Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Život je nádech a výdech

Mluvení a ticho, nádech a výdech, činnost a klid. Dobrý život je život v rovnováze.

Daniel Cabák

Daniel Cabák

6. 10. 2014

Stávalo se mi, že jsem při cestě do práce nebo do školy už přemýšlel, co budu dělat, jakmile z ní odejdu. Při cestě z práce jsem zase přemýšlel, že zítra tam musím zase. Ani jsem si neužil dobrý pocit z toho, že jsem v práci právě skončil, a už jsem v ní byl znova. Těšil jsem se jen z myšlenek na volno a představoval jsem si, co všechno si koupím za vydělané peníze.

Chodíval jsem do hospody, abych si tam mohl postěžovat, jak mě všechno štve a že je to na nic. Ostatní dělali často to samé. Tohle se jim nedaří a tamto zase nestíhají. Ale abychom dostali všechno, co chceme, tak to prostě musíme podstoupit. Nakonec jsem uvěřil, že je to normální, protože to tak má většina. Pomalu jsem se v TOM učil chodit.

TO je naše uspěchaná doba, o které často mluvíme. Čím více (vědomostí, přátel, peněz, věcí, uznání), tím lépe. Být úspěšnější než ostatní, abych toho mohl mít co nejvíc a tím stoupla má hodnota. Být rychlejší a výkonnější. Kdo v TOM neumí chodit, protože je pomalejší nebo třeba tichý, ten je neúspěšný a brzy ho ti „lepší“ převálcují. Ale může za to opravdu doba?

Čas na nádech

„Dnešní uspěchaná doba“, jak se jí říká, je zaměřena na výkon a úspěch. Je to rychlá doba, a musí se co nejvíce a nejrychleji mluvit. Kdo mlčí – končí. Při rychlém mluvení nezbývá moc času na nádech, který naše tělo potřebuje.

Nadechujeme se jen slabě a povrchně, protože nás na každém rohu někdo nutí vydechnout – něco říct. V povrchnosti našeho dýchání se odráží i povrchnost našeho způsobu života, který žijeme navenek krásně, ustrojeně a velkolepě, ale uvnitř pod povrchem vládne často zcela něco jiného.

  • Tolik musíme mluvit, myslet a pohybovat se, že už ani nevíme, co je to klid, a o skutečném odpočinku si můžeme nechat zdát (a zdá se nám stejně o úplně jiných věcech).
  • Tak si zvykneme na pohyb, že sebou cukáme i v noci, kdy máme spát a tělo má odpočívat.
  • Zvykli jsme si na zvuky tak moc, že klid v naší hlavě už není ani představitelný. Pořád tam něco běží a nutí nás, abychom to poslouchali.
  • S rostoucím tempem našeho kroku, dechu nebo slov se zrychluje tempo toho hlasu, a my si na to tempo zvykáme. Prostě musíme, protože jsme se nikde neučili, jak se v tom neztratit.

Ale funguje to i naopak. Zpomalíme-li krok, prodloužíme nádech nebo dáme svým slovům hloubku, i hlas a jeho tempo se bude uklidňovat a nebude zběsile běhat tam a sem, sem a tam a stále něco chtít.

Není ale čas načerpat sílu, uklidnit se a jít do hloubky. Náš svět je nevyvážený, a aby v něm lidé mohli být úspěšní, musí se přizpůsobit i za cenu svého plnohodnotného života.

Všechno, co jsme chtěli

Život je nádech a výdech. Mluvíme, ale zapomněli jsme, odkud to vychází. Zapomněli jsme, že existuje ticho. Jelikož nedokážeme načerpat sílu z klidu mysli, jednáme často zbrkle a zbytečně, protože nedokážeme vidět situaci takovou, jaká je, protože nám v hlavě běží spousta dalších věcí, které nás ruší a odvádějí pozornost.

Jsme z toho potom velmi zmatení a ubíjí nás to. Proto potřebujeme tolik stimulantů a otupovadel, které nám pomáhají se z TOHO na chvíli dostat. Půlku života prodáme za to, abychom mohli tu druhou někde prosedět a zahánět myšlenky, jak se zase budeme muset vrátit s nechutí do té druhé poloviny, která nám život bere. Většinu času spěcháme jako zběsilí, abychom toho stihli co nejvíce, vydělali, co se dá, a potom si za to mohli koupit něco, co nám pomůže na tohle šílenství zapomenout a oprostit se od něj.

