 +3 v reakci na jitka_cholastova 11. 8. 2015 16:30
Já vidím rozdíl, jestli řeknu "jsem prostě takový" a jsem s tím vnitřně v souladu, nebo s tím vnitřně nejsem smířený a je to spíš obrana/póza. V tom prvním případě to bývá dost odzbrojující. Podstatný je tomu při vyslovení opravdu věřit. Ale je to ještě složitější. Myslim, že můžu mít v sobě pochybnosti, který když ovládnu, tak se můžu přijmout, jindy ale převáží a už jsem zas nespokojený. U mně je proces přijetí většinou delší až zdlouhavý proces. A má různou hloubku. Od naprosto ne, trochu, docela, skoro úplně až naprosto. A probíhá buď nenápadně jakoby někde na pozadí, nebo po menších či větších krůčcích. Někdy to může být až jako prozření. Nejlepší je ale, když je přijetí "naprosté", pak když vyslovím "jsem prostě takový", diskuze není na pořadu dne :) Ještě malá úvaha. Věrohodnější mi přijde spíš "jsem takový". Za tím "prostě" něco je. Nesmíření nebo naopak konfrontace?!?
Markéta-trollinkA 12. 8. 2015 01:08 +2 v reakci na Romana 11. 8. 2015 09:02
"je to silnější než já", v tomto smyslu se choval Valmont a povšimla si toho (jeho slabosti, tvrdohlavosti, ješitnosti) a použila to proti němu žena, která ho nenáviděla: http://www.csfd.cz/film/305... Romano, ohledem vaší kamarádky, "komu není rady, tomu není pomoci", tvrdohlavcům lze pouze napovědět, tvrdohlavci lze radit až když sám o radu požádá (a dokonce často i když sám požádá, nebude za radu vděčný, spíše se dočkáte reakce: "pravda sice osvobozuje, ale napřed pěkně rozčílí").
DavidH 12. 8. 2015 01:17 +4 v reakci na jitka_cholastova 11. 8. 2015 16:30
Ještě k tomu pocitu nebo názoru, se kterým nesouhlasím. Pokud přijmu názor, tak to pro mně znamená, že s ním souhlasím. Když s ním nedokážu souhlasit, tak přijímám spíš fakt, že někdo má jiný názor. S pocity už tak jasno nemám. Buď jsou příjemný nebo nepříjemný. Ale i ten dojem z těch pocitů, jak moc se mi líbí nebo ne, ovlivňuje asi míra přijetí. Ale můžu přijmout fakt, že mám pocit, který bych radši neměl. Pokud nebudu chtít cítit smutek, tak mi bude vadit. Když přijmu fakt, že cítím smutek, že to je součást mně a to, proč tu je, má svůj důvod, tak už mě to nebude trápit, dokonce ho tak snad můžu mít rád, protože je to můj pocit. A ta míra přijetí mi přijde dost důležitá.
DavidH 12. 8. 2015 01:36 +2 v reakci na francesca8 11. 8. 2015 18:41
Ta náruč se mi líbí, to je takový konejšivý...
DavidH 12. 8. 2015 01:58 v reakci na Romana 11. 8. 2015 09:02
Tak mě napadlo, máte nějaký dobrý důvod, proč by se měla kvůli vám měnit?
Romana 12. 8. 2015 07:37 +1 v reakci na DavidH 12. 8. 2015 01:58
No, pracujeme s pacienty a situace bývají někdy vyhrocené. Je těžké udržet se sama ve svém středu a nezačít ječet, ať už se jdou vycpat. Pak taková kousavá kolegyně nepřidá. Ale ona stále omýlá, že celý život musela být hodná holčička, a že taková už nebude a basta fidli a ulítne do takového spratka, že by ji člověk zbančil. Cítím z jejího chování zoufalost, a tak aby nedocházelo ke zbytečné konfrontaci, snažím se jí vyhýbat.
Romana 12. 8. 2015 07:56 v reakci na Al One 11. 8. 2015 19:12
Takhle to ale vůůůbec nefunguje.....
DavidH 12. 8. 2015 08:04 +6 v reakci na Romana 12. 8. 2015 07:37
Dneska je zlatá doba. Koupíte za pár korun radiolokátor, strčíte ho opruzantovi do boty, nainstalujete aplikaci, která v mobilu zapípá při nedostatečný vzdálenosti, a celý den ho nemusíte potkat :)
Romana 12. 8. 2015 08:31 v reakci na DavidH 12. 8. 2015 08:04
Díky za radu...:-)
francesca8 12. 8. 2015 09:07 v reakci na DavidH 12. 8. 2015 01:17
To sa mi páči. Pracujem s tým podobne. Akurát sa s tým smútkom neidentifikujem ako s mojou súčasťou.
francesca8 12. 8. 2015 09:10 +1 v reakci na DavidH 12. 8. 2015 01:00
U mňa je to tiež dlhodobý proces. Pekne ste ho opísali. Prozření som mala zatiaľ tak jedno, alebo dve :). Tiež si myslím, že tento proces nikdy neskončí. Myslím to asi tak, že počas celého života sa pravdepodobne nájde niečo, s čím budem na ,,sebe,, nespokojná, trebárs len v tom, že sa budem cítiť nespokojne v nejakej nepríjemnej emócii. Ale to je normálne, je to tak v poriadku. Dôležité je to, keď sa už človek naučí, ako na to prijatie a tak ho môže praktikovať. Niekedy to ide ťažšie, niekedy ľahšie. Asi záleží od momentálnej schopnosti uvedomenia.
