Život beze strachu — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Hanča 14. 5. 2015 06:49 +4
Tak mě svého času napadalo, že na světě existuje jen strach a láska. V podmínkách, jež ani zdaleka nepřipomínají válečný stav. Měla jsem kolem sebe během svého života pár týraných žen, občas jsem pomáhala tahat je z bryndy, jen tak, jako prostý člověk, byla s nima hodiny a hodiny, dny, měsíce, roky.... dodávala jim pocitu bezpečí a jistoty, aby mohly ze sebe vyplavit své negace a svůj život vidět v růžovějším světle. A pak i já jsem se dostala do moci strachu. Pocit bezpečí. Člověk nemusí žít ve válečné zóně, aby se občas necítil v bezpečí. Je krásné přečíst si, že i žena ve válečné zóně dokáže svému strachu čelit. A tak možná nemůže změnit svět, ale dokázala v těch hrůzách čelit svému strachu a to je krásné. Ať se to možná zdá někomu bezvýznamné, jehla v kupce sena, pro ni má tenhle postoj obrovský význam. Dokáže na strach působit láskou. Líbí se mi jak píšete, že člověk nemůže změnit své pocity, ale může změnit své myšlenky a činy. Kdesi jsem se tady totiž dočetla, že jsme zodpovědni za to, jak se cítíme. Dodnes mi zní v uších věta odborníka - jste inteligentní, tak proč se cítíte blbě? :-) Hm, no...člověk prostě potřebuje občas potkat ty správné lidi. :-) Protože tady vidíme, že i přes krásu, kterou dokáže tahle žena vytvářet svou každodenní prostotou se jí v očích téměř neustále lesknou slzy. Slzy, napětí, které ze sebe uvolní tím, že dá svému soupeři polívku. Krásný den.:-) http://www.rozhlas.cz/pardu...
Šárí 14. 5. 2015 07:32 +6
Jo. Tenhle článek mně hluboce oslovil. Žiji totiž ve strachu od dětství. Dlouhá léta to byl potlačený a neuvědomovaný strach, dnes už aspoň vím, jak se věci mají, a postupně se snažím přeladit. Strach je vážně velmi, velmi zlý pán. Paní z článku má můj hluboký obdiv. Já bych, bohužel, dopadla v současném stavu spíš jako ta paní z předchozího článku, která se ve strachu utopila.
Kvetoslava 14. 5. 2015 10:02 +3
Opäť krásny článok z Vášho pera. Ďakujem.
Lukáš 14. 5. 2015 15:00 +4
Se strachem je to stejné jako se všemi ostatními emocemi, pokud jim přikládáme nějakou váhu, potom mají nad námi moc. Zpátky na stromy se nevrátíme, ale můžeme si alespoň přiznat, že strach o "zachování výdobytků doby" je ten hlavní strach moderního světa - uhlídat si sociální postavení, udržet si zdání autority, budit dojem na ostatní.... Tímto si komplikujeme život.
tereza 14. 5. 2015 15:02 +3 v reakci na Hanča 14. 5. 2015 06:49
Děkuji, velmi mě to oslovilo. Až teď, kdy je mi 50 let,si uvědomuji, jak mně tento pocit ze všech pocitů nejvíc ovliňoval a ovlivňuje. Strach o cokoli, navenek působím možná sebejistě, možná až příliš, ale ve skutečnosti mám ze všeho strach. Ochromuje mne to zejména ve vztahu k lidem. Bojím se jich - taková je pravda. Bojím se jich, že se mi budou smát, že o mne nestojí, že mi chtějí ublížit. Potřebovala bych vědět, jak si mám upravit myšlenky, abych překonala své pocity. děkuji
Lucie 14. 5. 2015 16:13
Přesně, tak. Vše je o strachu. Je mi osmnáct a za svůj krátký život jsem zažila opravdový strach. Dle mého (snad )poučení, je naučit se ovládat strach jedna ze základních věcí v dnešní době. Strach nám brání k pokroku,vývoji a štěstí. Je to mnohdy zbytečná vlastnost, která krade naše umy. Mnohdy není ani jednoduché se od strachu odprostit, ale to chce praxi.
