Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Zle mi je, a není kam

Život s diagnózou: „Lidi, i úplně cizí, na vás za pět deset vteřin poznají, že jste v prdeli.“

Ze seriálu: Život s diagnózou

Šéfka v televizi si odškrtává v deníčku: František, blázinec v Havlbrodě: splněno. Skloní hlavu a já si poprvé všimnu, že je skoro plešatá. Přes tu černou se to prostě na dálku nevidí. Po všech těch výletech, drncání, pinožení a kecech s  psychiatrama se ve mně něco obrátilo. Lekám se toho: začínám si všímat ošklivých věcí. Až moc. A sebe přestávám mít rád už vůbec.

Když piju, s každým dalším pivem až blažená  sebedestrukce. Často mě to dokonce napadne i s půllitrem v ruce. Jsem jak protržená igelitka: František bezedňák.

Co horšího, práce mě přestává bavit, protože si víc všímám vztahů v Nově. Podrazy, donášení, budování si vlastního sebevědomí na ponižování druhejch, kecy, který by mnou jindy prošly jak mlhou.

Marcela, holka z vesnice, která ještě nedávno neuměla málem ani jíst příborem a je z ní teď reportérka, jde newsrooomem a heká, pěkně nahlas, aby ji všichni slyšeli, nohy jak špalky se jí klepou: „Podívejte, jakej mám nos. A to mám jít zejtra na vobraz!“ Rýma. Krávo blbá, neřeknu nahlas, ale mám k tomu jen krůček.

Když se z továrny na sny oklepu, začnu brouzdat po adresách léčitelů. Třeba budu mít kliku. Tak Praha 2, paní má v telefonu příjemnej hlas. Cesta z deprese se prý vydláždit slovama.

Sednu  u ní doma do úpějícího křesla, vezme mě  za ruku, asi minutu se mi dívá do očí. Zajímavý – tak dlouho si mě žádnej psychiatr neprohlížel.

Tak se dívám taky, čekám, až něco vyklopí. O sobě jsem jí toho do hlavy namontoval už spoustu, asi ty informace zpracovává, brouká si ve mně malej, snad citlivej, důvěřivej chlapeček. Sjíždím jí očima od dvou kolmých vrásek na čele přes dvě brady až k ňadrům, jež se dotýkají samých špiček kolen.

Najednou mi ruku odhodí na opěradlo křesla až to zabolí. „Druhou!“ Tak blbeček podá poslušně druhou pac a po chvíli ke svýmu zděšení slyší: „Jsme spolu na louce, hned vedle nás dvě pampelišky, vzadu se krčí altánek. Včeličky bzučí, motýlci…“

„Taky bzučí?“ zavrčim, pak  vypláznu pětikilo. A to to mohlo bejt dražší, kdyby seance dospěla do nevímjakýho konce – na opěradle za mnou se o mě dost nepříjemně otírala mrouskající kočka.

Kamarád psycholog, kterýmu jsem kdysi uklidil byt, protože na tu spoušť jsem se už nemoh dívat a jeho měl rád, radí: „Tak nechlastej, no.“

„Ale mně je blbě když piju, i když jsem naprosto lihuprostej!“

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

„No tak se poraď znova v nějaký tý  pakárně.“

„V blázinci jsem byl, absťáky neměl, ale jsem prej  hotovej alkoholik.“

„Tak se na to vyser.“

Zajímavý, že lidi, i úplně  cizí, na vás za pět deset vteřin poznaj, že jste v prdeli. Těžily z toho hlavně prodavačky, který mě dokázaly dostat do takový – jak až dnes vím – nakupovací mánie, že jsem pak půlku věcí cestou domů rozdal, protože domů bych je ani nedotáh.

Daniela, chytrá kámoška, potáhne z cigarety, svraští obočí a povídá mi: „Františku, ty si myslíš, že musíš všechno každýmu říct, že jo. Ale copak nevidíš, že si s tebou jen hrajou, do prdele? Já doktor nejsem, ale pamatuj, že tě vosíraj. A každej, kdo toho druhýho vosírá, ztrácí jeho srdce a získává jen jeho ostražitost.“ Moudrý. Ale co já s tím?

A co s těma šílenýma  schoulenýma ránama? Někdy se ani nedokážu oholit. Ruce se mi klepou, ať tejden piju nebo měsíc vůbec ne. Spasmy v rukou někdy menší, když si něčeho loknu, to pomůže, ale jen na chvíli, pak hlavou dolů do černý díry.

Lidi v Nově začínám nesnášet. Taky jim to dávám patřičně najevo. Odezva bejvá patřičně krutá a já pak chlastám natruc. Jak idiotský! Vyloženě si tím říkám o vyhazov, ale voni porád ne…

Zeď mezi mnou a lidma je už pobitá střepama. Do nejbližší samošky pro rohlíky, ale těsně před vchodem si vzpomenu na včeličky paní léčitelky, uhnu a jdu dál. Obejdu blok, podvědomě mířím domů.

Využívejte celý web.

Předplatné

Do postele, závěsy zatažený, dveře zamčený na deset západů, telefon vypnutej, v hlavě rezonujou rady těch, který sami, jak mi ale dojde až mnohem později, tak rádi žijou osudy jiných, protože jejich neni tak zajímavej.

Fakt nevim, jak se mi povedlo ten rok „po Havlbrodě“ přežít. Dá-li se říct, že někde mi bylo docela dobře, pak v Briketě, U Pupkounů, v těch nejšílenějších putykách, kde si po třetím pivě stejně každej blábolí sám pro sebe, s výjimkou těch, který si domlpouvaj nějakou čórku. A já ani pít nemusel! Jeden bezdomovec mi poradil, že je dobrý dát si dvě a pak pít jen vodu, že to vyjde nastejno.

Za půl roku shodim asi patnáct kilo, podlejzači mě chválej, jak cvičim. Hovno. Zle mi je, a není ka
m.  

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví