Život v představách — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Lukáš 28. 11. 2014 12:03 +2
Jane, to všechno co píšete je pěkné, ale ... často mám, ve svém životě, pocit, že těch hlučných situací je během dne tak 90%. Tam skutečně pro pozorovatele není moc prostoru, je tam prostor pro jednající, rychle rozhodující já. Ten prostor daný pozorovateli by mohl být až v poslední třetině dne, dejme tomu, kdy je ale můj pozorovatel už docela vnitřně unavený. :-) Znáte bioenergetická cvičení? Techniky, které mají za úkol uvolnit potlačené emoce, třeba vztek a lítost? To je, podle mě, aktuální záležitost použitelná pro dost lidí. Zklidnit projevy emocí, pak teprve naslouchat svému nitru. Co myslíte?
jan_smetanka 28. 11. 2014 12:58 +1 v reakci na Lukáš 28. 11. 2014 12:03
Dobrý den, Lukáši, chápu, že může být těžko představitelné začlenit pozorovatele do běžného pracovního dne. Často se doporučuje dělat v takto hlučném režimu krátká zastaveni, kdy se například každou hodinu minutu vědomě věnujeme této praxi. Každá taková chvíle se počítá. Je to nakonec efektivnější, než čekat na ideální podmínky, kdy mě nic neruší. To zadání je vlastně dost primitivní - všechno, co se v hlavě a těle odehrává, je v tu chvíli jen materiálem k pozorování :) S bioenergetickým cvičením nemám zkušenost, takže nemohu porovnat.
Karolína 28. 11. 2014 13:06 +2 v reakci na Lukáš 28. 11. 2014 12:03
V podstatě máte pravdu. Pro většinu lidí je toto asi hodně složité k uchopení. Je to jedna z věcí, která se takříkajíc nejprve nevypřemýšlí, musí se zažít. Pomalu a postupně. Trvá to docela dlouho, než si odosobnění od vlastního já a roli pozorovatele zcela osvojíme. Jak píšete, uklidnění a zvládnutí emocí je jednou z žádaných a prospěšných dovedností. Ale to je spíše vedlejší efekt výše zmíněných dovedností pozorovatele. Pozorovatel je váš učitel i přítel v jedné osobě a to přímo ve vás. Je chladný, oproštěn od jakýchkoli emocí. V jednom se však mýlíte. Roli pozorovatele můžete zaujmout v jakékoli situaci, máte-li tuto dovednost dostatečně zautomatizovanou. Vaše já jedná a činí nezměněně, pouze máte výhodu, možnost použít i roli pozorovatele. Jakoby z třetí nezávislé osoby, která s odstupem a nezaujatým pohledem hodnotí celou situaci. Navíc má přehled o vašem fyzickém i psychickém rozpoložení. Myšlenkou může korigovat vaše jednání, zklidnit váš tep, dech, uvolnit svalové napětí, zadržet slova, kterých byste později litoval. Získáváte snadno nadhled nad situací. Pozorovatel je skutečný mistr. A věřím, že tuto dovednost může mít každý. Jen většina je v dnešní době snad příliš zaneprázdněna jinými záležitostmi, než aby v sobě hledala dalšího "guru".
jan_smetanka 28. 11. 2014 13:29 +4 v reakci na Karolína 28. 11. 2014 13:06
S tím s vámi souhlasím, že můžu pozorovatele zaujmout v každé situaci. Nebo aspoň v rovině potenciálu a možností. Tato schopnost je možná jednou z kvalit ideálu, kterému se říká osvícení. Co já vím:) Ale vzhledem k tomu, že se osvícení nachází mimo jakékoliv koncepty, tak si netroufám diskuzi o osvícení rozvíjet:)
Karolína 28. 11. 2014 13:41 +2 v reakci na jan_smetanka 28. 11. 2014 13:29
Myslím, že každý z nás čas od času zažil pocit, že ho snad osvítilo. Tedy dosažení osvícení ve smyslu geniality vyřešení problému nebo ukočírování situace s tím určitě souvisí. :-) Ovšem téma osvícení je hodně komplexní a tak, třeba se tu o něm objeví nějaký pěkný článek.