Lukáš 14. 5. 2015 17:56 +2
Ještě bych se pokusil zeptat čtenářů, kteří budou číst tento komentář na danou "modelovou situaci" o jejich názor: Máme člověka, který pracuje delší dobu v náročném a lukrativním povolání. Sám ovšem cítí, že s věkem mu ubývají síly a rychlost jeho schopností, dochází mu pomalu,ale jistě dech. Má strach, který ho povede nejspíš: 1. K obviňování druhých z neschopnosti, aby zakryl svůj úbytek energie. K vlastní depresivní náladě, ztrátě elánu. K alkoholismu či jiným závislostem. 2. Až k sebevraždě ze strachu že už dál neobstojí před očekáváním rodiny a přátel. Protože trpělivé vysvětlování svých pocitů jiným příliš nepomáhá... 3. K odchodu do jiného, mnohem méně společensky a finančně hodnoceného oboru, ovšem takového, který si kdysi jako dítě vysnil. I za cenu případného rozchodu se svými nejbližšími, rozvratu svého dosavadního způsobu života. I za cenu velmi pravděpodobného "nepochopení" svých nejbližších. 4. Ke hledání jiné, efektivní cesty. Dokážete ale navrhnout jaké? Tedy pokus o malou anketu - jak se vypořádat s takovýmto pocitem strachu, který může postihnout člověka ( nejen ) vyššího věku?
Hanča 14. 5. 2015 18:06 +1 v reakci na tereza 14. 5. 2015 15:02
Já myslím, že podstatou všeho by měla být láska, jenže...je jí jako šafránu. Jestliže se tedy skrze lásku druhého k nám nedostaneme k sobě, měla by ji nahradit sebeláska. Máte se doopravdy ráda? Myslím, že ne. Zkuste si nastudovat pojmy jako je sebeláska, bezpodmínečné přijetí...občas lidé říkají - dokážu pomáhat jen druhým, ale sobě ne. Ono kovářova kobyla chodí bosa. Tam je potřeba prostě sebe samého také vřadit mezi své přátele. Ono se to snadno píše, hůř provádí a potřebujete k tomu podporu okolí. Člověk to nezvládne sám nebo jen velice těžko. I když si myslím - že sám, s naší povahou...není to reálné. Prosím nezaměňovat s nesamostatností. :-) Tu podporu vám dokáží dát jen někteří lidé, když se v úsudku spletete, může to znamenat pád, zhroucení. Já hodně sázím na pohádky.ty staršího data. Popelka, O plaváčkovi!, Pyšná princezna. V nich je mnoho lidské moudrosti.Čitelné i pro děti.Bez složitých filozofických úvah. Ke strachu - vaše vnitřní dítě pláče, bojí se být samo, strach z odmítnutí. Odmítáte se. Vaše vnitřní dítě potřebuje nasytit láskou.Dětský úsměv - prý působí také jako ochrana. Za úsměvem skrývá svou plachost a zranitelnost. Snad jsem vám trochu pomohla, v tomto omezeném prostoru. Zkuste zaslat dotaz do poradny, získáte zpětnou vazbu na sebe.Víc asi v těchhle podmínkách nevymyslíme. Hodně štěstí. Ještě by mě zajímalo Evo! jak funguje rodina a blízké okolí té paní, drží při sobě?Či jen ona sama za sebe se dokáže takhle chovat? Myslím, že každý potřebuje podporu.
Kristina 14. 5. 2015 18:24 +4 v reakci na Lukáš 14. 5. 2015 17:56
Lukasi, a ten clovek, rekl svym blizkym, jak se citi? Co se mu honi hlavou? Kdyby byl tim dotycnym muj muz, rekla bych mu, aby prijal ubyvani svych sil jako prirozeny proces a at odejde do toho oboru, do ktereho ho to tahne. To by podle me bylo nejlepsi reseni.
