Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Zpověď gamblera

Vůle není sama o sobě dobrá ani špatná. Je to nástroj, který různí lidé používají k různým věcem.

Jan Jandourek

Jan Jandourek

4. 10. 2011

Můžete být normální člověk a přitom si najednou zničit život. Jednou z možností je patologické hráčství. A český stát dělá všechno pro to, aby vám v tom pomohl ke zkáze.

Martin S., mladý muž, který docela úspěšně provozuje tenisovou školu, upadne do hráčské vášně. Začíná sázet po desetikorunách, pak se částky samozřejmě stupňují. Nakonec se mu podaří přijít v hernách skoro o osm milionů korun. Peníze nejsou jediná ztráta, ještě větší škody vznikly v mezilidských vztazích: ztráta důvěry členů vlastní rodiny, přátel a  spolupracovníků. To se ani do peněz převést nedá. svůj příběh popsal Martin v knize Já hráč – Zpověď opravdového gamblera.

Ze sociologického hlediska je zajímavé, kdo všechno nakonec patří mezi patologické hráče. Autor, ač sám není žádný školený psycholog a sociolog, podává trefný popis celé té galerky. Bilance je to smutná. Skončit tam může každý. Fotbalista a kapitán pražského prvoligového klubu, taxikář, advokát, stavař, investigativní novinář, realitní makléř a právnička, geodet.

Zvláštní skupinu tvoří podle vypravěče Vietnamci. „Při jejich návštěvě personál sráčovny vždycky zpozorněl, znají totiž, na rozdíl od nás přízemních Čecháčků, všechny možný fígle, jak obejít program rulety. Není to samozřejmě stoprocentní, ale jsou rozhodně úspěšnější než většina českých hráčů.“

Krevní tlak gamblera při hře je někde okolo 230/160. Hra často trvá deset patnáct hodin v kuse, dny, měsíce, roky, jen s občasnejma pauzama na život a na práci.

Skvěle propracovaný marketing dokáže v herně navodit iluzi druhého domova. „Klimatizace maká na plný obrátky, personál vítá klienty vždycky s úsměvem, všude známé tváře a pro stálejší hráče je veškerý pití zdarma, včetně alkoholu, i když na reklamních poutačích bejvá napsáno, že zdarma je ke hře pouze nealko.“

Co škodí financím a duši, škodí i tělu. „Kolega je mrtvej. Z permanentního stresu dostal infarkt. Bylo mu pětatřicet a zanechal po sobě kromě dluhů taky ženu a dvě děti. Když si vzpomenu, jaký stavy mě chytaly při hře, po prohrách, vlastně kdykoliv v průběhu mýho gamblerskýho života, nedivím se. Krevní tlak gamblera při hře se pohybuje někde okolo 230/160. A ta hra často trvá deset patnáct hodin v kuse, dny, měsíce, roky, jen s občasnejma pauzama na život a na práci.”

Bez šance na únik

Oslabený nešťastník již od určitého momentu nemá šanci propracovanému systému uniknout: „Každá provozovna má totiž určitej rozpočet na takzvaný štístko. Když jsem začal bejt štamgastem a bylo jasný, že se mi čím dál častějc nedaří, přišel občas provozák s tisícovkou, někdy i dvěma, a natočil mi ji do rulety. Většinou jsem prohrál i tohle hozený lano, ale párkrát mi naoko zachránilo kůži, když už jsem se propadal třicet tisíc dolů a z toho posledního litru nebo dvou jsem se extrémně riskantní sázkou ve stylu hop nebo trop vyšplhal zpátky na těch třicet, případně i na víc. Byl jsem provozákovi vděčnej, bral jsem to z jeho strany jako chápavej a lidskej krok.“

Vydržet hrát bez přestávky mnoho hodin, hrát navzdory přání mnoha lidí, hrát, i když hra působí rostoucí utrpení, pokračovat ve hře i v zoufalé situaci, to vše vyžaduje železnou vůli.

Nejzáludnější na tom všem je, že hráčská vášeň dokáže proti člověku obrátit i jeho silné stránky. Trefně k tomu poznamenává známý psychiatr a bojovník proti závislostem doktor Karel Nešpor: „Vydržet hrát bez přestávky mnoho hodin, hrát navzdory přání mnoha lidí, hrát, i když hra působí rostoucí utrpení, pokračovat ve hře i v zoufalé situaci, to vše vyžaduje železnou vůli. Jenže vůle zde slouží špatné věci. Chyba je v motivaci. Stačí přehodit výhybku a stejná vůle, jaká vedla člověka do víru hazardní hry, ho může přivést k rozumnému a zodpovědnému životu. Vůle není sama o sobě dobrá ani špatná. Je to nástroj, který různí lidé používají k různým věcem.“

Česko je ráj heren a stát tomu celé roky přihlíží. Státní dozor nad sítí tisíců provozoven vykonává hrstka lidí, necelé dvě desítky. Obce pracně bojují o právo hazard na svém území regulovat. Zisky jsou osvobozeny od daní a příspěvky na takzvanou obecně prospěšnou činnost končí v kapsách těch, kdo hazard provozují. Na herny lze narazit na každém kroku a celé Česko je jimi doslova zamořené. Příběh českého hazardu je tragikomická záležitost. Spíše tragická než komická.

Článek vyšel v týdeníku Reflex.

Diskuse 0