K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Zemřelo manželství?

V sexu jako na túře: Když na partnera nepočkáte, ztratíte ho, říká sexuoložka Hanka Fifková.

Jiří X. Doležal

Jiří X. Doležal

26. 11. 2010

Znám desítky manželství, která mají problém a nevědí, jak dál. Naopak manželství, jež fungují bez problémů, znám tak málo, že bych je spočítal na prstech jedné ruky. Jsme v období soumraku této instituce?

Před vlastním prahem

… to máme se ženou dobré. Struktura našeho vztahu je zcela asymetrická jako pokaždé, když si zestárlý narcista vezme krásnou mladou holku, a tím jsou rozdané role. Moje péče o ni je samozřejmostí – proč by si mě proboha při mém stáří a celkové ohavnosti brala, kdybych ji nerozmazloval! Starý chlap si hýčká svou princeznu a ty samé peripetie, jaké zažíváme my, zažívali staří muži s mladými manželkami odnepaměti.

Jakožto dospělí, příčetní (a navíc oba psychologové) se snažíme spolu komunikovat, jak to jen jde. A když vztah drhne, nestydíme se vyhledat odbornou pomoc a jít k psychologovi. Drhne to zhruba tři dny každý měsíc. Před periodou. Příchod menstruace je pro ženu zatěžující, a ve stresu, který jí nevolnost způsobí, je přece jasné, že za její stav může chlap.

Jde o podvědomou ceremoniální pomstu za ne-oplodnění, žena se proto muži mstí za jeho tristní selhání ploditele. Alex se mi v těchto dnech mstí hlavně protivností, ale také odchody. Tu do lesa, tu do centra Prahy, tu na pohotovost, prostě tam, kam ji premenstruační syndrom žene.

Při minulé periodě došla k závěru, že bychom měli jít do manželské poradny. Přišli jsme ve dvou, poradce nás pozval každého na tři schůzky samostatně. A Alex šla první. V den, kdy menstruace konečně přišla a žena už byla klidná jak beránek.

„Abyste získala ve vašem vztahu trochu rovnoprávnější pozici, měla byste se polovinou podílet na výdajích domácnosti,“ sdělil manželce psycholog. „Cože?“ zeptala se Alex nevěřícně. Pak si ještě jednou ověřila, zda po ní, studentce, opravdu chce peníze na domácnost.

Uvědomila si v úplnosti, jaký to má doma poklad (mne), který po ní nechce peníze, a pak se zachovala jako při PMS. Odešla. Druhý den jsem byl na řadě já a psycholog mi hned v úvodu sdělil, že se považuje za feministu. A já odešel také.

Psycholog totiž – nevědomky – nakousl hlavní problém manželské instituce, kterého jsme však my s Alex díky věkovému rozdílu ušetřeni, neboť role máme jasně dané. U vrstevnických manželství je situace úplně jiná, tam se tradiční role rozpadly, část populace se chová jako my s Alex, část zase tak, jak nám doporučoval psycholog.

Nikdo nemá po předcích zděděný recept, jak se v manželství chovat, a výsledkem je disharmonie a dyshestie většiny současných manželství. (Hestiá je bohyně posvátného ohně a rodinného krbu, dyshestie = absence tepla rodiny, tedy nesvornost). Je z toho cesta ven?

Hanka Fifková

Hanka Fifková je autorkou řady osvětově zaměřených knih (O sexu s Hankou, Erotické fantazie žen), je spoluautorkou monografie Transsexualita a dalších odborných publikací. Přijme mne ve své ordinaci na pražském Žižkově – a podtrhne svou pověst lékařky vstřícné i k velmi těžkým případům. Nabídne mi popelník.

„Z mého úhlu pohledu je pro úspěšné manželství zásadním základem jeho počátek, období erotického emotivního zamilování. Tam, kde tato etapa vývoje vztahu chybí, se ženy dříve nebo později mohou dostat do problémů – muž je přestane, nebo dokonce vůbec nezačne, pořádně vzrušovat. Bez počátečního zamilování později ve vztahu obvykle trpí sexuální život. V době zamilování se totiž většinou vyřeší věci, které by sexuální život později komplikovaly. Právě v této době se nejčastěji zkoušejí různé méně tradiční techniky, které lidem vyhovují. Partneři jsou v době zamilovanosti také mnohem otevřenější, když o sexu mluví. Proto by se měly za ty dva roky, po které obvykle zamilovanost trvá, vyřešit eventuální problémy s dosahováním vzrušení a orgasmu a dvojice by se také měla naučit o milování mluvit. V životě už nikdy nebude žádné podobné období.