Hanča 14. 5. 2015 18:30 +3 v reakci na Lukáš 14. 5. 2015 17:56
1. vede ke konfliktům, neprospívá sobě ani ostatním, může dojít k bodu 2. 2.ublíží sobě a v konečném důsledku i svým nejbližším připraví trápení bez konce. Nebo bude sebevraždou týrat a vydírat své okolí. 3.pomůže sobě ke šťastnějšímu životu, ostatní to nejspíš setne, ale možná jen načas a postupným vyzráváním a časem se vztahy mohou vrátit do kolejí přijatelnými pro všechny. Navrhovala bych o možnosti č.3 nejdříve diskutovat s rodinou a připravovat je na změnu. Hledat přijatelné řešení postupně a co možná nejcitlivěji. nesnažila bych se jednat způsobem hop nebo trop, i když k tomu situace, kdy se člověk cítí pod tlakem svádí. Můj laický pohled. Držte se.
Lukáš 14. 5. 2015 18:36 +1 v reakci na Hanča 14. 5. 2015 18:30
Hančo, držím se. Zatím k žádnému z těchto bodů nedochází, ale cesta k důchodu je daleká a možnosti se s věkem zdají vyvíjet podobně jako stav lidského zraku. Rozostřují se. A člověk doufá a věří v nějakou další možnost číslo čtyři ... :-)
Lukáš 14. 5. 2015 18:38 v reakci na Kristina 14. 5. 2015 18:24
Jenomže kdyby v životě neplatí. I tyto hypotetické úvahy jsou jen hypotetické ...
Hanča 14. 5. 2015 18:39 +1 v reakci na Lukáš 14. 5. 2015 18:36
:-) Tak třeba ještě na něco příjdete. :-) Člověka prý nenapadne nic, co není schopen zrealizovat. Přeji Vám klidné a moudré stáří. :-)
Hanča 14. 5. 2015 19:06 v reakci na Lukáš 14. 5. 2015 18:36
Máte nějakou myšlenku k bodu 4? :-) Kromě toho čísla. Co houpací křeslo, práce na zahradě a těšení se z výdobytků celoživotního snažení? :-)
Katka 14. 5. 2015 19:09 +2 v reakci na Lukáš 14. 5. 2015 17:56
Jestli existuje v zarodku jeste nejaka jina efektivni cesta, clovek ji objevi sam. Jestlize ale nesmysli takto,objevit se nemusi a nebo neni ted pristupna jina cesta pro nej. Kazdy kdo miluje ( laska neni jako laska ;) ) ten zaroven srdecne chape ze si clovek- partner, muz, otec,( kdokoli ) naplni svuj detsky sen. Kdyz uz tudy jak sel doposud uz cesta nevede. To nejpodstatnejsi je ze je stastny preci a ze zebrakem byti neni jeho sen. :)) A jeli on stastny a muluje svoji rodinu take , budou vsichni stastni az do nejdelsi smrti. A kdyz ne a pujde li proti sobe, tak se z nej i ten pijan stat muze jedna dva. Ale nemusi. Existuji meze kdy nelze naplnit ocekavani druhych za cenu vlastniho zdravi nebo zivota. :)) Hlavne zadne strachy. Strach ma velke oci.
zuzana 14. 5. 2015 19:47 +11 v reakci na Lukáš 14. 5. 2015 17:56
Milý Lukáš. Ja vyberám možnosť tri. Bez stotiny zaváhania. O čo ide? Prečo váhať? Ak sú vaši "najbližší" s vami pre váš status a peniaze, kčertu s nimi. My s manželom sme riešili podobnú dilemu a vybrali sme č.3. Ja som ho plne podporila a žijeme totálne skromne ale šťastne ako nikdy predtým. Nie je prečo váhať, nie je na čo čakať. Ak to vaši "najbližší" nedokážu pochopiť, už dávno nie sú vašimi skutočnými najbližšími. A ak vás majú radi, samozrejme to pochopia. Nepochybujem o tom ani najmenej. Možno to bude šok, ak ste sa dlho pretvaroval a žil tak, že ste im vytvoril umelú ilúziu.. ale časom a vašou úprimnosťou to, ak vás majú radi (deti, žena, rodičia, súrodenci,priatelia) pochopia. Ja by som nečakala ani jediný deň. Pokoj, kľud, láska, viera a robenie toho, čo nás baví a má zmysel (pre nás) je neporovnateľná so "spoločenským statusom" a peniazmi. Šťastie si nekúpime :) fráza, ale platí. Držím palce.
