Letní seminář:  Tři dny pohybu a relaxace
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Jan Majer

Změníme se?

Zažíváme dobu jako stvořenou pro velké vnitřní změny. Zůstanou s námi i po odeznění krize?

Ujít dlouhou cestu od předsevzetí k jeho naplnění není jednoduché. Ve hře jsou staré návyky, které vzešly z nás, z našich potřeb. A jsou pořádně silné, protože opakováním, pohodlností a nevědomostí zbytněly, říká v rozhovoru Pavel Špatenka.

S Pavlem Špatenkou jsme si psali v průběhu prvních deseti dnů trvání mimořádných opatření.

První den karantény jsem ještě musel do centra vyzvednout si u optika připravené brýle. Vystoupil jsem z auta, poprvé v životě nasadil na ulici roušku a vykročil po prázdném chodníku. Ten první pocit mě zaskočil. Možná byl podobný tomu, co se ve mně děje při sledování filmu, který mě dojímá. Co dneska prožíváš ty?
Moje prožívání je teď mnohem intenzivnější a mnohem bohatší než za běžných okolností. Vnímám v sobě strach, existenční nejistotu, pocit nesvobody a bezmoci. Někde na dně své duše jsem z toho všeho vyděšený a plný odporu. Je to pro mě nová, neosahaná osobní zkušenost.

Překvapuje tě na tom něco?
Vůbec ne. Beru to jako úplně přirozenou reakci, není na ní nic překvapivého ani divného. Celkově je tahle atmosféra zraňující a nejistá. To platí pro nás všechny, ale pro každého samozřejmě velmi osobitým způsobem. A každý s tím naloží po svém.

Sdílení ano, přenos ne

Představ si, že bys za rok napsal o dnešní době a jejích psychologických aspektech knížku. Jak by mohlo vypadat shrnutí obsahu na zadní straně její obálky?
Když je společnost v krizi a lákadla vnějšího světa pohasnou, dochází k silnému pohybu kolektivních sil. Každého se to dotýká a každý to na sobě cítí. Nejistota, existenční strach, pochybnosti, chaos, osamění a všechno to ostatní zraňující a nepříjemné vyvěrá do vědomí s nebývalou silou. Přicházejí i silné sny. V našich osobních životech může začít docházet k nenadálým afektům, synchronicitám či událostem, které jako by čekaly na změněné podmínky, abychom s nimi byli konfrontováni. Vztahy tím jsou silně zatíženy, protože v těchto chvílích jsme vždy emočně mnohem blíž sami sobě, a tedy i druhým. Se vším, co právě niterně prožíváme.

Jaké strategie zvládání této zátěžové situace dnes u lidí můžeme sledovat?
Někdo se s tím snaží vyrovnat na vnitřní rovině, někdo se učí přijímat své pocitové stavy a hledat pro novou zkušenost místo ve svém vědomí. Někdo se zcela jednoduše stává farizejem a ujíždí si na bezohlednosti a hlouposti druhých. Třeba těch, kterým hned první den nedošlo, že venku mají opravdu nosit roušku. Někoho to povalí na záda, někoho naopak nakopne. Záleží na tom, v jakém stavu se nachází jeho vědomí.

Bude se nám tohle dít i doma?
Ta situace má pochopitelně vliv na naše vztahy. Jak s těmi nejbližšími, tak i se vzdálenějšími. Vypadá to, že afekty budou na denním pořádku a hodnotové soudy pojedou jak na běžícím páse.

Jak se do podobných pastí nedostávat? Jak se z nich osvobodit, když se do nich chytíme?
Ozdravné je tyto stavy a situace sdílet. Zhoubné je přenášet je na druhé.

Jak to vypadá, když s druhými sdílíme?
Sdílím s tebou své prožitky, svůj vnitřní svět. U sdílení se automaticky předpokládá určitá sebereflexe, tedy alespoň v tom slova smyslu, že jsem schopný rozlišit to, co právě prožívám a jak si s tím dokážu poradit. Já něco cítím, ty něco cítíš. Já něco vnímám, ty něco vnímáš. Já něco prožívám, ty něco prožíváš. Jsme si tím pádem mnohem blíže, protože si oba uvědomujeme, co prožíváme, a možná nám v tom zrovna není úplně dobře. Možná nám je zrovna úplně hrozně.

To ale předpokládá určité nastavení, pochopení, a dokonce dovednosti na obou stranách…
Ano, znovu tady platí, že záleží na tom, v jakém stavu se nachází moje vědomí. Obnažuji své pocity před druhým, stávám se zranitelnějším, mnohem lidštějším a také mnohem více čitelným v očích druhého.

A když své stavy na druhého přenášíme? V čem se to liší od sdílení?
Na úrovni sdílení prožitků jsme si rovni. Není tu žádný soud, není tu žádná předpojatost, není tu žádný předsudek, který by byl tak silný, že by mi bránil se před druhým duševně obnažit. Tady je vědomí doma. Mé pocity jsou mé pocity a tvé pocity jsou tvé pocity. Oba na ně máme právo. Nesoudíme druhého, ale jednoduše jen sdílíme své pocity. Nehledáme viníka svých stavů, ale vědomí, jak se svými stavy naložit. Když ale své prožitkové stavy na druhého přenášíme, automaticky předpokládáme, že on je tím, kdo za to může. On je tím, koho vnitřně pokládáme za viníka, že nám není dobře. Kdyby takový nebyl, cítil bych se o mnoho lépe. Při přenosu je doma nevědomost. Tedy smutný stav, kdy člověk hledá viníka tam venku a myslí si, že když se změní ti druzí, jim samotným se bude dařit mnohem lépe.

Čas vyzrát

Asi všichni bychom se tady měli pozastavit. To není o druhých, to přece všichni dobře známe: když se změní náš partner nebo kolega v práci, když přestane dělat to či ono a začne dělat něco jiného, všechno už bude v pořádku a my budeme spokojení. Co můžeme dělat pro to, abychom se z téhle smyčky dostali?
Rozhodujícím faktorem přechodu od nevědomých přenosů k vědomému sdílení je schopnost sebereflexe. Sebereflexe je morální stav, který předpokládá uvědomění vnitřního konfliktu. Při přenosu přenášíme své vnitřní konflikty ven, posuzujeme míru zavinění toho druhého a neznáme skutečné vnitřní příčiny svých afektů. Nemáme odvahu sdílet, jsme uzavřeni v obranách a buď aktivně, nebo pasivně přenášíme vinu na druhé.

Pojďme sdílet. O čem přemýšlíš?
Nejvíc o smrti a o lásce. O ztrátě bližních a o lásce či připoutanosti k nim. A tedy vlastně hodně o sobě. Ale zas tak moc nepřemýšlím. Spíš prožívám. S bohatou obrazotvorností. Je to intenzivní. Vpadl jsem do toho po příjezdu z Indie, odkud jsem se vrátil poněkud rozebraný. Než jsem se stihl složit, nastala tato situace. Doba koronaviru.

Co tedy prožíváš, co cítíš?
Cítím, že přišel čas zase o kousek vyzrát. Ráno se většinou probudím sevřený. Cítím, jak jsem v tom polapený. Snažím se otevřít se tomu, co prožívám, a pracovat s tím. Jsem citlivý a pro mě je to, co se nyní děje, opravdu silné. 