Stejně jako nádech jde dovnitř, introvert čerpá sílu ze svého nitra. Jeho činnost je častěji pomalejší, protože je vykonávána s větším smyslem pro hloubku.

Já jsem z toho byl stále nespokojenější a vážně jsem v TOM koloběhu nechtěl žít celý život. Začal jsem se pozorovat a viděl jsem, že taky stále někam pospíchám, protože pořád něco chci. Nějak tak jsem byl naučený, že pokud dostanu, co chci, budu, měl bych být spokojený. Ale spíš mi to připomínalo přísloví „s jídlem roste chuť“. Čím více toho mám, tím více toho chci a tím více toho musím stihnout.

Začal jsem si všímat lidí kolem sebe. Jestli jsou spokojeni se svým způsobem života a kam je takový styl nakonec dovedl. Zda se nakonec – když dostanou vše, co chtěli – cítí šťastně, nebo si stále na něco stěžují a jsou věčně nespokojeni a ženou se rychleji dál. Byl jsem zklamán.

Protiklady se potřebují

Tento svět je nakloněn extrovertům. Extrovert je pohyb, činnost, je to zvuk, je to výdech směřující ven. Je to živel, který umožňuje lidem vidět svět zeširoka a mapovat tak povrch, na čemž není samo o sobě nic špatného.

Ovšem příroda to vymyslela tak, že je tu i ten druhý typ lidí, který doplňuje šířku o další rozměr. Ten, který říká: „Kam se honíš? Odpočiň si chvilku a užij si to, co máš před nosem.“ Tento typ lidí usměrňuje činnost a dává jí hloubku. Introvert je klid, ticho. Stejně jako nádech jde dovnitř, introvert čerpá sílu ze svého nitra. Jeho činnost je častěji pomalejší, protože je vykonávána s větším smyslem pro hloubku.

Vidíme, jak se všechny tyto protiklady krásně doplňují. Jedno bez druhého nemůže dlouho fungovat. Ale dneska jsou introverti „vytlačováni“ extroverty. Ne proto, že by byli extroverti špatní, ale proto, že jim tato situace vyhovuje více, a proto jsou v ní jako doma.

Introverti, klid, hloubka, ticho jsou proto často pokládány za nepřátelské, zastaralé, pomalé a podřadné. Společnost si žádá výkonost, rychlost, množství. Rozhodli jsme se žít povrchněji, a proto postrádáme druhý aspekt života, který nám chybí a často se nám v různých formách připomíná. Ať už na zdraví, stresu, psychických potížích, nespokojenosti a podobně.

Zastavme se na chvíli. Nadechněme se a dejme si trošku prostoru. Zpomalme chůzi. Zpomalme uvnitř a zůstaňme tam chvíli v klidu. Dejme životu trochu hloubku. Na šířku máme čas.

Využívejte celý web.

Předplatné

Já s mou povahou nerad spěchajícího introverta řeším tuto nerovnováhu, kterou mám jako většina v sobě zakořeněnou, ranním cvičením čchi-kungu, častou bosou chůzí, která mi pomáhá obracet svou pozornost na vnímání každého kroku (jinak bych mohl šlápnout na střep), a uvědomělým dýcháním, které můžu praktikovat kdykoliv, obzvlášť pokud cítím napětí.

Uvědomil jsem si, že opravdu nepotřebuji tolik věcí ke spokojenějšímu životu. Při studiu a práci, která mě baví, už nemám tak často potřebu si kompenzovat dalšími věcmi „ztracený čas beroucí mi život“.

Proto si myslím, že občas se během dne zastavit uprostřed chůze na ulici, položit mobil, odložit mozek, uvolnit se a zhluboka se nadechnout je to nejlepší, co může člověk udělat. Prohloubením nádechu a výdechu, vyrovnáním klidu a činnosti, mluvením a ticha vznikne den se svěžím východem a uklidňujícím západem. A možná toho tolik ani nakonec nebudeme potřebovat.

Diskuse 0

Daniel Cabák

Student psychologie a pedagogiky