smile.petulka 14. 5. 2015 20:53 +5 v reakci na Lukáš 14. 5. 2015 17:56
4. Dotyčný bude přemýšlet nebo třeba i mluvit o tom, co by chtěl a zároveň bude hledat důvody, proč to nejde, kterými bude racionalizovat a objektivizovat svůj vlastní strach ze změny a ve výsledku budou nešťastní všichni, protože výsledek bude varianta 1. nebo 2. 5. Vlastní ješitnost brání přiznat si, že už na to nestačím (věkem, schopnostmi, že už je zkrátka čas vyklidit pole) a proto hledá důvody..rodina to nepřijme atd., přitom to sám nechce přijmout - výsledek viz č. 5 6. Už třeba naznačoval a rodina opravdu nepřijme, potom bych se zajímala, koho mám kolem sebe 7. Chci změnu, ale bojím se, potřebuju "nakopnout", tak ať hledá podporu ve svých blízkých Hlavně musí sám vědět co opravdu chce, nebát se za tím jít a být připraven nést následky svého rozhodnutí, ať budou jakékoli 😉
monikah 14. 5. 2015 21:25 +8 v reakci na Lukáš 14. 5. 2015 17:56
Někdy člověk nedokáže určit, kolik by dávat měl, a kolik čekat. A tak těm, na štěstí kterých je závislý možná dává víc, než by měl, někdy si toho ani není vědom..a doufá, že až přijde ten JEHO ČAS, až on to bude potřebovat, bude vyslyšen a pochopen.. Jak se mít rád tak, aby byly mé tužby uspokojeny a abych si mohl říct, že život za to stál...A nebýt přitom sobcem...? Víte, co mě napadá? Když neubližuju sobě, jsem laskavá i k druhým. Snad je nejlepší být laskavý k sobě, a ostatní pak přijde, doufám... Občas mám pocit, že bych chtěla nikoho nepotřebovat, ale jinak, než vás možná teď napadne: být si jistá tím jak žiju a nemít pochyby o směřování...
Kristina 14. 5. 2015 21:25 +1 v reakci na Lukáš 14. 5. 2015 18:38
Dobre, tak pak by snad mohl mit dotycny moznost nejakych "manevru" primo v zamestnani. Treba vzit mene narocne ukoly, pripadne zkratit uvazek... Vic me toho asi nenapadne... :-)
Katka 14. 5. 2015 22:32 +3
Pekny clanek. :) moc pekny. Pod nej bych se take podesala.
Lukáš 15. 5. 2015 05:20 +1 v reakci na monikah 14. 5. 2015 21:25
Ano monikoh, pochyby o směřování se spojují se strachem z neúspěchu. Je to vzájemně provázané a existuje jediný způsob jak rozetnout Gordický uzel... Rozetnout ho jednáním. :-)
Lukáš 15. 5. 2015 05:25 v reakci na Katka 14. 5. 2015 19:09
Napadá mě, že milující ( chápající ) okolí dokáže pochopit a ocenit usilovnou snahu zakončenou nezdarem stejně, jako tu zakončenou úspěchem. Je strach z úspěchu i neúspěchu předáván dědičně výchovou? A souvisí se syndromem narcismu? Něco jsem o tom četl ...
Lukáš 15. 5. 2015 05:28 v reakci na Lukáš 14. 5. 2015 17:56
Díky všem, kteří se přidali k zamyšlení o tomto druhu strachu. Je o čem přemýšlet ...
