Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Život mezi světy

Vnitřní žal člověka užírá jako rakovina. Vidět není. Zabíjet ale umí stejně nemilosrdně.

Ze seriálu: V jedné kůži s depresí

Markéta Harasimová

Markéta Harasimová

26. 8. 2016

Deprese trápí duši tak sveřepě, až se to někdy stává nesnesitelným. Těžký smutek a úzkosti totiž dokážou potrápit víc, než se nezasvěcenému může zdát. Není pak divu, že hledáte způsoby, jak z toho bahna vybřednout. A když se to nedaří a nic nezabírá, napadne vás, že by to všechno vyřešila smrt. Ještě váháte, protože jste si dobře vědomi, jak je definitivní. Ale ta myšlenka už tady je a hlodá kdesi uvnitř, podporovaná právě depresí… Přesně v tom tkví zhoubnost této choroby.

V prvních dvou dílech seriálu jsem s vámi sdílela pocity člověka, který se sžívá se svým novým . S tím, které je jiné než dřív, protože se do jeho duše zakousla deprese. Žít s touto nemocí je těžké a nezřídka se stává, že postižený začne pomýšlet na svůj konec. A o tom je dnešní článek.

Jakmile začnete vážně uvažovat o sebevraždě, dokážete si i připustit, že s ní všechno skončí. Duševní muka, ale i to ostatní. A tiše se ozve pud sebezáchovy, třebaže je depresí zatlačený do kouta. Vyšlete pár signálů, kterými chcete okolí sdělit, že to myslíte vážně. Něco si uděláte. Už nemáte sílu. Je toho moc, až příliš!

Podvědomě totiž stále ještě doufáte, že se něco stane. Že vás někdo zachrání, že odněkud přiletí spása, která odnese hlubokou tíseň a pomůže vám opět volně dýchat. Potíž nastává ve chvíli, kdy k ničemu takovému nedojde, což se bohužel stává. Pak přichází volba – žít dál, nebo raději dobrovolně zemřít?

Nekončící černá temnota

Současně s depresí pociťujete marnost. Roste ve vás přesvědčení, že světu nemáte co předat, že jste tady vlastně jaksi nadbyteční. Zřetelně vnímáte svou odlišnost od druhých a stáváte se tak trochu herci. Nasazujete si masku pro okolí, protože je to jednodušší než vysvětlovat nepopsatelný vnitřní žal, který vás užírá podobně jako rakovina. K té by se asi dala deprese přirovnat. Vidět sice není, ale zabíjet umí stejně nemilosrdně jako nádorové onemocnění.

Možná by se zdálo, že přetvářka je snadná a že nic nestojí. Opak je pravdou. Depresivního člověka i tahle pantomima nebo pokus o veselý tón velmi zatěžuje a vysiluje. Představte si, že vás někdo strčí pod ledovou sprchu a vy na sobě nesmíte dát znát, jak je to nepříjemné. Naopak se máte tvářit tak, že jste naprosto v pořádku a je vám teplo. Těžké, že? A když na vás stále chladnější vodu budou chtít pouštět zas a znovu, začnete se bránit. Přirozenost vám velí se tomu zážitku vyhnout.

10. listopadu 2018

Zvládání emocí v pěti krocích (seminář)

Radka Loja

Člověk s depresí před únavným předstíráním uteče do samoty. Ta ovšem návalům úzkostných smutků nijak nepomáhá. Naopak v ní sílí pocity beznadějné prázdnoty a s nimi se pojí počátky rezignace. Život se stává nekončícím tmavým tunelem. Smutek je natolik hluboký, že jsou myšlenky na sebevraždu tak nějak pochopitelné. Vždyť ruku na srdce: kdo by chtěl žít v ustavičném tlaku, sevřený malomyslností a bolestí, před kterými není úniku?

Výkřiky do prázdna

Deprese vás dovede až na okraj propasti. Zabiju se – tím vyřeším všechno. Pomůžu sobě, a všechny ostatní zbavím své obtěžující přítomnosti. Konečně budu mít klid. Ovšem i ve stavu totálního vyčerpání vlastní patologickou sklíčeností tušíte, že je to radikální řez, který nejde vzít zpět. A jako poslední záchvěv vrozené touhy žít se ještě pokusíte zatáhnout za záchrannou brzdu. Občas utrousíte zmínku o touze umřít a doufáte v pomoc.

Jenže často marně. Mnoho lidí depresi nechápe, nepovažuje ji za nemoc. Lze tomu i porozumět – málokdo se umí vcítit do něčeho, co nikdy nezažil na vlastní kůži nebo třeba z blízkého okolí. Potíž je ale v tom, že kvůli tomu bývá depresivní stav mnohdy podceňován. Většinou za tím stojí neznalost, sem tam i odsudek. Někteří depresi zlehčují a ve snaze pomoct poukazují na vlastní problémy, které často nemusí být malé. Vždyť já mám taky pořád depku, a neprožívám to tak tragicky. To bude dobré, uvidíš. Vy ale víte, že nebude. A je vám ještě hůř…

Jakmile se jednou nemocný rozhodne a najde dostatek energie k tomu, aby učinil pokus odejít ze světa, udělá to.

Slovo ‚depka‘ se všeobecně stalo synonymem pro depresi. Každý má přece občas špatnou náladu a nedaří se mu, no ne? Podle téhle definice by se ale mohlo zdát, že veškerá populace trpí depresí. To je samozřejmě nesmysl. Opravdová deprese nemá s depkou společného nic víc než pár prvních hlásek.