Při soužití je v oblasti sexuality nutné respektovat řadu pravidel, neboť při jejich překračování začne vztah s největší pravděpodobností skřípat. Například – lidé by se měli milovat tehdy, když mají oba chuť nebo alespoň jeden má chuť a druhému to nevadí. Milovat by se neměli tehdy, když se jednomu z nich skutečně nechce. Jiné pravidlo zní – sex by měl přinášet vzrušení, a pokud to lze, tak i orgasmus, oběma partnerům. Oba si také musí uvědomit, že rozdílnost sexuality ženy a muže je podmíněná biologicky a není na ní nic osobního, kvůli čemu by se měl ten druhý urážet. Další základní pravidlo v manželském sexu zní, že tempo by se, podobně jako na horské túře, mělo přizpůsobit tomu pomalejšímu. Protože když ten rychlejší z partnerů na toho pomalejšího nepočká, pravděpodobně ho ztratí…“

Alespoň na počátku to tedy mají vrstevnické vztahy stejně jednoduché jako já s Alex – prostě se zamilují, to je zfetuje a oni vyvádějí stejně, jako vyváděli jejich předkové a ještě předkové těch předků a jak vyváděl i zamilovaný Homo erectus. Co ale v manželství po sladkém období prvotní zamilovanosti dál? Ona nevydrží celý život!

Petr Weiss

Jeden z hodně viditelných představitelů české sexuologie mladší generace je profesor Petr Weiss, zakladatel sexuální psychologie v Praze a reprezentant evoluční sexuologie.

„Člověk není nutně stvořen k celoživotnímu monogamnímu vztahu. Je to jen jedna z jeho možných reprodukčních strategií. Většina mužů a žen přitom ani v manželství nezachovává úplnou monogamii. Je však naprosto nereálné si myslet, že nevěra může prospět základnímu vztahu. Nebezpečná je především nevěra ženy. Normálnímu muži zkrátka vadí, když jeho manželka souloží s jinými muži. Jde o evoluční mechanismus, který chrání alespoň částečně před tím, že muž bude celoživotně investovat do cizích genů. A není to hrozba nereálná – čtyři až dvacet procent dětí má dle různých výzkumů jiného biologického otce, než je manžel matky. Přitom se dokonce může stát, že manžel matky vůbec nepředá geny, nebude mít vlastní děti. Mužská žárlivost je tedy evolučně smysluplný mechanismus.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Celoživotně monogamní manželství s povinnou partnerskou věrností je v podstatě novověkým vynálezem, který byl vytvořen v době, kdy se lidé dožívali v průměru o dvacet i více let méně než dnes. A zatímco většina lidí by asi byla schopna strávit spolu těch 20 až 30 let, jako tomu bylo před několika sty lety, málokdo je asi schopen vydržet v jednom vztahu věrný padesát nebo šedesát let, jak je tomu nezřídka dnes. Možná i proto s nárůstem průměrného věku dožití stoupá i počet rozvodů. Na druhou stranu je však pozitivní skutečnost, že polovina manželství se nerozvádí. Nevím, kolik z těchto manželství je šťastných a v kolika z nich spolu partneři zůstávají jen kvůli pohodlnosti či společnému majetku. Nicméně jsem si jist, že někteří spolu zůstávají hlavně proto, že jsou kamarádi. Sdílejí nejen společné domy či auta, ale především společné hodnoty, postoje a zájmy.

Pravděpodobnost udržení dlouhodobého vztahu je vyšší v případech, kdy se partneři nebrali zamilovaní. Zamilovanost je nejhorším předpokladem dobrého manželství. Zamilovaný člověk je intoxikovaný – fenylethylaminem, oxytocinem, dopaminem a dalšími hormony a neurotransmitery, látkami, které vylučuje jejich mozek při zamilovanosti a které zastiňují logický úsudek a zužují vědomí. Po vyprchání zamilovanosti, a dříve nebo později k tomu zákonitě dochází, si pak lidé často uvědomí, že s tím druhým je vlastně nic nespojuje, že to určitě není člověk, s nímž by chtěli sdílet celý život. Ale někdy, i když člověk už není zamilovaný a eroticky fascinovaný jen tím jedním či jednou, zjišťuje, že právě s tímto partnerem je mu nejlépe, že je mu nejbližší a chtějí s ním či s ní zůstat po celý zbytek života. Pak je velmi dobře možné, že právě jejich vztah bude šťastný. Proto by měli zamilovaní lidé s nevratnými kroky počkat, až se zamilovanost změní v lásku – tedy asi dva roky. Přitom manželství může být, jak ukazují statistická data, výhodné, ale platí to spíše pro muže. Ženatí muži žijí statisticky významně déle než muži svobodní či rozvedení. Pro ženy to však neplatí.“

Věda tedy prokázala, že chlapi potřebují ženskou statisticky významně více než ženská chlapa, a když ji nemají, tak umřou. A že dnešní vrstevnické manželství je něčím, na co nejsme biologicky připraveni, a že častá dyshestie je normální. Existují metody, jak jí zabránit?