Tom 28. 11. 2014 15:40 +10
Dosažení mistrovství v tomto postoji pozorovatele je v podstatě tím nejvyšším, čeho je člověk schopen. Nakonec totiž dojde k realizaci, že se nejedná o nějaké mentální kejklířství, ale že oním pozorovatelem reálně jsme. Tato metoda pozorování nám totiž nejenže umožní se občas uklidnit a nebýt permanentně mimo - ale taky je tím získávána realizace, že jestliže tedy můžu ty myšlenky pozorovat, pak jsem evidentně sám něčím jiným. Jsem tím co již dále nelze pozorovat. Jsem tím vědomím a pozorností samou - což je od toho neprimitivnějšího ztotožnění - jsem toto tělo - už značný kus cesty. Ztracenost v myšlenkách a zajímavé pohledy na toto téma nabízí např. Eckhart Tolle.
Lukáš 28. 11. 2014 16:22 +1 v reakci na jan_smetanka 28. 11. 2014 12:58
Děkuji za odpověď. Víte, můj názor je, že pozorovatelem "běhu" svých myšlenek a svého těla se můžu stát, řekněme, v rámci autogenního tréninku. Tedy v delším časovém úseku, kdy jsem víc soustředěný na svou osobu, na své tělo. Nerušený vnějšími vlivy. To, podle mého názoru, nemůže nastat v běhu všedních událostí, během jedné, byť vědomě soustředěné minuty ve všedním ruchu. Tam mě žádné "zabíhavé" myšlenky nepotkávají, jsem plně uprostřed vnější, zaměstnávající reality. Takže nesouhlasím s tím, co odpovídáte dole v komentáři Karolíně. Že můžu pozici pozorovatele zaujmout permanentně, v každém momentu života. Nebo jsem zatím nepochopil jak na to. :-)
Hanča 28. 11. 2014 18:42 +2 v reakci na jan_smetanka 28. 11. 2014 13:29
Jane, co osvícení a nervové zhroucení. :-) Nějaká zkušenost? Přimlouvala bych se taky za článek na téma osvícení. :-) Jsou zajímavé různé pohledy a zkušenosti lidí. :-) Diskuze by byla jistě rozmanitá, však třeba by někdo našel nějakou tu odpověď pro sebe... :-)
LáďaUO 28. 11. 2014 22:00 v reakci na Lukáš 28. 11. 2014 12:03
S tím souhlasím. Aby člověk mohl jít do klidu a dělat vipassanu, tak je dobré nejdřív vyházet to smetí pomocí aktivních technik. Zatím jsem nenašel nic lepšího, než Oshovy meditace. Dynamic, Kundalini, Chakra breathing... Oshova "Oranžová kniha" je různých meditačních technik plná. Včetně takových krátkých meditací, které nás uvádějí do stavu pozorovatele prakticky okamžitě - třeba technika STOP. Zastavte se na jednu minutu, přestaňte dělat činnost, kterou právě děláte a jen vnímejte, co se ve vás děje. Nejkratší meditace na světě, ale účinná :-).
LáďaUO 28. 11. 2014 22:07 v reakci na Hanča 28. 11. 2014 18:42
Články na toto téma a přednášky tady přece dává Pavel Špatenka a Roman Žižlavský. A diskuse obvykle bývají dost divoké a ze stran materialistů extrémně kritické až útočné... Myslím, že není potřeba řešit stav po osvícení (to nikdo z nás čtenářů nejspíš není), úplně stačí, že je nějaký takový cíl a že k němu směřujeme, ne? Duchovních učitelů, kteří mluví o stavu neosvícené i osvícené mysli je spousta. Každý si může najít to, co ho osloví.
Ulka 28. 11. 2014 22:23 v reakci na Lukáš 28. 11. 2014 12:03
Lukáši, přemýšlím o tom, ale myslím, že uvolnění myšlenkových "slajdů", které nás drtí v denním chaosu, je zase jiná kolej než uvolnění emocí aj. (i když se střetávají). U mě třeba je to tak, že čím více toho mám "na práci", tím více těchto šotů v hlavě mám. Technika, kterou Jan popisuje, je pro mě v takových chvílích pudem sebezáchovy. Všimla jsem si ale, že někdy jakoby si o tohle očesání a vlastně i zklidnění zaneřáděná mysl říkala sama. Vypne si i jen tak mimoděk Vaše rozhodnutí, ale tím, že jí to umožníte - třeba ve frontě na pokladnu. Přistihla jsem se např. při tom, jak držím v ruce kartu k zaplacení a vnímám jen dotek prstu s vyrytým místem na kartě. Probrala mě až prodavačka. Tohle je možná rovnováha, kterou si tělo a mysl reguluje samo.