Tohle asi cítí hodně z nás – čas vyzrát. Přichází jaro, probouzení. Můžeme ale sami sobě věřit, po všech zkušenostech, že to opravdu něco znamená? Když odchází nemoc, slibujeme si, že to teď vezmeme za dobrý konec. Když trpíme v kocovině, úplně vážně hlásíme, že už nikdy. I vánoční svátky nás vedou k představám, jak to v novém roce bude jinak. Není pravděpodobnější, že bude stejně? Ne-li hůř? Co by nám jako jednotlivcům pomohlo zvýšit pravděpodobnost, že na podzim budeme opravdu vyzrálejší?
Jednoduše obrátit se více do sebe. Říkáš, že když člověka tlačí bota, tak si naslibuje hory doly. Jenže ujít dlouhou cestu od předsevzetí k jeho naplnění není jednoduchá věc. Ve hře jsou staré návykové pořádky. Pořádně silné, protože opakováním, pohodlností a nevědomostí zbytněly. 

Společnost se nezmění, když se nezměníme my

Zkus prosím tedy shrnout svá doporučení pro následující dny a týdny.
Obraťme se více do sebe, v čase, který je pro to přímo stvořen. Buďme skutečně každý víc vědomě sám se sebou, se svými pocity, se svými prožitky, a podejme konečně pomocnou ruku hlavně a taky sami sobě. Doba je zraňující pro každého, všech se nás různými způsoby dotkne samota, strach, existenční nejistota. Připomínejme si to, než uvěříme svým hodnotovým soudům a než vstoupíme do konfliktu.

Když jsem ti o víkendu napsal, že mám teď doma dobré časy, že mě výjimečně náročná práce v těchto dnech sice vyčerpává, ale taky naplňuje, že jsme doma na sebe všichni naladění a v klidu a že to podle ankety takhle cítí víc než polovina čtenářů, odpověděls mi po špatenkovsku: To, jaké je rozložení nálad a afektů na povrchu v určitou chvíli, vypovídá jen málo o stavu duše člověka a společnosti. Rozumím ti, při terapiích se skutečný stav věcí doluje z velké hloubky, zpod povrchu. Všiml sis nějakého zásadního klamu, kterému na povrchu hromadně propadáme a který nás ohrožuje?
Solidarita a soucit s trpícími je krásná a ušlechtilá věc. Nicméně vyžaduje poměrně integrovanou osobnost, jinak je to zase a jenom spasitelský čin, který tak rádi předvádíme jako kompenzaci vlastní bezmoci. Cesta pomoci druhým bývá totiž ta nejsnadnější cesta, jak zapomenout sám na sebe. Tyto věci je potřeba dát do určité rovnováhy.

Proč bychom se měli takhle rozpitvávat? Třeba teď trochu toho sebeklamu potřebujeme.
Zralost je skutečná až v momentě, kdy si uvědomuji, že jsem s tím, co právě prožívám, vyrovnaný. Když jsem smířený. Soucitný a bez soudu. Ruku podávající sobě i druhým. Vyrovnanost není nepřítomnost emocí a pocitů, vyrovnanost není prázdnota, jak si mnozí představují, a vytěsňují vše nepříjemné za hranici vědomí, aby si vyrovnaní připadali. Tak to není, to je falešná cesta. Právě kontaktem s nepříjemnými prožitky člověk vyzrává. Proto ten obrat i k sobě.

Myslíš, že má šanci vyzrát i naše společnost jako celek?
Na úrovni společnosti se takový obrat nikdy nemůže odehrát masově. Byla a je to záležitost jednotlivce. Jen poctivě zvědomělá lidská strast a její vnitřní náprava vedou ke skutečné zralosti. 

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Nenechte se unést

V návalu emocí řekneme nebo uděláme něco, čeho vzápětí litujeme. Jak emoční únosy zvládat?

19 min

Rozchod s psychopatkou

K rozchodu dochází po sérii konfliktů. Jednoho dne se smíření nedostaví.

6 min

Vnitřní kritik

Odkud se vzal ten hlas, který vám neustále říká, že všechno děláte špatně?

10 min

Jak mluvit s dětmi

Proč děti kladou pořád dokola stejnou otázku a odkdy umí rozlišit mezi realitou a fantazií?

19 min

Vědomý vztah

Je možné zůstat v páru sám sebou?

4 min

Otevřít audio sekci

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz