Žiletková past — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Ondřej 13. 9. 2010 01:21
Proč si 3x častěji ubližují dívky?
František Růžička 13. 9. 2010 09:54
...paní Černá, zajímavej článek...na psychiatrii ve Všeobecný fakultní nemocnici jsem se setkal s klukem, kterej měl stehna plný kulatých jizev od toho, jak se pálil zapalovačem. Cítil jsem, byť kroužil jsem v debatách s ním (jeden z mála poacientů, s nimiž se "tam" dalo zavést řeč) o tom PROČ, ale nikdy se ho nezeptal s pocitem, že bych mu ty jizvy "otevřel". Doma jsem pak hledal zdroje, Váš text dalším z nich. Díky.
DevelX 13. 9. 2010 10:49 v reakci na Ondřej 13. 9. 2010 01:21
Je to len moja hypotéze a môžem sa mýliť, ale mám pociť, že muž siahne skôr po sebevražde ako trvalom riešení - alebo výraznejšom spôsobe ako upútať pozornoť, to už závisí od individuálnych okolností. Aj v sebevražde muži bývajú dôslednejší a skôr sa zabijú než - ako ženy - skôr by len sa snažili upútať pozornosť. Myslím, že by to mohlo spolu súvisieť. Ale je to len hypotéza.
Tereza 13. 9. 2010 11:17 +13
Pekny clanek... S dovolenim pridam svou troskou do mlyna. Z meho pohledu je sebeposkozovani trestani sebe sama.Domnivam se, ze divky se poskozuji casteji,nebot jsou: 1)zodpovednejsi a pri neuspechu je vice tizi pocit selhani,2)velice kriticke k vlastnimu vzhledu, kt. mnohdy neodpovida 'dokonalym' modelkam, 3)snasi lepe bolest a predstavu si sam sobe ublizit (timto nechci nic vytknout panum a delat z nich hypochondry). Ryze osobni zkusenosti PROC. (Byt me fascinuje, nakolik jsou - nezavisle samy na sobe- zkusenosti sebeposkozujicich podobne.) U me (23) je sebeskozovani trestem za vlastni nedokonalost.Ventilaci obrovske vnitrni viny, vycitek a uzkosti(Napr. nezaslouzim si lasku, uspech,radost,protoze nejsem dost dobra.)Bolest za bolest. Krajni reseni,kdyz uz nelze psychickou bolest zvladnout,jinak to cloveka 'vnitrne' roztrha.Asi jako papinak,ziletka ubere paru.Diky fyzicke bolesti dokazu na okamzik citit,jako procitnuti,najednou se clovek nadechne.Jako by se rozbilo to sklo, za kt. cely zivot ziji... Setkala jsem se i holkami, kt. si'to' proste chtely jen zkusit.Trochu 'modni' zalezitost. Nektere chtely byt timto zajimave a strhnout pozornost okoli na sebe... Lide, kt.maji ale vazny problem nikdy jizvy dobrovolne ukazovat nebudou, ba naopak, se za ne obrovsky stydi. Je to zacarovany kruh,protoze pri odhaleni okolim nasleduji vycitky, prosby, hrozby...Coz v konecnem dusledku naopak situaci zhorsuje a clovek ma o duvod vic si ublizit. (Ublizuje tim ovsem i okoli.)
Alena Černá 13. 9. 2010 11:19 +1 v reakci na Ondřej 13. 9. 2010 01:21
Ondřej: Dobrá otázka, hodně jsem nad tím sama přemýšlela. Osobně si myslím, že rozdíl tkví v nějakém sdíleném náhledu na to, co je správné u chlapců (mužů) a dívek (žen). I když je dneska koncept „mužské a ženské role“ o dost méně vyhraněný než dřív, jsou nadále logicky mezi muži a ženami významné rozdíly v sebepojetí a sebevyjádření. Tak si i muži a ženy vytvářejí v rámci své sociální role poněkud odlišné copingové mechanismy. Je velkou otázkou (a nemá asi smysl tu do toho zabředávat) nakolik tohle ovlivňuje nějaký biologický podklad a nakolik jde o pevně vtištěné společenské normy. Také někteří autoři interpretují zjištěná vyšší čísla u dívek rozdíly v sociálních rolích – tedy že chlapci budou mít, v duchu své sociální role, spíše tendenci k potenciálně riskantnímu chování zaměřenému navenek. Zvládají tak nepříjemné emoční stavy (hněv, agresi a další) tím, že je obrátí proti svému okolí (dívky mnohem spíše proti sobě samým). Dospívající dívky bývají v některých zdrojích navíc označovány za emočně nevyrovnanější, než dospívající chlapci – regulace emocí je pak pro ně větší zátěží, než pro jejich mužské vrstevníky. Mezipohlavní rozdíly existují i co se týče formy sebepoškozování – dívky častěji volí právě pořezávání (chlapci jiné způsoby, třeba pálení se), dívky také častěji uvádějí coby motiv potřebu se poranit a pocity hlubokého smutku, chlapci pak na druhé straně třeba nudu nebo snahu zapadnout do kolektivu.