DavidH 12. 8. 2015 10:59 +1 v reakci na francesca8 12. 8. 2015 09:10
Je to fakt, to přijímání je vlastně dovednost, která se tréninkem zdokonaluje :) Já se to snažim trénovat třeba tak, že si vyberu něco, co je pro mně naprosto nepřijatelné. To je pro mně výzva :)
DavidH 12. 8. 2015 11:09 +1 v reakci na francesca8 12. 8. 2015 09:07
To je zajímavý, jak se dá vnímat, čí nebo odkud ten smutek vlastně je. Já to mám asi tak, že ho cítím v sobě, a aby byl přijatelnější, tak ho beru třeba jako další orgán v těle :) Máte to tak, že ho vnímáte jako nějakýho cizího návštěvníka, nebo jinak? Jako bráchu, co přišel na návštěvu? :) No já než ho přijmu, tak je pro mně možná něco jako vetřelec :)
Romana 12. 8. 2015 11:42 +3 v reakci na DavidH 12. 8. 2015 11:09
Taky jsem se před lety bála, že když budu smutná , pohltí mě to. Smutek jsem si odpírala, racionalizovala, zajídala, zabíjela jiným zážitkem. A on se jako bumerang vracel a se stále větší intenzitou, až jsem se zhroutila. Během půlroční neschopenky mě Pavel Špatenka naučil nebát se smutku, ani dalších emocí jako je strach, úzkost, vina apod. Předvedl mi graf, ve kterém se emoce a pocity dostavují. Když jsou nejnesnesitelnější, upadáme do zoufalství, že už to jiné nebude, ale stačí je pozorovat a nechat žít a začnou klesat. Samozřejmě vnímám u toho i tělo a dopřeju si hlubší dýchání. V klidu pak přichází i poznání, odkud pramení....
DavidH 12. 8. 2015 12:12 v reakci na Romana 12. 8. 2015 11:42
Mám s tím stejnou zkušenost. Pozorovat a nechat emoce žít a nebránit jim. To je podstatnější. Když do toho zahrnu to, co jsem psal, tak se tím asi ta emoce z "vetřelce" stane třeba tím "bráchou", kterýho si už nebojím pustit k sobě, protože k bráchovi mám blízký vztah a důvěru. Pokud tu emoci vnímám jako součást sebe, tak to možná může znamenat ještě hlubší důvěru. Pokaždé to nevnímám stejně.
francesca8 12. 8. 2015 12:16 v reakci na DavidH 12. 8. 2015 11:09
Kedysi som svoje emócie vnímala podobne, ako Vy, ako časti tela:), tie silné tvorili niekedy až celú jednu časť, trebárs jedna emócia bola celá moja noha :). Pomohlo mi to sprítomniť ich, uznať ich existenciu a ich vplyv a tiež sa s nimi skamarátiť, veď ako by sa mi žilo bez nohy :)... Dnes už si ich k akceptácii ich existencie nemusím takto vizualizovať, po ich rešpektovaní (keď sa mi to podarí :) prichádze uvedomenie, že napríklad pocit smútku v skutočnosti nieje mojou súčasťou, pretože neexistuje nikto, koho súčasťou by mohol byť, moje vedomie vníma len ten smútok, len ten smútok existuje, to zn.neidentifikujem sa s ním. Alebo z opačnej strany, moje vedomie nieje od tej emócie nijak oddelené, sme jedno. Ale kým k tomu dôjde, tiež musím toho votrelca najprv privítať :)
Petra 99 14. 8. 2015 10:05 +7
Článek mě hodně zaujal, díky za něj. Rozdíl mezi rezignací a přijetím vidím v tom, že rezignace je postoj oběti svého života, postoj nechat se vláčet okolnostmi, bez snahy vlastními silami něco změnit, hledat příčiny a odpovědi. A přijetí vnímám jako tvořivý akt, součást vytváření vlastního života, který následuje třeba po snaze něco ovlivnit, konec boje, odporu či vzdorování, prostě přijetí. Čím více člověk přijímá sám sebe, tím méně se bojí odmítnutí , tím méně je pro něj určující mínění svého okolí, tím méně ho negativní mínění okolí zraňuje. Tím je svobodnější. A cestou k tomu je uvědomit si, projevit a přijmout vlastní zranitelnost, nesnažit se nějak uměle vytvářet svůj obraz pro okolí, žít si vlastní život. Vycítit, kdy bojovat a kdy to pustit, nechat plynout, smířit se.
Lukáš 16. 8. 2015 14:12 +1
Druhá strana "hlavy" zvané sebepřijetí je sebevyjádření. Pokud je rozpačité, nejisté, vyjadřuje slabé JÁ. Druzí to snadno vycítí a jsme u nasazování masek, u hry na předstírané role. Je to stejné, jako "hrát tenis" otloukáním míčku o zeď. Pokud se člověk bojí živé a plné odezvy "protihráče za sítí" dusí svůj osobitý a jedinečný projev. Přizpůsobuje se příliš na vlastní úkor, vzdal sebeprosazení, žije svůj život "na půl sešlápnutí plynu." Je to o strachu a odvaze. O schopnosti najít klid, vůli, rozvahu.