Hanča 15. 5. 2015 07:21 +2 v reakci na Lukáš 15. 5. 2015 05:25
Strach z úspěchu, neúspěchu předáván výchovou? Já myslím, že záleží spíš na konkrétní situaci, jak se věci odvíjí. Zrovna se v mém blízkém okolí odvíjí příběh, který je zakončen nezdarem. Muž podnikající, firma nepřežila první rok života. Velké dluhy, odchod za prací do zahraničí, tzn. snaha dát to do pořádku. Žena podporující. Doma postižené dítě a MD. VŠ. Muž se hlásí sporadicky, posílá peníze na dluhy, hrozí vězení, neboť peníze nestačí, žena se živí sama. Očekával by jste od ženy lásku až za hrob i v téhle situaci? Snaha plnit si své dětské sny je krásná, musí však být z mého pohledu protknuta i dávkou zodpovědnosti, máme-li kolem sebe i rodinu, blízké, kteří nás potřebují. Nejde jen o touhu vznášet se v oblacích. Rodina musí být zajištěna tak, aby neskončila případně třeba i na dávkách. Není potřeba zajišťovat přepych a luxus, ale přijatelné podmínky ano. Pokud tomu tak je, tak nastává čas plnit si své dětské sny. Moje dcera si před časem prosadila studium 2 VŠ současně, teď jí dochází síly, nezvládá to. Tenhle pád je pro ostatní neohrožující a školu může nějak pořešit sama za sebe jinak, případně pracovat...neohrožuje tímto neúspěchem existenci ostatních členů v rodině. Zajistěte neohrožující prostředí pro rodinu, prosím, pokud si chcete plnit své dětské sny. :-) Přeji úspěch. :-)
Silly Jane 15. 5. 2015 08:17 +5 v reakci na Lukáš 14. 5. 2015 17:56
Já si myslím, že pán by měl zajistit, že jeho změna v životě negativně neovlivní jeho blízké - tzn. bude moct s nimi být a zároveň je existenčně neohrozí - tzn. nevadí, že nebudou mít např. vyhřívaný bazén a nové SUV, ale nebudou živořit. Pak by měl udělat č. 3. Jeho blízcí ho určitě nemají rádi jen proto, že má lukrativní práci, hm?
Katka 15. 5. 2015 10:54 v reakci na Lukáš 15. 5. 2015 05:25
Milujici a chalajici ano. Stane li se ale z cloveka zebrak malo jen malo kdo ( rodina, okoli ) je jeste schopno milovat a chapat. Zadne extremy nejsou zadouci a chapane pokud neni clovek singl. Kristina i ja pisu ze bych milovala a chapala. Jini napisi neco jineho. Zalezi na tom o co vlastne jde. Chapete? Z onech hypotetickych uvah neni mozne poznat nic konkretniho. :) Osobne jsem pozorovanim zaznamenala ze ano, vychova v tom take hraje roli. O souvislosti s narcismem mohu rict ze - vse se vsim souvisi. Zalezi skutecne hlavne na zom jestli si toho clovek je vedom, jestli je to jeho priklad.
Lukáš 15. 5. 2015 14:51 +1 v reakci na Hanča 15. 5. 2015 07:21
Hančo a Katko, takže tu máme vlastně pozitivní vliv "strachu," obav z neúspěchu - který vede k mobilizaci sil a uvažování. Člověk s takovýmto "strachem" se nevrhá za svými sny stejně jako ten, kdo neví, do jak hluboké vody skáče. Než skočí, prozkoumá kde je pomyslné dno o které si může rozbít hlavu ... Jsou tu dvě "protikladné" rady, které znamenají zvážit pro a proti, vědět co nejvíc, než se učiní "zásadní rozhodnutí." Není tu místo pro váhavost ani zbrklost, ale pro uvážlivost , pozorování a dobré naslouchání. Některé psychologické ( psychologizující ) články jsou v tomto dost jednostranné.