Alena Černá 13. 9. 2010 11:26 +1 v reakci na DevelX 13. 9. 2010 10:49
Zajímavá myšlenka, ale myslím, že to tak není - píšete, že by sebevražda mohla sloužit u mužů třeba taky jako "výraznější způsob jak upoutat pozornost". Sice jsou ve výčtu dokonaných sebevražd v populaci dospívajících i dospělých více zastupeni muži (dokonaná sebevražda však těžko může sloužit jako snaha o upoutání pozornosti), u pokusů o sebevraždu je to přesně naopak. To by pak výrazněji poutaly pozornost ženy, když na to přistoupíme. Navíc, ne vždy můžete pokus o sebevraždu zařadit do škatulky "snaha upoutat pozornost" - za slovem "pokus" se totiž může skrývat leccos, ne vždy to, co máte asi na mysli - tzv. "demonstrativní" pokusy.
Ondřej 13. 9. 2010 11:30 +5 v reakci na DevelX 13. 9. 2010 10:49
No nevím, muži u nás páchají sebevraždu daleko méně častěji než ženy. Asi 4x méně častěji. Jak tohle zapadá do tvé hypotézy? Osobně si myslím, že to bude něco ve výchově, v propagandě, kterou dívky dostávají od rodičů. Nedávno jsem na hřišti viděl, jak malý, asi dvouletý kluk štípnul o něco vyšší holčičku. Rodiče se na ně sesypali a začala "výchovná lekce". Matka kluka mu začala hubovat a strkat do něj jak do pytle z pískem, takže padal na zadek a říkat mu, že se do druhých nestrká a neměli by se štípat. No a ženská co tam byla s holčičkou se přidala k ponižování kluka a holčička od ní dostala taky nepřímo lekci, když říkala tomu klukovi: "vidíš jak je na tebe naštvaná? nic ti ale neudělá, protože holčičky neubližují druhým. holka neštípe." Obě děti byli zmatené a mlčeli, když zrovna nebrečeli. Kluk se pokusil o jakési gesto vůči té holčičce. Jako by jí chtěl něco z pískoviště přinést a darovat. (pokus o omluvu? - od matky jistě nikdy omluvu neviděl, takže kdoví) No a matka ho opět vzala a hodila s ním do rohu pískoviště. Myslím, že tohle je docela běžný rozdíl, mezi výchovou holek a kluků, pamatuju si to i ze školy. V klucích rodiče a učitelé podporují agresi a v holčičkách pocit nadřazenosti v tom, že nejsou agresivní, nevyjadřují vztek, nebrání se a dokáží se povznést. Samozřejmě tím ubližují oběma, protože je učí potlačovat emoce. Výsledek je, že kluci jsou naučení nahromaděnou zášť směrovat do agrese proti druhým a holky se je naučí směrovat do agrese proti sobě.
Alena Černá 13. 9. 2010 11:34 v reakci na Tereza 13. 9. 2010 11:17
Terezo, díky moc za Váš otevřený příspěvek.
Ondřej 13. 9. 2010 15:07 v reakci na Alena Černá 13. 9. 2010 11:19
Díky. Ty kulturní vlivy, tedy odlišné chování rodičů k dívkám a chlapcům v dětství, na základě nějakých představ o tom co je správné a špatné, docela dávají smysl, viz. výše jsem zrovna psal jeden příklad ze zkušenosti, když jste zrovna odpovídala. :)
Ondřej 13. 9. 2010 15:20 +1 v reakci na Tereza 13. 9. 2010 11:17
Zajímavý důvod. Víš čí je ta vnitřní vina?
Oldřich Dotovský 13. 9. 2010 15:43 +6
K tomu mě napadlo toto: Co když se jedná o důsledek toho, jak nás společenské konvence a výchova nutí nedávat najevo emoce. Dospívající jsou už od dětství postupně různými průpovídkami připravováni na to, že u nich přijde období, kdy s nimi puberta "začne mlátit". Ze všech stran se dozvídají, jak okolí toto jejich období bude vnímat - už předem víte, že vás dospělí nebudou brát vážně, vaše emoce budou na obtíž a dokonce se vám za ně dostane posměchu (ono je to přece k smíchu co ten čtrnáctiletý fracek zase vyvádí). Takže co si z této přípravy (výchovy?) odnesete? Emoce jsou na obtíž a musíte je skrývat, ovládat, držet na uzdě. Problém je, že nejste robot. Máte emoce, prožíváte je a především je taky chcete prožívat. A tak tu máme proti sobě vnucenou potřebu skrývat emoce a potřebu emoce prožívat. A ublížit si fyzicky je prostě způsob jak si poskytnout fyzický důkaz vašich emocí, když vám vaše okolí nedovoluje dávat je najevo běžným otevřeným způsobem. Jen taková myšlenka. Co myslíte?
Alena Černá 13. 9. 2010 18:26 v reakci na Oldřich Dotovský 13. 9. 2010 15:43
Myslím, že i když na nutnosti skrývat emoce rozhodně trochu něco bude (v jednotlivých případech), není to takhle jednoznačné. V první řadě jsou společenské konvence a styly výchovy dnes mnohem uvolněnější, než tomu bylo dřív - stejně tak akceptace projevených emocí je trochu někde jinde, v pozitivním slova smyslu. Přesto je sebepoškozování poměrně časté (jak tomu bylo dřív ovšem nevíme, protože nemáme k dispozici čísla - zkrátka se to ještě donedávna nesledovalo a když, tak čistě jako součást duševní poruchy). Druhá věc je hledání těchhle celospolečenských příčin - právě proto mám potřebu tolik zdůrazňovat, že jde o jev mnohovrstevnatý a jedna jediná příčina by se hledala těžko (i třeba taková, jakou uvádíte Vy). Vstupuje sem totiž celá řada faktorů - od biologických přes výchovu a situaci v jedné konkrétní rodině, nějaký vlastní osud nebo příběh, přes takové ty makro - přístup k informacím (třeba internet, a o tom budu psát příště), celospolečenské klima včetně nedostatku nebo nadbytku, společenský přístup k výchově dětí... Čistě obecně si myslím, že by dnešní dospívající (v této kultuře) měli špatné podmínky pro psychosociální vývoj nebo že by všichni žili v prostředí, kdy "jejich emoce jsou na obtíž". Přístup jednotlivých rodičů a situace v konkrétních rodinách je věc druhá.
Ondřej 13. 9. 2010 18:34 +3 v reakci na Oldřich Dotovský 13. 9. 2010 15:43
Jo, a u různých pohlaví jsou odmítané různé emoce. U chlapců smutek, u dívek vztek... Jen ten mechanismus je jiný, než jsi popsal. Průpovídky asi nestačí, musí to být něčím podložené. Většinou co vídám kolem sebe, je vyhrožování odmítnutím a odmítání dítěte, když vyjadřuje emoce. Rozptylování. Občas fyzický útok a vyhrožování zbitím na veřejnosti. Nebo utěšování a říkání, že nemá důvod se cítit jak se zrovna cítí. Atd. Je toho strašně moc. BTW, o způsobech a následcích potlačování emocí píše hodně Alice Miller, pokud tě to zajímá více.
Alena Černá 13. 9. 2010 18:41 v reakci na Alena Černá 13. 9. 2010 18:26
Oprava pro předposlední větu - NEmyslím. :)
Jan Majer 14. 9. 2010 15:49 +5
Taky děkuji autorce za výborný článek. A prosím ji o názor: Mohou média publikováním podobných materiálů přispět k většímu rozšíření sebepoškozování mezi mladými lidmi? Když mi text v redakci procházel rukama, představil jsem si nejistého nedospělého čtenáře, a trochu mi zatrnulo. Určité typy lidí přitahují podobné zvláštnosti. Když jim dáme statut férové diagnózy a zmíníme endogenní opiáty, mohou se dostat dost blízko k potřebě vyzkoušet to.
Alena Černá 15. 9. 2010 01:38 +4 v reakci na Jan Majer 14. 9. 2010 15:49
Díky za tenhle dotaz, už to totiž pod linkem na článek na FB někdo v komentáři naťukl. Respektive, namítl, že by u podobných článků rád příště někde viděl upozornění "triggering". Sama jsem se konkrétně u sebepoškozování s tímhle názorem na webu (a zatím jen tam, třeba v tištěných médiích nebo TV nikoli, ráda se nechám poučit, pokud někdo ano) párkrát setkala - že by všechny obsahy týkající se sebepoškozování měly nést upozornění "might be triggering", může vyvolat chuť si ublížit (hlavně u těch, kdo už nějakou zkušenost se sebepoškozováním mají). Není snadné odpovědět, ale pokusím se přiblížit svůj pohled. Upřímně - přemýšlela jsem o tom, zda tam někam podobné varování nezakomponovat. Neučinila jsem tak proto, že mi to za prvé ve výsledku připadalo spíš potenciálně kontraproduktivní (jestli ono to spíš nevyvolá chuť zjistit, zda to tu chuť vyvolá?), za druhé to, pokud je mi známo, není úzus (v našich ani zahraničních médiích, a to se týká třeba i drog, kde je tenhle potenciál stejný, ne-li vyšší). Je otázka, nakolik může mít takové "varování" efekt. Je to těžké a je to zodpovědnost, to bezpochyby. Na webu a v médiích obecně je dnes informací o sebepoškozování přehršel a ty typy lidí, které "přitahují podobné zvláštnosti", jak zmiňujete, mají spoustu možností se o sebepoškozování dozvědět mnoho, včetně dost explicitního vizuálního materiálu. O sebepoškozování hodně často najdete pozitivní nebo vyloženě pochvalné texty (že je to úplně normální a vlastně dobré).
Alena Černá 15. 9. 2010 01:43 +2 v reakci na Jan Majer 14. 9. 2010 15:49
A druhá část, to jsem se rozepsala: Nenárokuju si rozhodně žádný monopol na pravdu, ale myslím, že v té informační změti má smysl publikovat pokud možno střízlivý článek, ve kterém se hovoří i o rizicích, možných příčinách a negativních dopadech. Nechci se ale v žádném případě vyhýbat přímé odpovědi – ano, média publikováním podobných materiálů mohou rozšířit povědomí o sebepoškozování mezi mladými lidmi. Ergo, kdo o podobné strategii ví a ocitne se v nepříznivé situaci, může třeba dojít k myšlence to zkusit. Nicméně je potřeba za prvé brát v potaz, jaké informace a jak předkládáme (poskytnutí informace není nabádání) – ale taky fakt, že média třeba u nás na fenomén spojený se zvýšeným výskytem sebepoškozování na internetu (třeba blogy nebo chaty dospívajících) reagují s poměrně velkým zpožděním. A většina dospívajících podle mého soudu má informace spíš z těch blogů a diskusních fór, kde si o tom taky předávají zkušenosti. Což se mi osobně jeví jako rizikovější. O tom, z jakých důvodů to tak vnímám v druhém dílu.:) Jen pro upřesnění – sebepoškozování jako samostatná diagnóza neexistuje.
Tereza 17. 9. 2010 03:01 +4 v reakci na Jan Majer 14. 9. 2010 15:49
Zcela chapu Vas pohled, bez osobni zkusenosti bych reagovala asi taktez.Dovolte mi k tomuto par osobnich postehu. Prekvapive se setkavam az s jistou fascinaci - coz naopak fascinuje me samou - sebeposkozovanim ze strany okoli.Preci jen, ublizovat dobrovolne sam sobe chce notnou davku 'odvahy'...(smutna ironie.) (Skoro nic jsem na toto tema necetla, cili se mohu mylit. Mym spoustecem tedy urcite nebyly podobne blogy a diskuze,byt jsem zacala svou smutnou historii cca v 16 letech.) Domnivam se, ze clovek majici sebeuctu a zdrave vedomi vlastni hodnoty,si dlouhodobe nebude ublizovat-jestli vubec.(Vice lidi mi reklo,ze to nechape,ze by sami sobe nikdy nemohli ublizit,protoze se maji proste radi.) Svou roli hraje snad i snizeny pud sebezachovy. Nemyslim si,ze media informujici o sebeposkozovani musi byt nutne katalyzatorem.Byt by clovek vzal po precteni clanku do ruky treba ziletku (lidi pritahujici podobne zvlastnosti) a zkusil to, je mozne,ze mu v hlave blikne stopka. (Preci jen,rezat sam do sebe,neni jen tak, na to uz clovek musi mit zaludek...) IMHO nejisti mladi lide sice v zoufalstvi zkouseji kdeco, ale vetsinou zjisti,ze v konecnem dusledku nedokazi ublizit sami sobe. (Takovy panak vodky neboli, presto podobne ulevi (otupi)). Navic mam za to,ze pokud bychom premysleli o rozsirovani sebeposkozovani skrz media,pak by musely prochazet cenzurou vsechny 'nebezpecne' clanky o alkoholu,drogach...etc.Jelikoz psychicky labilni clovek by si mohl dezinterpretovat temer cokoli.
Barbora Romanovská 19. 9. 2010 12:52 +2 v reakci na Jan Majer 14. 9. 2010 15:49
Chuť říznout se po tomhle článku? Hm... ani ne, zkoušela jsem jednou, ale nic mi to neříká. S takouvou by měly být výstrahy u téměř každé problematiky... drogové, sebepoškozovací, pornografické atp. a to je nesmyslné. A i kdyby to zkusil a vážnějšími problémy netrpěl, samotné říznutí by takovému člověku nic moc nedalo. Větší nebezpečí číhá s diskuzních blogů mladistvích. Osobně považuji tyhle blogy spíše ku prospěchu - vidím v něm hodnoty sdílení i jisté otevřenosti, nicméně se zde objevují i "nabádání" druhých k podobných aktivitám, tedy popisují sebepoškozování v pozitivní světle. Článek paní Aleny Černé však mluví o pozitivech (pocitu úlevy), tak i o negativních dopadech. A informují veřejnost, která má o tomto tématu mnohdy velmi zkreslenou představu, podle mé vlastní zkušenosti. Takže v tom vidím spíš osvětu, snahu o pochopení, ale i pohled z druhé strany...
Barbora Romanovská 19. 9. 2010 15:06 +2
A já si říkala, že jsem už od Vás něco paní Černá četla... Pro více informací o sebepoškozování ještě předběžná studie Aleny Černé a Davida Šmahela v Československé psychologii 5/2009 - Sebepoškozování v adolescenci: blog jako prostředek vytváření komunity. Zajímavé čtení... Obsahuje výpovědi samotných respondetek pod přezdívkou. Rozhodně doporučuji!
Petr 28. 7. 2011 17:30 +2
Dobrý den všem, rád bych podobně jako Terezka přispěl se svou zkušeností ... řezal jsem se někdy v 17ti možná 18ti letech (dnes je mi 26). Mé důvody byly ale různé. Poprvé jsem se vláčel v depkách (netroufám si to nazvat depresí). Nikdy jsem neměl tendence se někomu svěřovat. Do dneška všechno dusím v sobě. Poprvé jsem přemýšlel o sebevraždě. Uznávám, že přemýšlel a z dnešního pohledu jsem to asi ve skutečnosti nikdy udělat nechtěl, jen to byla prostě atraktivní možnost. Pamatuju si, jak jsem seděl v setmělém pokoji, doma nikdo a v ruce nůž. Všechno se zdálo být na ... bez řešení, alternativy ... koukal jsem na nůž, na ruce, na tepny, snažil se zastavit myšlenky a udělat to ... ale nešlo to ... pak přišel vztek, zlost. "Jseš takovej srab, že ani tohle neuděláš. Ubožáku!" křičel jsem na sebe v duchu ... a abych se potrestal, říznul jsem. Jednou, dvakrát ... a najednou to bylo ... jak zde zaznělo ... jako otevřít papiňák. A nejen to ... vědomí se přesunulo napovrch, od těch s..... uvnitř. Fyzická bolest nahradila bolesti na duši a to bylo neskutečně krásné. Tohle samozřejmě nefungovalo dlouho, ale fungovalo. A to se cení! Z řezání se stalo řešení "když už toho bylo moc." Nevěděl jsem, jak pomoct maniodepresivní přítelkyni (to jsme byli dvojka :) ) Říz! Rozešla se se mnou a já nevěděl co dál. Říz! atd. atd ... svým způsobem musím říct, že mi to pomáhalo myslet. Jizvy jsme vždycky skrýval a když se odhalily, fabuloval jsem. A dělám to dodneška. ...pokračování
Petr 28. 7. 2011 17:38 +13