Karolína 28. 11. 2014 22:34 v reakci na LáďaUO 28. 11. 2014 22:00
Připadá mi až neuvěřitelné, kolik technik je třeba se naučit jakou cestu různých cvičení a přednášek ujít, aby člověk dospěl k tomu co je tělu vlastní. Možná, že kdybychom si více důvěřovali a poslouchali vlastní tělo, dospěli bychom ke stejnému cíli mimoděk sami. Jak říká Ulka, tělo totiž ví, co potřebuje a dokáže si to regulovat samo. Jen je potřeba mu to umožnit.
Karolína 28. 11. 2014 22:38 v reakci na LáďaUO 28. 11. 2014 22:07
Nevím, jestli ale píší přímo o osvícení. O některých relaxačních, meditačních technikách atd. to ano. Ale přímo pojmout, "objasnit" co to osvícení vlastně je, jsem zde ještě nečetla. Ale možná, že mi to jen uniklo.
Hanča 29. 11. 2014 00:34 +2 v reakci na LáďaUO 28. 11. 2014 22:07
Nejsem si vědoma článku, který píše o tom ,na co se konkrétně ptám. Pravda, nemám celou Ps.cz detailně nastudovanou. Jen....jsem jednou dostala doporučení od Pavla Špatenky, abych byla trpělivá, že odpovědi na některé mé otázky příjdou v dalším cyklu. Zatím nic. :-) Dovolila jsem se tedy znovu zeptat. Já vím, že ty diskuze pod tím jsou tvrdé, popírající, však zrno od plev si v tom oddělit můžeme nebo ne? Láďo, vaše nynější reakce je dost obecná. Pokud se ptám na stav osvícení po nervovém zhroucení, je to proto, že konkrétně mě tohle zajímá. Jak a zda to spolu může souviset. Je to téma k zamyšlení, inspirace. Proč by mi mělo stačit, že k tomu směřuji, když už to mám za sebou? A díky Bohu, že stojím nohama na zemi. Daleko příjemnější by mi bylo přečíst si - nevím, nemám s tím zkušenost, než se zabývat tím, proč mě to vůbec zajímá a že si NĚKDE NĚCO můžu najít. Jednou jsem se tady dočetla nádherný popis prožívání po tragické události blízkého. Navíc z pohledu muže a ženy. Bylo mi to tak blízké, že jsem konečně došla zas o kus dál k pochopení sebe sama. Přes veškerou tvrdost tématu. Někdy totiž jen stačí si věci pojmenovat a najednou vám začnou věci zapadat, dávat logiku i smysl. Vždyť to přece, Láďo, sám dobře víte.
LáďaUO 29. 11. 2014 08:28 +1 v reakci na Hanča 29. 11. 2014 00:34
Hančo, a co máte na mysli pod pojmem "osvícení po nervovém zhroucení"? To mi nějak nedává smysl. Máte na mysli stavy psychospirituálních krizí nebo temných nocí duše? Nebo něco jiného? Píšete, že už to máte za sebou. Co máte za sebou? Konečné osvícení? No, to asi ne, že jo. To byste se neptala... Možná nějaký záblesk, který následoval po tom nervovém zhroucení, po prožité životní krizi, což může být a bývá běžné.
LáďaUO 29. 11. 2014 08:30 v reakci na Karolína 28. 11. 2014 22:34
Není potřeba nic, když to má člověk přirozeně v sobě a umí to používat. Ale naše civilizace nás ta zdeformovala, že kontakt s tělem obvykle moc nemáme. A nebo jen ve formě sportovních aktivit zaměřených zase jen na tělo.
Ulka 29. 11. 2014 09:42 +3 v reakci na LáďaUO 29. 11. 2014 08:30
A i tady bývá problém, Láďo. Zrovna nedávno jsme se ve cvičení shodly, jak při těžkých dnech bývá těžké uvolnit hlavu i při sportu. Čím těžší dny, tím více si šrotuješ svoje úkoly, termíny, překážky i tam, kde sis šel pro chvíli osvobození od povinností. Aby se ti podařilo na chvíli uletět, chce to nácvik v duchu Janova článku. Vědomě se snažíš uletět, a jak v tom získáš zkušenost, jde to lépe. No, a když už jsme fakt přehlceni, mysl se brání sama - třeba tak, jak píšu v jiném komentáři, bezděčně ulítneme. Samozřejmě se to pak stává i tam, kde se to hodí nejmíň:o) Obávám se však, jako ty, že schopnost bezděčně uletět z vlastní hlavy, potlačujeme, a tak ji můžeme ztrácet. Neustále posunujeme vlastní hranice (to ještě zvládnu, z přesčasů do večera jsou i víkendy...) až k vlastnímu peklu. Jak jsme hloupí. A přesto to děláme, protože máme zodpovědnost (v profesi, rodině...). Tlačíme se až za vlastní hranice. Technika, kterou popisuje Honza je prvním krokem k tomu připomenout si vlastní samoobranné mechanismy, dát jim zase zelenou.
jan_smetanka 29. 11. 2014 10:39 +2 v reakci na Ulka 29. 11. 2014 09:42
Ulko, je to tak, téma článku je mnohem "přízemnější" a dosažitelnější, než oblasti, které se tu v diskuzi rozebírají (uvolňování emocí, osvícení). Smyslem je vidět, co všechno nám v hlavě lítá a jaké problémy a nedorozumění nám to může způsobit. A jako bonus trochu relaxu, to se vždycky hodí :)
Ulka 29. 11. 2014 11:08 +2 v reakci na jan_smetanka 29. 11. 2014 10:39
No, pokud se nedotlačíme k tomu, umět se naučit vypnout tyhle myšlenkové skládačky v hlavě, dojdeme až za hranice únosnosti vlastní mentality. U sebe se obávám, že to, že si mysl sama řekla, bylo někdy až v obdobích, kdy už prostě jinak nemohla. To není dobré, a proto se vědomě snažím, i pod vlivem článků na psychologii.cz, vypínat dříve, než u řízení budu vnímat jen strukturu materiálu v volantu:o(. To by byl průser, a tady vlastní neschopnost ukočírovat svůj mozek by už byla nebezpečná i druhým. A tohle už je jasné špatně. Váš článek proto moc vítám, přišel ke mně v pravou chvíli - zrovna včera se kolega snažil mě podnítit k úvaze, že fungovat z vlastních rezerv je špatně. U něj je důsledkem neslyšení vlastní mysli i těla život s dialýzou... je zajímavé, že v manažerské pozici pracuje dál, ale s úplně jiným přístupem než dříve. A já vidím, že to jde i jinak... nenechat se semlít sám sebou. Nás totiž "nesemlívají" termíny, šéfové, chlebodárci, druhé strany, ale my sami.
Petra 99 29. 11. 2014 17:34 +1 v reakci na Ulka 29. 11. 2014 09:42
Ulka: Lze přetěžování sebe sama třeba až za fyziologickou hranici nazvat zodpovědností? Není to už spíše nezodpovědnost, třeba k rodině? (Rodina nás potřebuje živé a zdravé)... Není to spíše racionalizace či výmluva? Boj o pozornost a uznání? Strach z nepřijetí? Útěk od vlastních strachů a bolestí? Lehkovážnost, že to nějak dopadne?
Hanča 29. 11. 2014 17:45 +5 v reakci na LáďaUO 29. 11. 2014 08:28
To je příliš osobní , Láďo, než abych to chtěla otevřeně psát do veřejné diskuze. Už tak si myslím, že jsem otevřená dost a dost, nejen v tomto článku. Nicméně mě potěší, když se občas stane, že ve vnějším světě naleznu to, co cítím uvnitř sebe, tzn. dává mi to potvrzení, že takové věci existují. Někdy nacházím odpovědi v knihách. Občas naleznu odpověď i zde, občas i přímo na můj dotaz. Těší mě, když mi odpoví, reaguje člověk u kterého cítím, že ví, co říkám a rozumí mi. Někdy se to tak prostě stane a to je krásné. :-) Sceluje mě to, cítím se pak šťastná nejen se sebou, ale i propojená s celým Vesmírem. :-)
LáďaUO 29. 11. 2014 19:51 +1 v reakci na Hanča 29. 11. 2014 17:45
Jo, Hančo, komunikace s lidmi naladěnými na stejné vlně je příjemná. Ať už takto v internetové diskusi nebo při osobním setkání. To souhlasím. Možná by nebylo špatné tady udělat uzavřenou diskusní skupinu s vybranými lidmi, kteří na stejné (hodně podobné) vlně jsou :-).
Hanča 29. 11. 2014 20:44 +1 v reakci na LáďaUO 29. 11. 2014 19:51
No...tak tohle už je daleko konkrétnější odpověď. :-) Ano, to by bylo fajn. :-)
Lukáš 30. 11. 2014 09:07 v reakci na Ulka 28. 11. 2014 22:23
A možné je, že ten, kdo tento stav v běžném dni nezná, si to "musí vybrat," čas od času, třeba až večer, kdy si lehne a nemůže usnout, protože ho starosti v podobě myšlenek vířících hlavou zastihnou až tam. Pak to celé "smáze" nějakým práškem na spaní a jede se dál ...