Hanča 15. 5. 2015 15:09 v reakci na Katka 15. 5. 2015 10:54
Katko, moc se mi líbí Vaše věta "z hypotetických úvah není možné poznat nic konkrétního", protože ano, to je přesné, člověk v nějakých svých nejistých vodách si potřebuje probrat věci v hlavě, získat dobrou zpětnou vazbu a pak hledat konkrétní řešení s činy, o kterých nikdy přesně neví, co do života přinesou. Snad dobré. :-) Lukáši, taky moc díky. :-) A pak, že máte rozostřené vnímání. :-) Houby, životní zkušenosti to jsou. :-) Zapojujete dle mého srdce i mozek a dostáváte se k jednotě se sebou samým. :-) To je ale dlouhá cesta, co? :-)
Markéta-trollinkA 15. 5. 2015 18:27 v reakci na monikah 14. 5. 2015 21:25
dávat víc, než je dobré bývá příznakem žen a mužů, kteří tvz. "příliš milují". například muž má ženu alkoholičku a věří, že ji zachrání svou láskou nebo třeba žena promiskuitního muže věří, že když jej bude milovat ještě více, tak je zaručeno, že on se změní. možná znáte tuhle knížku: http://www.databazeknih.cz/...
Lukáš 15. 5. 2015 18:28 v reakci na Hanča 15. 5. 2015 15:09
No jo, je to dlouhá cesta, ale někdy máte pocit, že se člověk dostává "do časové smyčky." Zjistíte, že se to otřepané "všechno už tu jednou bylo" může stát mantrou, která uklidňuje ( nebo jen unavuje? ) ty, o kterých říkáme: "Oni vědí už." Ale zároveň naděje a vůle po změně posiluje životní životní elán a boří strach. Je to takové perpetum mobile ukryté v lidech. Když ten "setrvačník" doběhne, nastává za živa smrt. A někteří lidé jsou skutečně chodící mrtvoly ... To už je ale kapitolka na server filozoficky upovídaný, ne na psychologii. :-)
Lukáš 15. 5. 2015 18:37 +1 v reakci na Markéta-trollinkA 15. 5. 2015 18:27
No jo. S tímhle sem moc nechoďte. Za to jsem tady na Psychologii.cz dostal "čočku." :-)) Napsal jsem v podobné souvislosti odkaz na písničku Jakuba Smolíka - Až se ti jednou bude zdát - ... v lásce totiž vyhrává ten, kdo má rád míň... a měla jste vidět ty reakce. No jo, opičí, slepá láska, pro tu tady nemá nikdo pochopení. Jde tedy o to, jestli "přílišné milování" je ještě láskou nebo něčím jiným. Třeba zaslepeností ( a taky formou strachu. )
Hanča 15. 5. 2015 20:43 +1 v reakci na Lukáš 15. 5. 2015 18:28
S každou další životní smyčkou si možná jednou uvědomíte - je, tohle už tady někdy bylo, i když témata budou rozdílná. Podstatné dle mého je pomoci, resp. snažit se pomoci člověku rozplést jeho smyčku, ve které se dotyčný ocitnul, protože ji vidíme zvnějšku. Když je člověk zrovna v tom, tak moc způsobů řešení nevidí. Každý z nás se čas od času dostane do nějaké smyčky a na ostatních je, aby v tu chvíli byli "uvězněnému" nablízku. Kéž budu mít kolem sebe dostatek vnímavých lidí i já, až se zase jednou i já omotám nějakým tím lasem. :-)
Markéta-trollinkA 16. 5. 2015 02:16 v reakci na Lukáš 15. 5. 2015 18:37
nepojímám vyhovující vztah na principu "vyhrávám nebo prohrávám", jak si vyhovující vztah představujete vy, podle vašeho odkazu na onen text písně, to je (jestliže jsem vaše pojetí ovšem pochopila správně) vztah, kdy jeden se cítí k druhému citově vázaný a ten druhý k tomu prvnímu cítí když ne přímo lhostejnost tak tedy city téměř žádné (ten lhostejný pak představu konce takového vztahu nevidí tak bolestnou jako ukončení vztahu s někým, ke komu by city choval). nepoutejte se ke slovům "příliš milovat", MOŽNÁ JIM PŘISUZUJETE JINÝ VÝZNAM než je obsah oné knihy.
