Foto: Thinkstock.com

Zkouška

Ublížila jsem lidem, kteří si to vůbec nezasloužili, a vzhlížela k těm, kteří mi nejvíc ubližovali.

Vlastina Svátková

Vlastina Svátková

23. 11. 2012

Vše začalo v momentě, kdy jsem se rozhodla skončit. Manžel se odstěhoval na svoji vysněnou chatu na Vysočinu a vzal si s sebou místo tabatěrky naše auto. A starší syn dostal zánět průdušek.

Zavřela jsem se na týden s dětma doma a naučila se vařit poctivý domácí vývar. Konečně. Upekla jsem bábovku a koupila si za odměnu kytku.

Po týdnu mi kamarádka nabídla, že mi půjčí její staré auto, že ho používá její partner stejně jenom jako odpadkový koš, protože mu vzali řidičák.

Přijela jsem taxíkem se dvěma dětmi a dvěma dvakrát tak těžkými autosedačkami. A nazpátek už jsme jeli v našem novém autě -  malém, červeném, dvacetiletém  Fordu Fiesta, který má na přední kapotě vyrytý znak ženského přirození.

„Mami, to auto se asi rozpadne,“ ozvalo se zezadu.

„Buďme rádi, že máme čím jezdit a nemusíš ráno do školky pěšky!“

Celou cestu domů na mě blikala protijedoucí auta a já si říkala, že to bude tou brněnskou značkou. Pak mi došlo, že si budu zase muset zvyknout, že v tomto autě se nezapínají světla automaticky. A taky mi přišlo fajn, že konečně zpevním bicepsy bez posilovače řízení. 


Začala jsem se smát. Je mi třicet, mám dvě děti a kosočtverec na kapotě. Přišlo mi to hodně hipísácké. Tak hezky hipísácké.

Ať už je konec

Večer. Děti v pyžamu, mažu jim rohlík s máslem. Vývar dnes nebude. Najednou rána a všude krev. Vzala jsem mladšího syna na ruce a viděla díru, nekonečnou jako vesmír.

Srdce se chystalo puknout bolestí tisíckrát víc než když můj muž, potom, co dojedl večeři, řekl: Někoho jsem náhodou potkal.

Když přijela sanitka, Kryštof byl už klidný, i když celý krvavý. Omlouvala jsem se, že jsem je možná volala zbytečně, bylo mi trapně. Zdravotníci neřekli ani slovo, položili mě na lehátko a připoutali mi nohy. Problesklo mi hlavou, že jsem asi zavolala na špatné číslo.

Kryštofa mi posadili na břicho, staršího Adámka připoutali na židli a obrovskou rychlostí, se zapnutým majákem, jsme se řítili do nemocnice. Kryštof byl ve větším šoku, než když si rozsekl ten ret.

„Adámku, tohle si užij. Teď jedeme poprvé a naposled sanitkou. Tohle už se nebude opakovat!“ Adámek se zaradoval a dostal od sanitáře stříkačku.

Na chirurgii zjistili, že budou šít ret i dáseň, a poslali mě za dveře. Srdce se chystalo puknout bolestí tisíckrát víc než když můj muž, potom, co dojedl večeři, řekl: „Někoho jsem náhodou potkal. Je jí dvacet tři a studuje.“

Před dvěma měsíci jsme seděli s mužem u spících dětí na zemi, usrkávali červené víno a řešili, co s námi bude.

Stála jsem za dveřmi, poslouchala Kryštůfka, jeho nekonečné volání o pomoc a prosila všechno, co nahoře existuje i neexistuje, ať už je konec. Adámek se ke mně přitulil, pohladila jsem ho a řekla: „Bude to dobrý, to zvládneme, to je jenom zkouška.“

Polkla jsem a pokropila sucho v krku slzami. Až teď jsem si všimla, že mám celé triko batikované zaschlou krví. 
Je mi třicet, mám dvě děti a už dva týdny chodím v jednom upoceném vršku, roztrhaných džínech (které jsou mi den ode dne větší) a usínám dřív než moje děti. Přišlo mi to dekadentní. Tak silně dekadentní!

To nepůjde…

23. září 2017

Nenechte sebou manipulovat (seminář, Brno)

Jitka Ševčíková

O víkendu byly děti u babičky. Tapetovala jsem, malovala, stěhovala nábytek, aby děti měly větší pokojíček a já malou ložnici svých snů. Při natírání staré police na kytky mi spadl květináč na hlavu. Neviděla jsem hvězdičky, ani ptáčci mi nepoletovali kolem hlavy. Zato moji novou bílou ložnici pokřtila všude stříkající krev. Poslepu jsem vytočila číslo.

„Drahý příteli po telefonu, asi brzo umřu, jsem tady sama, nevidím si na temeno hlavy, ale podruhé už sanitku volat nebudu.“ Na šití mě nikdo nedostane, to si raději spíchnu šaty na pohřeb.

Je mi třicet a najednou vím, že už nemůžu být někým jiným. Že nemůžu oklamat svou duši. Že mi pomaličku, potichoučku celý život našeptávala hlasem intuice.

Kamarád mě nechal přečíst úryvek z nějaké knížky, jestli se mi nepletou písmenka a nevidím rozmazaně. A já četla, jasněji než kdykoliv předtím: Máte svobodu být sebou samými, těmi, jimiž jste tady a teď, a nic vám v tom nemůže zabránit…  Ani květináč padající na hlavu.

Když jsme před dvěma měsíci seděli s mužem u spících dětí na zemi, usrkávali červené víno a řešili, co s námi bude, řekl: „Kdybys nebyla dominantní, tak jsem šťastnější.“ 
A mně se vylilo červené víno na zelený koberec. „To nepůjde, ani vyčistit,“ řekla jsem a sbalila mu všechny věci.

Je mi třicet a najednou vím, že už nemůžu být někým jiným. Že nemůžu oklamat svou duši. Že mi pomaličku, potichoučku celý život našeptávala hlasem intuice. Posílala znamení. (Snad ještě pořád někdo nevěříte na náhody?!)

Moje Já se přes všechny vztahy, které mě dosud potkaly, rozložilo na sto dalších já, na sto dalších tváří. Ublížila jsem lidem, kteří si to vůbec nezasloužili, a vzhlížela k těm, kteří mi nejvíc ubližovali. Byly to zkoušky. Ale pokud se člověk k něčemu rozhodne, bude těch zkoušek tolik, kolik jen dokáže unést. Ani o jednu míň, ani o jednu víc.

Jdu si lehnout

Zkuste hádat, co se stalo včera. Utíkala jsem pro Adámka do školky, i tak jsem přišla pozdě. Pak rychle domů uvařit oběd, pak rychle odvézt Adámka na karate. Zabouchla jsem dveře auta – i s kapsou od bundy. V kapse telefon, na kterém mi minulý týden měnili displej, protože mi spadl na zem.

„Dobrý den, to jsem zase já, ta paní z Bratislavské, co má dvě děti a minulé úterý jste byl u mě měnit mi rozbitý displej. Mohl byste přijet dneska znovu?“

A pán přijel, tiše mi opravil telefon, pak televizi, která už dva dny nefungovala, počítač, který jsem bezradně defragmentovala a šnek by ho v rychlosti předběhl, opravil i dvířka na skřínce v kuchyni, kterou jsem čtyři roky opírala o temeno své hlavy a teď z pochopitelných důvodů nemůžu.

Využívejte celý web.

Předplatné

Pak, když jsem mu podávala peníze, řekl:
 „To nechte dětem. A doufám, že už mi nebudete muset volat…“ A já jsem si šla lehnout, tak nějak šťastná a silná, že je mi třicet a mám dvě děti a že jsem těmi zkouškami prozatím prošla. Opravdově silná.

Autorka publikuje na svém blogu. Její zatím první kniha se jmenuje Modrý slon.

Diskuse 0