Laura Janáčková

Doktorka Laura Janáčková, CSc., je odbornou asistentkou na vysoké škole. Pracuje jako vedoucí oddělení somatopsychiky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a o radu jsem ji požádal především proto, že je hlavou Institutu partnerských vztahů iPav. To je zařízení amerického střihu, kde zoufalou a zanedbávanou manželku přepracovaného manažera za jeho peníze dobře rozvedou, poskytnou jí psychoterapii, posílí sebevědomí a nakonec ji ještě vypěkní vizážistka.

„Ženy po svých partnerech požadují v zásadě pouze tři věci: Peníze, erekci a komunikaci.“ „Takže jde především o mužovy zdroje…“ sumarizuji posmutněle.

„Převážně. Ženská investice do eventuálních potomků je mnohdy daleko vyšší než u mužů, pro které může v extrémním případě znamenat pouze jednu jedinou spermii. Výběr správného partnera je tedy pro ženu a její potomky klíčový. V rámci přežití jsou rozhodujícím kritériem právě zdroje a ochota se o ně dělit. V ostatních věcech jsou ženy při výběru partnera daleko tolerantnější než muži. Například dokážou mnohdy přimhouřit oči nad fyzickou atraktivitou a někdy i věkem partnera. Pro muže je naopak hlavní atraktivita partnerky. Muži tedy stačí být úspěšný, a tím se automaticky stává atraktivní pro ženy. Druhý požadavek – erekce – souvisí s potřebou uspokojení, i když je otázkou, zda nesouvisí spíše s mužským sebevědomím.“

„To snad už po viagře není problém pro nikoho, ne?“ kontruji.

„A konečně je tu potřeba komunikace.“ Nenechá se vykolejit paní doktorka. „Obě pohlaví stejně potřebují porozumění, toleranci a ujištění. Obdivovat můžeme klidně vlastnosti a schopnosti, kterými partner téměř vůbec nedisponuje. I v této oblasti platí, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“

„A kde zůstala romantika, paní doktorko?“ ptám se nakonec zoufale.

„Romantika je hlavně ve filmech a telenovelách.“

Krize rolí tedy s krizí manželství souvisí zcela bezprostředně. Protože to, co paní doktorka – potažmo moderní sexuologie – říká o ženách a penězích či o mužích a úspěšnosti, řada lidí odmítne. Muži budou říkat, že by je žena měla chápat, ženy zase budou dotčeny, že jim jde jen o peníze, a ne o duši. Což současnou krizi rolí ukazuje, protože biologicky je žena vyvinuta na to, aby hodnotila muže podle velikosti mamuta, kterého uloví, ne podle duše.

Pandemie levičácké psychózy v šedesátých letech minulého století způsobila, že se stavíme proti přírodě a žvatláme o splynutí duší, i když evolučně i tradičními rolemi je určeno, že muž má rodinu živit a žena zdobit. Jak zajistit, aby to i dnes, kdy taková dělba rolí už není příliš běžná, pořád fungovalo co nejlépe?

Nakonec vyzpovídám manžele, kteří jsou spolu jedenapadesátým rokem. Jak to dokázali? „Vy to máte dneska mnohem těžší. Máte víc možností, svět je otevřenější a je plný pokušení,“ říká paní. „Ale jinak je v manželství nejdůležitější tolerance a nadhled!“

Využívejte celý web.

Předplatné

Smutný závěr

Muži stačí, aby byl úspěšný, velkorysý, otevřený, trochu i moudrý, hodně vydělával, a samozřejmě, aby miloval a rozmazloval svou ženu a byl k ní mimořádně tolerantní. Ženě naopak stačí, aby byla pěkná, a o víc se starat nemusí. Prostě: Příroda je k mužům zásadně nespravedlivá a krize rolí, kterou prochází naše společnost, tuto nespravedlnost jen podtrhla.

Článek vyšel v týdeníku Reflex.

Diskuse 0

Jiří X. Doležal

Reportér týdeníku Reflex, novinář.

www.jxd.cz