Lukáš 16. 5. 2015 04:33 +1 v reakci na Markéta-trollinkA 16. 5. 2015 02:16
Nevím, tu knížku jsem nečetl, takže neznám její obsah a závěry. Slova vyhrává, prohrává ... v lásce ... jsou v textu písničky uváděna nešťastně. Obrovská většina lidí na to reaguje záporně, podrážděně. Já vnímám celkově smysl sdělení písničky tak, že nemáme "skákat na špek" těm, kteří nemají vůli udělat něco sami se sebou a jenom čekají, co pro ně udělají druzí. Že to jsou citoví a jiní vyděrači. Myslím si, že na celou "věc" nahlížím stejně jako Vy ve Vašem úvodním komentáři. Pro mě je to celé o dalším druhu strachu - že nejsem hoden žít zdravý, vztah s někým "vnitřně zdravým, silným," o spasitelském syndromu a taky o sentimentu. A jde to, myslím si, vztahovat jenom na partnerský poměr. Poněvadž v poměru rodič - potomek je tam už zase jiná, mnohem pevnější vazba. Tam se člověk snaží "něco udělat" dlouhodobě i za cenu, že dobře ví, kolik sil ho to každodenně stojí.
Markéta-trollinkA 16. 5. 2015 17:20 v reakci na Lukáš 16. 5. 2015 04:33
knihu napsala psycholožka zabývající se "nešťastnými" vztahy, které mají kořeny v patologickém rodinném prostředí, v dětství. jak jste zmínil vztah rodiče k dítěti, ani tam (dle mého pohledu) nebývá vztah vždycky zdravý, například matka, která má za muže agresivního alkoholika nebo promiskuitního muže si udělá ze svého syna na psychické rovině náhradního partnera (dochází tak k jakémusi incestu na duševní rovině), syn se stává od dětství jejím důvěrníkem a nejlepším kamarádem, snaží se nebýt takový jako jeho otec a v dospělosti je na svou matku tak fixovaný, že není schopný navázat jiný vztah s jinou dospělou ženou. nebo se třeba od otce-alkoholika naučí, že když je mu smutno, zlobí se, tak pseudo-řešením je alkohol (opět patologie), anebo syn sukničkáře věří, že být skutečným mužem znamená mít sex s co největším počtem žen. RODIČE UČÍ DĚTI SVÝM VLASTNÍM PŘÍKLADEM, DĚTI SE UČÍ POZOROVÁNÍM A NAPODOBOVÁNÍM.
Katka 16. 5. 2015 19:15 +1 v reakci na Lukáš 15. 5. 2015 18:37
Inu tak. Jde i o to ze v nekterych pripadech takova "velka laska" je vlastne jakoby "laska" ale v jine podobe, v jeimz skrytem pozadi stoji hlavne strach, sobectvi, manipulace. Proto neni laska jako laska i kdyz se to tak pekne tvari a lide kterych se tyka- tato manupulativni laska plna strachu si jen stezi sobe priznavaji skutecnou tvar v pozadi toho jevu ktery laskou nazyvaji. :) A je jedno jestli to jsou partnerske nebo rodinne vztahy.
Jana 16. 5. 2015 19:35 +1 v reakci na Lukáš 14. 5. 2015 17:56
Navrhuji bod č. 4. Zůstat několik měsíců doma, pořádně si odpočinout. Obklopit se láskyplnou péčí rodiny. Zbavit se strachu. Pak si hledat něco, třeba v kratší pracovní době. Jinak to nevidím.
Markéta-trollinkA 17. 5. 2015 03:20 v reakci na Katka 16. 5. 2015 19:15
dala bych příklad z rodičovského sobectví a manipulace, příklad matky, která "nesmírně miluje" svého syna. syna má jako náhradního partnera (na psychické rovině) a v době jeho dospívání a dospělosti žárlí na jeho případné nebo skutečné partnerky jako na sokyně v lásce, jako ve filmu "Tchyně a uzený" (http://www.csfd.cz/film/478...) nebo ve filmu "Mazel" (http://www.csfd.cz/film/318...).
jay 17. 5. 2015 20:19 +1 v reakci na Lukáš 14. 5. 2015 15:00
Paradoxně, skutečnou odvahou je tedy sobě nebo dokonce ostatním na rovinu přiznat, že máme někdy ( občas) strach. :-)
Jana 17. 5. 2015 21:36 +1
Nejhorší pro mě byl prosinec. Měla jsem odpracovat každý výkend, buď sobotu nebo neděli dvanáctihodinovou směnu. Už předem jsem měla obavy, jestli vše zvládnu, ale strachu jsem opravdu nedala šanci Dnes jsem tomu ráda, ani nevím kam se poděl. .
Katka 17. 5. 2015 21:57 +1 v reakci na Markéta-trollinkA 17. 5. 2015 03:20
Filmy neznam ale znam nejeden priklad matek ale i otcu co sve potomky " miluji" zpusobem ktery jejich potomky nakonec dusi ( v lepsich pripadech si to potomek zacne uvedomovat ) Nekteri rodice nezvladaji opusteni hnizda a nezvladaji tu samotu a to prazdne misto nedokazi nicim zaplnit. Pak se spousti manipulace a sobectvi. Vetsinou hlavne kdyz jde o jedinacka. Ale co clovek to jinak.
Lukáš 18. 5. 2015 15:20 v reakci na zuzana 14. 5. 2015 19:47
Zuzano, možná je to "zakletí," v partnerské rovnováze. Stejně tak, jako v mnoha příbězích tady. Možná, že jedna strana nedokáže pochopit tu druhou proto, že ještě nedospěla k bodu, kdy si uvědomí, že bude muset časem řešit stejné dilema - tedy "Jak profesně dál?" Pokud mají oba náročné povolání, budou muset časem oba "ubrat plyn." A možná si pod tím pojmem představuje každý něco jiného ...
think+ 19. 5. 2015 14:07
V praveku sme pociťovali odôvodnený strach, a to často, pretože za každým rohom číhal nejaký predátor a bolo sa naozaj treba báť o holý život. Dnes sa už o holý život báť nemusíme, ale zvyk mať strach zostal, len sa strach preniesol na iné subjekty, ktoré v skutočnosti vôbec nie sú nebezpečné, nanajvýš trocha nepríjemné. Umenie zbaviť sa strachu a naučiť to ostatných je krok vpred v evolúcii.
Amad2 29. 5. 2015 22:57 v reakci na Lukáš 18. 5. 2015 15:20
počti si na blogu EtLabora, je tam i o problémech okolo dilema vydělávající povolání vs vysněné povolání; blog píše jeden ze zdejších psychoterapeutů
Michal 6. 7. 2015 23:04
Myslím, že paní ten důvod, proč dokázala přežít mnoho velmi krušných chvil bez sklouznutí k nenávisti, popsala přesně a pravdivě. Ovšem zároveň je tam ta věc, že ona si vážila toho, co dokázala ve svém životě, znala tu pravou cenu. To byla další motivace k tomu, aby si zachovala nesobecký přístup k ostatním, na což navazuje celá její životní filozofie. Rozhodně se tato moje úvaha nijak nevylučuje s tím, že nechtěla propadnout strachu, jen mě to k tomu tak napadlo...
Martin 15. 9. 2015 12:06 +1 v reakci na Hanča 14. 5. 2015 18:06
Lásky je tolik, kolik jí máme v sobě. Proto je jí jako šafránu
Martin 15. 9. 2015 15:05
Dovolte mi zamyšlení ohledně té moudré ženy. Musela být nesmírně (ve srovnání s moderními lidmi) uvědomělá aby dokázala takto plošně (tzn. ne jen u slabochů) vidět/ identifikovat sílu (pocit), která tak mocně manipuluje lidmi. Uvědomovala si že ta síla lidi pohlcuje a ovládá. S tímto nadhledem se tedy nejspíš vymaňovala jeho vlivu, že..? Tím se jí otevřela možnost výběru "nechat se pohltit/ být sebou". Myslím si že velká moc strachu přichází s neznalostí této síly, která si s námi bez jejího hlubšího zkoumání hraje (pouze znalost ve smyslu prožitku strachu nestačí :D). Když už postřehneme, že to slabošství v nás nejsme my ale energie strachu, je načase ji zkrotit. Chci se ale zeptat, je víra myšlenka? Půl mé osoby říká že ano, druhá že ne. Pokud ano, to co jste napsala by nemohlo fungovat, takže si můžu sám odpovědět. Ne. :)