Ulka 30. 11. 2014 10:21 v reakci na Lukáš 30. 11. 2014 09:07
Řekla bych, že tohle bývá předtím, než si začne mysl vypínat sama - v tom lepším případě. Já to dotáhla tak daleko, že jsem měla na nočním stolku notýsek, kde jsem si psala v noci, co mě napadalo ve spaní...bohužel, byly to věci, které kdyby mě nenapadly, byl by průšvih. O to víc mě mrzí, že dostaly prostor ve chvílích, kdy tam neměly co dělat, a to vše díky přemíře jiných podnětů, které zabraly místo ve dne. Myslím, že notýsek na nočním stolku je už fakt varováním. Ale zase - nikdy v životě jsem nesnědla prášek na spaní. Tím, že jsem tu myšlenku mžourajíc zapsala do notýsku, jsem usnula. Tak nevím:o)
Ulka 30. 11. 2014 10:24 v reakci na Petra 99 29. 11. 2014 17:34
Petro, na Vaši otázku krásně navazuje včerejší článek o nestíhání. Tam pro zodpovědnost k zaměstnavateli je imaginární postava nezodpovědná vůči své rodině. A naopak. Je to úhlu pohledu, zdravé míře. Vše, co vyjmenováváte, může být, a .. nemusí. Hezkou neděli:o)
Lukáš 30. 11. 2014 13:51 v reakci na Ulka 30. 11. 2014 10:21
Ulko, ty prášky na spaní jsou u mě spíš takový příměr. Notýsek na stolku jsem taky někdy zkusil, většinou ráno zjistíte, že jsou tam napsané "pěkné blbosti." :-) Jinak jsem asi divný, ale přes den skutečně žádné "zabíhavé myšlenky" jen tak vířící hlavou nemám. :-) Můj vzor jsou zen budhisti a jejich obřady. Například ten čajový, kdy jsou plně soustředění na to, co právě dělají a nějaké myšlenky jinde než právě tady a teď neznají. Uhrabávají si své kamínkové záhonky někde v Kjótó a jsou v pohodě. :-)
Petra 99 1. 12. 2014 16:20 +1 v reakci na Ulka 30. 11. 2014 10:24
Ulka: S odstupem si mi nelíbí klást do protikladu (ne)zodpovědnost k rodině vs. k zaměstnavateli. Jde spíše o zodpovědnost k sobě samému. A je to každého volba, jak se svým životem naloží.
michal 2. 12. 2014 11:35 v reakci na jan_smetanka 28. 11. 2014 12:58
Dobrý deň, mám dojem, že to patrí do kategórie hľadania bezmyšlienkovosti, ktorá sa podľa mňa chápe nesprávne. Ja si myslím, že nám myslenie treba, ale aj oň sa treba starať. Všimol, že je možné dosiahnuť určité uvoľnenie, ktoré sa mi zdá cennejšie než nemyslenie, ako keby sa uvoľnili neznáme svaly na hlave, alebo "spriečené predstavy" čo tlačia, že predstavy majú dopad na to ako sa cítime telesne, o tom tu nechcem poučovať :). Nie nejde o vytlačené spomienky, to som skúšal, sú to len záujmy vlastného stavu dostať sa pod kontrolu, čo ho samé živý. Zdá sa mi, že tieto ťažkosti v myslení súvisia zo strachom z neznámeho a to je posolstvo tohto poznania. Niekedy treba počkať ako sa veci vyvinú, inokedy pomôže pokoj aspoň občas, prestať hľadať bezmyšlienkovanie, prestať vnímať svoje emócie a prestať si všímať tých druhých čo si o nás myslia. Hovoria mi že som napätý, nuž tak som uvoľnenie príde len keď to prestanem riešiť a budem pokračovať napriek tomu, v opačnom prípade hrozí, že sa porucha stane sama tým, čo vládne našemu mysleniu porucha v pláštiku sebaterapie ale aj nemožného ideálu ako bezmyšlienkovosti. Čo tvorí podstatu tém niektorých článkov, čo som tu čítal. O nadiktovaní správania a moralizovaní, sa vyjadrím pri inej téme, neviem, či si to niekto prečítal :)