... předtím jsem se vymlouval na to, že jsem se někde o něco říznul, spadl ... naštěstí mi došlo, že tak blbej fakt nemůže být nikdo, aby pořád někde padal a řezal se. Dneska většinou dotaz na moje ruce odbudu nějakou vtipnou prupovídkou, kterou většina lidí snadno pochopí jako: "neptej se, nechci ti o tom nic říkat." Pokračoval jsem ještě chvíli. Řezal se na místech, kde jsem nepředpokládal, že to někdo uvidí, ale pak mi došlo, že tohle prostě stejně nemá smysl. Neříkám, že jsem ty problémy už vyřešil. Jen se už kvůli nim prostě neřežu. Lituju toho dneska? Lituju toho, že mám na rukou něco, čím na sebe upozorňuju a lidé se na to ptají. Nelituju toho, že jsem to udělal. Tenkrát se mi to zdálo jako řešení. Nemůžu přece litovat, že jsem řešil své problémy ... i když špatně. Udělal bych to znovu? Ve stejné situaci možná, to dnes těžko posoudím. Dnes? Musím říct, že mi to už párkrát vyskočilo do hlavy, ale vždycky jsem si uvědomil, že to prostě nejde jen tak schovávat a musel bych to vysvětlovat. Ano, je to jediný důvod, ale je to důvod a chrání mě. Ještě bych dodal, že v té době se začalo řezání pomalu rozjíždět i jako móda. Je fakt, že tihle lidé své jizvy většinou nosili na odiv a po pár pivech se s nimi rádi chlubili a brali to jako projev hrdinství. Pro mě to hrdinství není. Respektive asi takové, jako dát si náušnici. Když se na to dívám zpětně, byl to spíš zbabělý úskok stranou. Ale opakuju. Nelituju! Když nevidíte jinou možnost, než zbabělý úskok stranou...
Kateřina Šafaříková 27. 10. 2011 13:18 +3 v reakci na Oldřich Dotovský 13. 9. 2010 15:43
Tady v tomto s vámi souhlasím, pane Dotovský. To může být opravdu jedna z významných příčin. A jak na vás reaguje Ondřej (níže), opravdu u kluků je odmítaný smutek (pláč), jsou za to až šikanovaní (třeba i vlastními otci!) a u dívek vztek. To vím moc dobře, protože jsem dost vzteklá dívka a z nutnosti potlačovat svoje emoce jsem nakonec měla už v dětství deprese, i se sklony k sebepoškozování. Článek psycholožky, jako mnoho článků různých odborníků tady, považuju za absolutní blábol (navíc ne zrovna kvalitně napsaný) a ten komentář, kterým na vás reagovala už za úplný úlet. Poslední odstaveček, který napsala - o tom, že nevěří, že by měly děti špatné podmínky k psychosociálnímu vývoji - ten když jsem četla, tak jsem myslela, že snad sním. Současné děti mají naopak VELMI špatné podmínky k psychosociálnímu vývoji, už jen kvůli rozvoji komunikačních technologií (Facebook a "žití" na internetu). Kultura a její tlak je neuvěřitelný HNUS. Kluci musí být jen tvrďáci a holky jemné "panenky". Dopady těchto konvencí pak můžeme vidět. :-( Takže, zlobte se na mě jak chcete, se opět ukazuje, jak jsou mnohdy laici mnohem chytřejší než odborníci (a zvlášť odborníci tak zabředlí v oboru, že už objektivně nevidí, jak to s psychosociálním vývojem mládeže vlastně je). Vždycky si nejnadšeněji čtu, co pod článkem k tématu napíšou laici. I když mám oblíbence i mezi odborníky - např. Nela Wurmová, Olga Trampotová, Jan Majer, František Růžička...
žofka 10. 6. 2012 20:09 +1
me dceři je nyni 15. a taky padla do sebepoškozovani,vůbec nevím co s ní.dpmluvy nepomahají,nemyslim si že by měla problemy-je jedničkařka,zalaskovana,hezka a mame spolu velmi hezky vztah.Žofka
Michaela 25. 3. 2013 12:50 +1 v reakci na žofka 10. 6. 2012 20:09
Žofko, pokud máte opravdu pěkný vztah a jste si jistá, že to nemůže být Vámi, tak zkuste spolu s dcerou vymyslet jinou coppingovou strategii. Mám dobré zkušenosti se zvířaty-psi, koně, bývají empatičtí a člověk se "vymazlí" z problémů. Nebo třeba nějaký sport, kde si problémy bude moct "vybít". Zkuste prostě vymyslet něco, co jí bude bavit...Domluvy nepomáhají, to víme :-(