K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Znásilněná

Lidské emoce jsou všude na světě stejné, rozdílný je přístup k nim. Jak žijí ti, co jsou bez pomoci?

Eva Pavlovská

Eva Pavlovská

26. 3. 2015

V poslední době se hodně mluví i píše na téma imigrantů z jiných kultur, kteří přicházejí hledat nový domov do Evropy. Ptáme se, proč k nám, a mnozí z nás je tady nechtějí. Jejich přítomnost vyvolává spoustu obav a otázek. Nechci teď přilévat olej na oheň bouřlivých diskusí, zda jsou pro nás ohrožením či přínosem, a nechci se zabývat otázkami extremismu. Chci se jen podělit o své zkušenosti ze světa, kde žijí obyčejní lidé své všední životy uprostřed občanských válek či terorismu a fanatismu a my o nich většinou nic nevíme. A mnohdy ani vědět nechceme. Je to pohodlnější. Říkáme si, že je to daleko a nám se nic podobného stát nemůže. Ale opravdu se nás to netýká? Neřešíme stejné problémy a traumata, byť v jiném kontextu? Nemůžeme se poučit z jejich příběhů?

Přesuňme se teď na chvíli do Jižního Súdánu, do země zmítané občanskou válkou a masovým násilím. Do země, která nemá sociální, vzdělávací ani zdravotní systém, kde nejsou respektována základní lidská práva. Do země, kde už dlouho vládne násilí.

Můžeme si aspoň trochu představit, co prožívá člověk, který ztratil všechno, co tvořilo jeho dosavadní život? Který během okamžiku ztratil svoji minulost, protože jeho dům byl zničen, rodina zabita nebo rozprášena kdovíkde, přišel o majetek, přátele, sousedy? A nejen to. Proti své vůli byl svědkem hromadného zabíjení, často i svých blízkých, a sám zachránil holý život tím, že uprchl. Jak se může cítit člověk, který se stal obětí násilí a neustále je vystaven možnostem dalších útoků? Odejít nemůže, ochránit ho nemá kdo.

Mnozí si teď nejspíš řeknou: ať se pobijí navzájem, stejně nic jiného neumí. Anebo přece jen?

Podělím se s vámi o příběh mladé ženy, která byla znásilněna v průběhu „likvidace vzpurného města“ vládními vojáky. Její otec byl zabit, když se ji snažil chránit.

O holý život

V hlavě se jí stále dokola honily vzpomínky na ty muže v uniformách, co vtrhli do jejich domu uprostřed noci. Matka se sestrou utekly, ona zůstala na místě, ochromená hrůzou, nemohla se hnout. Dům byl najednou plný vojáků a křiku, třeskotu zbraní, dusotu nohou v těžkých botách. A hlavně strachu. Ten byl všude, dusil ji, paralyzoval ji, chtěla utéct, ale nedokázala se pohnout, a pak už bylo příliš pozdě. Najednou byla obklopena vojáky, pěti nebo šesti, ani nevěděla přesně. Byli opilí, dotýkali se jí, oháněli se zbraněmi, vyhrožovali, že ji podříznou, začali z ní strhávat šaty.

Pak si všimla, že na zemi leží v kaluži krve její otec. Nehýbal se. Začala si uvědomovat, že otec na ni křičel, ať uteče, ale ona se nehýbala, tak k ní přiskočil a chytil ji za ruku, když jeden z vojáků namířil pušku a vystřelil. Zírala na něj a snažila se pochopit, co se děje. Pořád byla jako v transu, i když se ti muži na ni vrhli a znásilňovali ji. Nepamatovala si, jak dlouho to trvalo. Měla pocit, že věčnost. Měla pocit, že před tím ani po tom nic jiného nebylo. Tahle vzpomínka se jí vryla do paměti a ona ji nemohla vymazat.

Utíkala. Utíkala dlouho a nevěděla kam. Občas s ní utíkali další lidé, občas byla sama. Byla už daleko za městem. Nějací lidé ji vzali s sebou na loďku a dostala se přes řeku. A zase utíkala. Pak našla ženu, která jí pomohla, vzala ji k sobě do chatrče. Dala jí nějaké šaty, ty její byly úplně zničené, a pomohla sehnat trochu jídla. Zůstala s ní. Život šel dál a ona se musela hodně snažit, aby našla trochu jídla. Bylo to těžké, každý den se to nepodařilo.

Do vsi, kde se usadila, stále přicházeli noví lidé. Také utíkali. Někteří zůstali, někteří šli dál. Většinou ženy a děti, občas i nějací muži. Ti muži, co zůstali, byli většinou opilí. Bála se jich a vyhýbala se jim, jak jen mohla. Připomínali jí opilé vojáky a nemohla se zbavit vtíravých vzpomínek. V noci ji probouzely děsivé sny, ve dne pronásledovaly neustálé vzpomínky. Ale ve dne to bylo lepší: musela se starat, aby našla jídlo, a neměla čas na to myslet. Ale strach s ní byl pořád.

Za pár týdnů zjistila, že je těhotná. Udělalo se jí špatně, tělo se bouřilo, odmítalo přijmout skutečnost, že v jejím lůně roste dítě, které bylo počato tak drastickým způsobem. Věděla, že ho nemůže přijmout, a přemýšlela, co udělá. Snažila se potratit, ale nešlo to. Chtěla si s někým promluvit, ale neodvažovala se.