Trpíte-li tou pravou, nefalšovanou, pak vás opakované srážky s míněním, že svůj stav zbytečně zveličujete, nakonec přesvědčí, že je chyba ve vás. Fakt, že se sebou nedokážete nic udělat, může v hluboké depresi přispět k posílení rozhodnutí se vším skoncovat. Ten ustavičný boj bez vyhlídek na vítězství vás zkrátka položí na lopatky.

Svět je hluchý

I já měla pocit, že mě svět nechce slyšet. Tu a tam jsem pronesla poznámku o konci života. Bez odezvy – nikdo je nebral v potaz. A tak prvotní myšlenku nahradil jasný cíl a konkrétní plánování. Jak to udělat jednoduše, rychle a nenápadně? V mém případě pomohla náhoda v podobě předepsaných léků na nespavost – měly můj spánek prohloubit tak, abych v něm plynule přešla na druhý břeh.

Ano, přesně takhle to je. Deprese nahlodává duši tak dlouho, až vás dovede k činům. Když se neléčí, je to mnohem horší, často však nepomůžou ani léky. Jakmile se jednou nemocný rozhodne a najde dostatek energie k tomu, aby učinil pokus odejít ze světa, udělá to.

Nenechte se zmást mýtem, že k tomu nedojde, pokud o sebevraždě hovoří nahlas. Jistěže to někdy mohou být demonstrativní řeči, ale je velká chyba brát je na lehkou váhu. Pokud vychází z hlubokého přesvědčení, že smrt je jedinou cestou z bludného kruhu, pak je téměř jisté, že se dotyčný svůj život pokusí ukončit. Z vlastní zkušenosti vím, že je to pravda, a spousta případů to jen dokazuje.

Já svůj plán uskutečnila s nadějí, že další ráno už nepřijde. Jenže ouha – nepovedlo se. Vyústění, ke kterému zkrátka dochází. Ostatní jsou šokováni a kroutí hlavou. Část z nich vás odsuzuje jako slabochy, kteří si neumí poradit s vlastními problémy a volí zbabělou únikovou cestu. Další zas tvrdí, že na sebe upozorňujete tím nejhloupějším možným způsobem. Obecně to sebevrah, kterému jeho plán nevyšel a místo úlevného konce následuje hospitalizace na psychiatrické klinice, nemá zrovna lehké.

Za bílými mřížemi

Často to pro nemocného bývá první střet s lékaři specializujícími se na duši a s také léčebnou – jako právě u mě. Upřímně, v nemocnici to nebylo nic moc. Pobyt za jejími zdmi ve stavu, kdy jsem se cítila pod psa nejen psychicky, ale po neúspěšné sebevraždě i fyzicky, byl doslova očistcem. Stejně nepříjemné byly vedlejší účinky preparátů, které jsem začala užívat. Zato pomoc, jakou tabletky slibovaly, se zdála být v nedohlednu.

Deprese útočí na vaši intimitu: na to, co jste v jádru vy sami.

Deprese neodplynula a přibyly další sebevýčitky spolu s beznadějí. A také určitý stud – najednou se docela cizí lidé přehrabovali v mých pocitech a zajímali se o věci, na které se mi nechtělo ani myslet, natož o nich mluvit. Otevírat okno do vlastní duše není jednoduchá věc, a pokud už to uděláte, pak je zcela zásadní, komu dáte tu výsadu nahlédnout dovnitř.

Prvořadé je, aby si lékař a pacient takzvaně ‚sedli‘. Důležité je to obzvlášť v případě nemocného. Velkou roli zde hraje důvěra. Deprese útočí na vaši intimitu: na to, co jste v jádru vy sami. Podělit se o sebe samotného jen tak s kdekým zkrátka nemůžete. Většina těch, co zápolí s depresí, oplývá také velkou citlivostí. Už proto tito lidé potřebují oporu. A nejen tu odbornou – snad ještě důležitější je přístup rodiny a přátel.

S diagnózou smutku

Pravda je taková, že ani sebelepší lékař anebo milující partner nejsou v kůži depresivního člověka. Zejména u blízkých lidí občas dochází k určitému nepochopení, netrpělivosti anebo naopak úporné snaze pomoct ze svého úhlu pohledu. Což bohužel může způsobit zásadní problém bránící uzdravení.

Bez správně uchopené podpory se totiž řeší špatně všechno – jakýkoli problém, na který v životě narazíte. Těžký smutek není výjimkou, naopak vyžaduje velmi citlivý přístup… A toho není schopen každý.

Když začínáte s léčbou deprese a medikací, je to složité období. Pro všechny, nejen pro nemocného. Musíte mít trpělivost a doufat, že léky zaberou. Pak zas věřit, že nemoc udrží dlouhodobě na uzdě.

Využívejte celý web.

Předplatné

Bohužel někdy není chemické řešení dostatečně – případně vůbec – účinné. Na řadu přichází hledání dalších možností, ztráta nadějí, nové obavy a pocity bezvýchodnosti. Frustraci z neúspěchu cítí jak postižený, tak i jeho blízcí. A boj se smutkem pokračuje dál…

Léky, které u jednoho pacienta zaberou skvěle, na dalšího nefungují vůbec. Příští díl budu pohledem ‚zevnitř‘ věnovat tomu, co následuje, když chemické řešení selhává… Dá se s depresí bojovat i alternativně? 

Diskuse 0
V jedné kůži s depresí
Seriál

O tom, co se děje v duši člověka s depresí - a jak se s ní žije, den za dnem.

Markéta Harasimová

  • Zdraví