K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Životní obzor

Představa, kolik máme před sebou ještě času, zásadně ovlivňuje naše prožívání a rozhodování.

Zdeněk Krpoun

Zdeněk Krpoun

18. 9. 2012

Jak byste chtěli strávit týden, měsíc nebo rok života, pokud byste věděli, že je váš poslední? Představa úžícího se životního horizontu dramaticky ovlivňuje naše prožívání a preference. Jak s tímto poznáním můžeme naložit?

Profesorka psychologie ze Stanfordovy univerzity Laura Carstensenová zkoumala vliv domnělé představy, že nám do konce života již nezbývá příliš mnoho času. Zájmem jejího výzkumu se stali lidé důchodového věku a pacienti s terminální (smrtelnou) formou nemoci.

Nejdůležitějším zjištěním byl fakt, že nás pocit omezeného množství času zásadním způsobem vede od orientace na budoucnost k přítomnosti. Efekt této představy spočívá v posunu od plánování, touhy vzdělávat se a poznávat nové lidi k potřebě prožít aktuální okamžik co nejpříjemněji.

Namísto racionálních úvah spojených s nutností naplánovat si co nejlépe kroky vedoucí k lepším a úspěšným zítřkům nás tedy ovládne touha po pocitu klidu a emocionálním nasycení. Jako osmdesátiletí senioři nebo terminálně nemocní pacienti bychom nejraději posedávali celá dlouhá odpoledne pod lípou a povídali si se stejně smýšlejícími přáteli, sledovali filmy, které v nás vyvolávají nostalgické vzpomínky, nebo prostě jen tak polehávali a na chvíli třeba ani vůbec nemysleli.

Pokud jsme si kvůli stáří nebo terminální nemoci vědomi omezeného množství času, který nám v životě zbývá, začneme preferovat odlišné způsoby trávení volných chvil. A proč? Jednoduše se zde uplatňuje naše poznání, že čeho je málo, toho si musíme cenit, a čas se proto stává nejdůležitějším aspektem lidského života. To je vcelku logické zjištění. Vyplývají z něj další důsledky?

Senioři, kteří by dostali dvacet let života navíc, by je nejraději trávili navazováním nových kontaktů, poznáváním nových míst a studiem.

Většina seniorů má co do počtu jen omezený okruh přátel, a přesto po kvalitativní stránce považují vztahy s nimi za daleko vřelejší a důvěrnější než mladší jedinci. Jejich život totiž není ovládán heslem čím více, tím lépe, ale spíše kvalita je více než kvantita.

Kdybyste se jich tedy zeptali, zda by chtěli své sobotní odpoledne trávit:
a) se starým kamarádem,
b) známou celebritou,
c) autorem knížky, kterou právě přečetli,
všichni by pravděpodobně volili možnost A, zatímco já nebo moji přátelé by volili alternativu B nebo C.

Carstensenová zpovídala stovky postarších a nemocných lidí, většinou obyvatel domů  pro seniory nebo dlouhodobě hospitalizované nemocniční pacienty, a kladla jim následující otázku: Představte si, že vám boží silou bude dáno do vínku 20 let života navíc. Kterou alternativu z možností A, B nebo C byste volili? Jak byste s vaším časem nakládali?!

Jde o další důkaz toho, jak je lidská mysl flexibilní. Naše přesvědčení mohou mít fatální důsledky.

Odpovědi byly ohromující: všichni se shodli na tom, že by okamžitě volili alternativu B nebo C. Většinu svého času „navíc“ by zasvětili ne rodině, ne starým kamarádům, ne prohlížení památečních rodinných alb. Nejraději by dny trávili navazováním nových kontaktů se zajímavými lidmi, poznáváním nových míst a učením se nových věcí prostřednictvím seminářů, kurzů a placených volnočasových aktivit.

Přesvědčení, které mění vše

Empiricky zjištěným faktorem pro vysvětlení jejich chování a názorů tak nebyl jejich věk, jak do té doby výzkumníci předpokládali, ale povědomí o tom, kolik času jim do smrti zbývá. Takové zjištění může mít širokosáhlé dopady. Jako psychologové toho můžeme využít a pokusit se optimisticky působit na lidi, kteří považují svůj život již za ztracený.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Jde o další důkaz toho, jak je lidská mysl flexibilní. Naše přesvědčení mohou mít fatální důsledky a je na odborníkovi, aby využil léta strávená psychoterapeutickým výcvikem v boji proti pocitu nevyhnutelnosti a zatracení. Stačí, když si představíte například mladíka, který se před několika měsíci dozvěděl, že je HIV pozitivní. Jeho žebříček hodnot se radikálně změní a jeho mysl se dramaticky „přenastaví“ z člověka, který má vše před sebou, na vyhledávače opory a povzbuzení.

Pokud zjistíme, že se naše dny krátí, můžeme reagovat i spalováním mostů, obsesivním zabývaním se cestováním, opuštěním partnera nebo neuváženým utrácením rodinných úspor. Lidé jsou někdy schopni opustit práci, vybít si na nadřízeném po léta nashromážděné mindráky a s novým luxusním autem vyrazit na místa, která dosud z finančních nebo rodinných důvodů nenavštívili. Taková situace však nenastává příliš často.

Povědomí o vlastní konečnosti v sobě může skrývat potenciální dobro.

Přímý kontakt s naší konečností představuje stresující situaci a její účinek je proto spíše paralyzující. Lidé tváří v tvář smrti nejprve ustrnou, jejich přirozený temperament se změní a časem, pokud nedochází k dramatickým projevům jejich narušeného zdraví, touží zažívat chvíle harmonie s blízkými přáteli.

Povědomí o vlastní konečnosti v sobě tedy může skrývat potenciální dobro. Lidé, kteří dosud vedli neuspořádaný a morálně nebo právně dehonestující život, najednou prokouknou omyly, kterých se v minulosti dopustili, a touží po nápravě svých prohřešků. Situace může být samozřejmě zcela odlišná. Spojovacím článkem mezi diagnózou a následným chováním a jeho důsledky představuje rodinný zájem a opora a druh nemoci.

Povědomí o množství času, který nám v životě zbývá, má v každém případě nezanedbatelný vliv na naše každodenní chování a způsob jeho trávení a je na psycholozích a terapeutech v praxi, jak s tímto tématem u svých klientů naloží.

Využívejte celý web.

Předplatné

Primární je dodání motivace k produktivnějším zítřkům a osvojování nových znalostí. Hlavní úloha ale zůstává na nás samotných. Osvojit si pocit smysluplné budoucnosti je úkol náročný a nestačí nám k němu jeden den. Svoji podstatnou roli zde kromě terapeutových technik může sehrát i pokora k času, kterým disponujeme a cit pro vše, co je lidské. Nadšení z prosté myšlenky „jsem naživu“ otevírá dveře k radostným a smysluplně tráveným zítřkům.

Literatura:
Carnstensen, L., L. (2006): The Influence of a Sense of Time on Human Development. Science, 312, 1913–1915.
Ersner-Hersfield, H., Mikels, J. A., Sullivan, S. J., Carstensen, L. L. (2008): Poignancy: Mixed Emotional Experience in the Face of Meaningful Endings. Journal of Personality and Social Psychology, 94, 158–167.