V její kultuře se o znásilnění nemluví. Všichni sice vědí, že znásilněných bylo mnoho žen, přesto je to považováno za její vinu a ostudu (byť jí to nebrání se vdát). Tak mlčela a všechny pocity v sobě dusila, snažila se nemyslet na to, co se stane. V hlavě se jí však stále honily neodbytné vzpomínky a ona mentálně znovu a znovu prožívala minulé události. Cítila smutek, zoufalství a beznaděj. Postupně v ní rostla nenávist vůči dítěti, které v sobě nosila.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Trauma ano, pomoc ne

Lidské emoce a potřeby jsou všude na světě stejné, rozdílný je přístup k nim. Jak se člověk vypořádává s traumatem v různých kulturách?

V našem evropském kontextu máme v takových situacích k dispozici odborníky a specializovaná centra, kde se traumatizovanému člověku dostane jak lékařské, tak psychologické a případně sociální pomoci, které mu pomohou trauma zvládnout. V naší kultuře víme, že trauma hluboce ovlivňuje myšlení, chování, vztahy, prožívání, sebepojetí i vnímání světa, a v krizové intervenci či v psychoterapii se na těchto tématech pracuje.

V Jižním Súdánu slovo psycholog, psychoterapie či trauma nikdo neslyšel. Lékařská pomoc je většině populace nedostupná, psychologická či sociální pomoc neexistuje. Tradiční „psychosociální“ podpora poskytovaná v rámci rodiny či okruhu přátel přestala fungovat společně s rozbitím sociální struktury. Většina populace nemá uspokojeny základní potřeby týkající se bezpečí, potravy a přístřeší. Sociální kontakty jsou blokované strachem a nedůvěrou. Lidé denně řeší otázku přežití, nejsou zvyklí zabývat se svými pocity nebo o nich mluvit. To ale neznamená, že je neprožívají.

Když jsem ji potkala, byla v sedmém měsíci těhotenství a byla rozhodnutá své dítě po porodu zabít. Cítila, že ho nedokáže přijmout – připomínalo by jí, co se stalo. Chtěla zapomenout a nešlo to. Kdykoli v sobě dítě ucítila, propadala beznaději. Cítila se nečistá, pošlapaná, bezmocná. Neuměla si představit, že by dítě vedle ní vyrůstalo, že by se ho dotýkala a krmila ho. Cítila odpor a nechuť. Hodně plakala.

Několikrát jsme spolu hovořily. Bylo pro ni bolestivé o situaci mluvit, ale přinášelo jí to úlevu, emoce se postupně odplavovaly. Začala ve svém životě vidět i jiné aspekty a byla schopná uvažovat o budoucnosti. Nepřipouštěla ale možnost dítě si ponechat. Hledaly jsme alternativy a nakonec jsme se dohodly, že pro dítě najde náhradní matku. Souhlasila, ulevilo se jí, ale neudělala nic, aby ji našla. Nemohla překonat stud a začít o svém problému mluvit s někým ze své komunity.

V Jižním Súdánu neexistují instituce pro sirotky ani žádná pomoc obětem sexuálního násilí či osamělým matkám. V důsledku bojů jsou tam tisíce dětí bez rodin. Malých dětí se většinou ujme některá z matek nebo se o ně starají starší sourozenci, větší děti se o sebe musí postarat samy.

Pak se stalo něco, co všechno změnilo. Prožila další trauma. Byla svědkem, jak vedle ní zemřelo dítě, o které předtím pečovala. Zhroutila se. Utekla a plakala, dlouho nemohla mluvit. V hlavě se jí zase honily vzpomínky a představy mrtvého dítěte. Měla pocit, že je to její dítě, a ta představa ji děsila. Uvědomovala si, jak ho chtěla zabít, a teď nedokázala přijmout představu, že by bylo mrtvé. Základní instinkt života vítězil.

Následující den předčasně porodila. Ještě pár dní zápolila sama se sebou, zda dítě opustit a odejít. První den na ně nedokázala ani sáhnout, jen se dívala. Druhý den se ho zkoušela dotknout. Nebylo jí to příjemné, nechtěla ho, ale zároveň ji děsila představa, že by se mu mělo něco stát. Začalo jí na něm záležet, postupně si zvykala na jeho přítomnost, učila se ho dotýkat, potom zvládla i kojení. Nakonec s ním zůstala. Přijala ho. Ještě nějaký čas se v ní prolínaly pocity zloby, odmítání a zároveň strachu o něj. Později mu dala jméno a začala se učit milovat ho.

Využívejte celý web.

Předplatné

Tento příběh se stal na jiném kontinentu, v jiné kultuře, v situaci, jakou tady naštěstí neznáme. Mohl se však stát kdekoli. Lidské emoce a potřeby jsou všude na světě stejné. I v naší zemi je spousta žen, které mají zkušenost se znásilněním či sexuálním zneužíváním. Většinou se cítí podobně. Prožily si trauma, na které je těžké zapomenout a které – mnohdy skrytě – ovlivňuje celý jejich další život. Mají však k dispozici odbornou pomoc, která jim pomůže jejich trauma zpracovat a vrátit se do normálního života.

Znásilněné ženy v Jižním Súdánu takovou pomoc nemají, se svými traumaty se většinou musí vypořádat samy a jejich život se do normálu nevrátí asi ještě hodně dlouho.

Kdo z nás si umí představit, co by sám dělal na jejich místě?