Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Zeman vládne stádu

Možná je to příslovečná poslední kapka, která skanula na duši národa. Stydíme se sami před sebou.

Mirka Čejková

Mirka Čejková

4. 11. 2014

Miloši Zemanovi patří dík. Jeho vulgární zpupnost je prostě jen dalším testem, kam až to necháme zajít. Vznikla bouřlivá diskuse, komentátoři se předhánějí v názorech, investigativci zkoumají, co je za tím. Zeman spokojeně vrní a jeho věrní pokračují v kampani.

A tak už jsme se mohli dozvědět, že to byla mediální štvanice, která prezidenta přiměla mluvit sprostě, byla to obrana pronásledovaného, který nepochopen v potu tváře pracuje pro blaho národa, byla to provokace, pod kterou ten bodrý mistr bonmotu umně skryl zklamání z věcné kritiky, a v neposlední řadě to byla ukázka jeho mistrné strategie. Senátor Veleba vysvětlil, že Miloš se bravurně vyrovnal s tlakem neurvalých novinářů a kavárenských rýpalů a teď hraje svou hru, je to stratég a prostě se baví.

O tom není pochyb. Strategie spočívala v tom dostat se na Hrad a pak si dělat, co se mi zachce. K tomu si materiál svých poddaných průběžně testoval a my jsme mu dělali radost. Začalo to už v předvolební kampani, kde vtípek vymezující rozdíl zemanů a knížat dával tušit budoucí směr. Vzápětí jsme spolkli málem pozvracené korunovační klenoty a jen povytáhli obočí, nad virózou jsme kroutili hlavou, tohle vysvětlení snad nemyslí vážně, ukopnutému palci v péči lékařských kapacit jsme se pousmáli, praktické ukázky zahraniční politiky jsme se už trochu lekli, z čínského mentoringu nám zatrnulo a nad hovny a kun*ami jsme zůstali s pusou dokořán.

Zeman vládne stádu a stádo mlčí. Jedni spokojeně, protože předobraz jejich buranství se dostal až do sálů pražského hradu. Že tudy kráčely dějiny? No a co, teď se sem přestěhoval výčep, bóže, kdo to v životě nepřehnal, každej si dá krkovici, panáka a zaleje to pívem, no né, to je cavyků, kdo krká a prdí, zdraví si tvrdí, chachá, a prezident je jako my.

Druzí mlčí, protože je ještě neopustil šok. Kde je úcta k historii, k úřadu hlavy státu? Kde je respekt k akademické obci, kde kultura projevu, smysl pro hodnoty, pravidla, etiketa, nadhled, kulturnost? V prdeli, protáhl by prezident nejspíš svou odpověď s hlavou přiloženou k rameni a dodal by, že se diví, proč se divíme. A měl by vlastně pravdu. Za těch pětadvacet let od sametové jsme toho spolkli daleko víc, vždycky jsme fandili křiklounům a jejich heslům, nadutost a neschopnost jsme omlouvali porevolučním chaosem.

Čekali jsme, až se politici naučí být politiky a úředníci úředníky, utahovali jsme si opasky a těšili se na jistotu desetinásobku. Skandály byly sexy a aféry dostávaly svoje něžná jména: Bamberská, Olovo, Rumová, Kakaová, Toskánská, Nagyová. Kauzy se stávaly nepřehlednými: katarský princ, Grossův byt, Český dům, LTO, Opencard, IZIP, ProMoPro. Naučili jsme se skloňovat značky letounů i transportérů, Grippeny, Pandury, CASA, rozčilovali jsme se nad zneužíváním moci pro osobní obohacení a vzápětí do Parlamentu poslali politickou stranu zkonstruovanou jako obchodní model, odpustili jsme padělané vysokoškolské tituly, zavedli termín justiční mafie, odložili Kubiceho zprávu, přijali pochvalu vztyčeným premiérským prostředníkem a šanci na spravedlnost nechali umřít s Klausovou amnestií podepsanou zlatým perem z Chile.

Tak co teď teda blbneme se Zemanem? Nejspíš to překročilo nějakou míru únosnosti. Možná je to příslovečná poslední kapka, která skanula na duši národa. Je to možná stud, který cítíme, když se nás odjinud ptají, co se to tu děje. Možná už nechceme být nedobrovolnými svědky rozkladu, morálního, mentálního i fyzického, nechceme zažívat rozpaky, když vysvětlujeme dětem, že tohle se tak nějak stalo za naší tiché účasti. A dá se jim to vůbec vysvětlit?

Události posledních dní ve mně vyvolaly vzpomínku ukrytou hluboko v dětství. Bylo mi asi šest, jeli jsme navštívit babiččina bratra, trochu jsem se ho bála, zahalen v dýmu svého viržinka působil nedostupně. S dětmi to moc neuměl, byl voják, bojoval v obou válkách, přežil několik zajetí, pochod smrti i perzekuce vojenských důstojníků v komunistickém Československu. Minulý režim ho nechal živořit v jediné místnosti zkonfiskovaného zámku, kam se kdysi přiženil.

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

Ty návštěvy mě fascinovaly. Byl jiný než všichni kolem. Nemluvil. Pozoroval situaci a vystihnul ji jedinou poznámkou. V jeho přítomnosti jsem respektovala pravidla, proti kterým jsem se jinak bouřila. Když měli dospělí svoje hovory, poslušně jsem opouštěla místnost. Z omšelého schodiště jsem pozorovala rozvaliny zámecké zahrady, ve které se hrabala prasata místního JZD, kde bezhlavé sochy už přestaly zajímat i zdejší výrostky, kteří svou zábavu vyčerpali jejich rozkopáním.

Nechápala jsem proč, ale cítila jsem lítost. Ty věci byly jinak než na zažloutlých fotkách v babiččině albu, kde dámy v šatech a pánové ve vestičkách stáli mezi upravenými záhony. Vnímala jsem komunistickou propagandu, že hrady a zámky musí patřit všem, ale proč se mají zničit, nechápal ani šestiletý rozum.

Nepatřičnost prasat v rozvalinách zámecké zahrady, zničené jen z čiré neúcty a primitivní pomstychtivosti vůči něčemu, co nemůžeme zažít, se mi velmi intenzivně vybavuje v posledních dnech. Vadí mi neúcta k symbolům české státnosti i k svátku země, kde pořád žiju a cítím se doma. Elitou národa není ten, koho někdo napíše na nějaký seznam. Mezi elitu národa člověka nominují jeho činy a postoje prověřené časem. Takový člověk většinou se skromností a pokorou odmítne být označován za elitu, pro něj je to, co dělá, normální, ať je to hrdinství, odvaha nebo čestné jednání.

V souvislosti s neotesaností českého prezidenta, tolik komentované v posledních dnech, mě napadá jedna glosa, která se u nás traduje a ožije vždy, když někdo koná něco nepatřičného a tak nějak proti dobrým mravům a slušnému vychování. V takové chvíli by prastrýc Josef nerušeně zvedl hlavu a usměrnil situaci prostým a věcným konstatováním: V salonu se nezvrací, od toho je toaleta.

Diskuse 0