Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Život beze strachu

Strach nemá rád lidi, kteří mu nevěří. Nemůže je ovládat.

Eva Pavlovská

Eva Pavlovská

14. 5. 2015

Strach je dobrý sluha, ale zlý pán. Když se vymkne kontrole a ovládne nás, dokáže nám zničit život. A nejenom nám – zasáhne i lidi v našem okolí. Když nám vládne strach, můžeme se bát čehokoli, co nás vlastně vůbec neohrožuje. Strach má velkou moc. Kdo se jím nechá ovládat, nemá nikdy klid.

Psala jsem nedávno článek o tom, proč palestinské úřady oslavují teroristy, a cítím, že to vůči mnohým Palestincům není fér. Známe jistě sami z vlastní zkušenosti, že vláda či úřady dělají spoustu věcí, se kterými nesouhlasíme a které nereprezentují to, co chceme. Podobně to funguje i v jiných zemích. Mnozí Palestinci nesouhlasí s tím, jak se jejich vláda chová, nesdílí její názory, netouží po pomstě a neschvalují násilí.

Podívejme se teď na příběh jiné palestinské ženy, která měla v mnohém velice podobné zkušenosti jako žena z předchozího příběhu, postavila se k nim však úplně jinak.

Když jsem tuto ženu potkala, bylo jí přes sedmdesát let a měla těžce nemocné srdce. Věděla, že na tomto světě dlouho nebude, a byla s tím smířená. Prožila svůj život v těžkém období, zažila mnoho nespravedlnosti a útlaku, nevyhnulo se jí ani násilí, které otřásalo její zemí po mnoho let a vybralo si svou daň i v její rodině.

Bolest nad ztrátou blízkých z jejího srdce nikdy nezmizela a v jejích očích se téměř neustále leskly slzy. Také v nich však bylo možno vyčíst hluboký mír, který vyzařoval i z jejího hlasu a z celé bytosti. Byla to stará žena, která budila respekt svou vnitřní silou – jakousi směsí hrdosti, bolesti, něžnosti a moudrosti, vyvěrající z hlubin její duše.

Cizinci na vlastní půdě

Již mnoho let žila se svým mužem na pozemku, který s neuvěřitelnou houževnatostí obdělávali. Vlastně když ho koupili, byla tam jen skála a trochu písku a všichni se jim smáli, že tam v životě nic neporoste. Byli chudí a nemohli si dovolit koupit lepší půdu, ale věřili, že to zvládnou. Pracovali těžce, nosili hlínu v pytlích na zádech z celého okolí. Měli jen pár kousků nářadí a občas i holýma rukama vyhrabávali v zemi jámy a sázeli zeleninu a olivové stromy.

Takto pokračovali celé dny, měsíce, roky. Postupně se jim narodilo jedenáct dětí, a když vyrůstaly, dalo jim mnoho práce udržet je stranou od všech konfliktů a pouličních bitek. Nebylo to snadné. Někteří ze synů nesdíleli jejich mírové postoje a považovali za svou povinnost za svou zemi bojovat. Dostali se do vězení, celá rodina měla kvůli nim spoustu potíží. Jednoho rána našli před domem nejstaršího syna zastřeleného. Nikdy se nedozvěděli, co se stalo, a nikdy na něj nepřestali myslet.

Kdo žije ve strachu, má tendence k přehnaným reakcím, neadekvátnímu vnímání a vyhodnocování situací a také je pohotový k agresivnímu chování – musí se bránit, i když není čemu.

Před několika lety začala stavba izraelské zdi, která vedla přes jejich pozemek. V podstatě plot začínal pár metrů za jejich domem a odřízl je od většiny jejich pozemku. Pozemku, který jim přinášel živobytí, na kterém se celý život tolik nadřeli. Samotná stavba trvala několik měsíců a na jejich zahradě, jen pár metrů od domu, se usídlila skupina vojáků, kteří nedělali nic jiného, než že je permanentně sledovali.

Těžko říct, která strana byla víc nervózní. Tak to šlo několik týdnů a nikdy spolu nekomunikovali. Byli v té době velmi izolovaní, vojáci k nim nepouštěli žádné návštěvy, a když někdo z nich odešel do vsi nakoupit, vždycky byl důkladně prohledán, než ho pustili zpátky. Nesměli na svůj pozemek za plotem, a tak se jen dívali, jak olivy opadávají a oni ztrácejí svou úrodu. Zkoušeli vyjednávat, ale nikdo se s nimi nebavil. Napětí rostlo.

Jednoho dne udělala žena něco neobvyklého. Uvařila velký hrnec polévky a přinesla ho vojákům se slovy, že se jí jejich přítomnost na jejím pozemku nelíbí, ale chápe, že jen dělají svoji práci, a rozhodla se tedy brát je jako svoje hosty. Sama by také byla ráda, kdyby její synové byli v jejich situaci, aby se k nim někdo choval s respektem.

Vojáky to vyděsilo – mysleli si, že je chce otrávit. Zavolala tedy svá vnoučata, nalila jim polévku do misky a oni ji před nimi snědli. Tak to šlo několik dní, pokaždé stejný rituál. Vojáci se jídla nikdy nedotkli, ale začali být trochu uvolněnější. Atmosféra už nebyla tak napjatá a po čase jim dokonce pomohli vyřídit povolení, aby směli na svůj pozemek za plotem.

Nechci žít ve strachu

Seděla jsem s tou ženou ve stínu olivovníku na zahradě před jejím domem a povídaly jsme si. Cítila jsem její únavu a také její velkou vyrovnanost a sílu. Ptala jsem se jí, jak dokázala být celý život tak „nad věcí“ a nenechat se zatáhnout do bludného kruhu zloby a nenávisti, která ji obklopovala ze všech stran. Ona mi na to odpověděla, že vždycky u všech těch, kteří propadli násilí, viděla strach – a rozhodla se, že ve strachu sama nikdy žít nechce.

Přistupovala k životu s tím, že vše je pomíjivé a co jí život přinesl, může kdykoli odnést. Uměla být vděčná za všechny drobné radosti, byla vděčná za svůj těžký život, za svého muže, za své děti, za každý strom, který s takovou námahou vysadila. Věděla, že její život je jen součástí většího celku, a nečinila si nárok měnit běh světa. Mohla se ohlédnout zpět svým životem a být hrdá na cokoli, co kdy udělala. Nenašla nic, za co by se styděla nebo čeho by litovala. Litovala jenom ty, kteří se nechali ovládnout svým strachem natolik, že ničili životy druhým lidem.

Strach má velkou moc. Kdo se jím nechá ovládat, nemá nikdy klid.

Ano, strach je přirozenou součástí našeho života a všichni ho známe. Je jednou ze základních emocí a má svůj smysl. Ve svém pozitivním aspektu nás strach ochraňuje. Kdybychom neměli strach, nikdy bychom se nenaučili zvažovat rizika a vyhýbat se nebezpečí. Strach je součástí naší genetické výbavy a slouží k přežití, sděluje nám, že nás něco ohrožuje, a nutí nás hledat bezpečí. Nutí nás chránit i náš majetek, sociální vazby a další hodnoty.

Strach je pocit. Pocity vytvářejí myšlenky, myšlenky vedou k činům a činy způsobují výsledky. Výsledky zase ovlivňují naše pocity. Pocity změnit nemůžeme – myšlenky a činy změnit můžeme.

Strach je dobrý sluha, ale zlý pán. Když se vymkne kontrole a ovládne nás, dokáže nám zničit život. A nejenom nám – zasáhne i lidi v našem okolí. Když nám vládne strach, můžeme se bát čehokoli, co nás vlastně vůbec neohrožuje. Strach nás nutí vytvářet katastrofické scénáře.

Kdo žije ve strachu, má tendence k přehnaným reakcím, neadekvátnímu vnímání a vyhodnocování situací a také je pohotový k agresivnímu chování – musí se bránit, i když není čemu. Pokud nám vládne strach, můžeme vidět potenciální nebezpečí úplně ve všem a podle toho se také chováme.

Na strach reaguje i naše tělo: zvýší hladinu adrenalinu, zrychlí tep, rozbuší srdce a zahájí mnoho dalších procesů v organismu, které nás připraví na únik nebo obranu. Tyto stavy se dostaví na základě prožívané emoce, bez ohledu na to, zda je zde reálné nebezpečí. Pokud se tyto stavy často opakují, dojde ke změně fungování autonomního nervového systému a také ke změnám ve fungování jiných orgánů. Strach stojí v pozadí mnoha chronických onemocnění.

Vystoupit z vězení

Žijeme-li ve vězení strachu, sotva si umíme představit, jak by se náš život mohl vyvíjet úplně jinak, kdyby se nám podařilo vzít strachu jeho moc nad námi. A nezáleží na tom, jestli se bojíme o život, o své blízké, o sociální či finanční jistoty nebo o cokoli jiného. Strach stojí nejenom za všemi konflikty a válkami, ale i za neúspěchem, vztahovými či zdravotními problémy, ovlivňuje naše vnímání světa a reakce na různé situace a události, blokuje aktivitu, ochromuje myšlení, krade sebevědomí, spánek i radost ze života.

Strach blokuje vidění. Mnozí z nás cítí nespokojenost ve svém životě, chtěli by něco změnit a neví vlastně co. Nevidí, co chtějí, protože si nikdy nedovolili myslet jinak, než mají naučeno. Myslet jinak totiž vyžaduje překonat strach.

Život beze strachu je život ve svobodě, že mohu dělat, co chci, a jít svou vlastní cestou. A nést za to zodpovědnost.

Využívejte celý web.

Předplatné

Jak to, že má strach takovou moc? Na začátku tím, že plní svoji základní funkci – tedy stará se o naše bezpečí. A jakmile na nás vyrukuje s tím, že nás něco ohrožuje, automaticky na to reagujeme. Jeho síla roste s tím, jak moc mu věříme a dovolíme mu řídit náš život. Můžeme se však kdykoli rozhodnout, že mu jeho moc vezmeme.

Chceme-li se strachu zbavit, je třeba si uvědomit jeho řetězové fungování. Strach je pocit. Pocity vytvářejí myšlenky, myšlenky vedou k činům a činy způsobují výsledky. Výsledky zase ovlivňují naše pocity. Je to daleko jednodušší, než si možná myslíme. Naše pocity změnit nemůžeme – myšlenky a činy změnit můžeme. Jediné, co potřebujeme, je rozhodnout se. Můžeme se rozhodnout, že strachu nedovolíme ovládnout naše myšlenky. Můžeme se chovat, jako bychom strach neměli.

Strachu můžeme vzít jeho sílu tím, že mu přestaneme věřit. Strach totiž nemá rád lidi, kteří mu nevěří. Nemůže je ovládat.

Diskuse 0