Tímto pojmem kdysi na gestalt výcviku popsal jeden můj kolega stav, kdy s klientem sedíte a sdílíte s ním jeho těžkosti, až i vám je najednou těžko. Společně pak klesáte pod tíhou naloženého. A nejde jen o vztah terapeut – klient, ale především vztah člověka s člověkem. Nakolik se nás dotýkají trápení druhých? Necháme se jimi zahltit, nebo se to po nás sveze jako po skle? Jak najít dobrou rovnováhu mezi otevřeností a ochranou svého vnitřního prostoru?

Neříkám, že znám na tyto otázky univerzální odpovědi. Přijde mi však důležité ptát se a hledat, jak to každý z nás v sobě má a co by mohl vylepšit. Abychom se v tématu neztratili, pomůžeme si základním rozdělením empatie na tři druhy, jak je popisuje Daniel Goleman ve své nedávné knize Pozornost (zájemce o podrobnější a vědečtější informace odkazuji právě na ni).

1. Kognitivní empatie. Jde o typ pozornosti zaměřený na „čtení“ prožitků druhých lidí, porozumění způsobu, jak druhý vnímá a přemýšlí. Je to proces aktivního a vědomého zájmu o druhého člověka a umění se podívat na svět jeho očima.
2. Emocionální empatie. Zatímco v prvním případě jde spíše o mentální pochopení, tady jde spíše o jakési napojení na druhého, o vzájemném sladění a emočním sdílení, kdy v našich tělech prožíváme spolu s ním to, čím prochází. Je to proces, jenž se spouští automaticky a spontánně.
3. Empatická účast. U prvních dvou typů můžeme rozumět tomu, co si druhý myslí a rezonovat s jeho světem, přesto nás to nemusí vést k soucitu a projevené péči. Empatická účast má patrně své kořeny v naší rodičovské roli, resp. v okruzích nervové soustavy, které jsou zodpovědné za přirozenou péči o potomky.

Lidé se samozřejmě liší mírou přirozené schopnosti se do druhých vcítit, stejně jako dispozicí k typům empatie. Možná znáte legendární hlášku Sheldona Coopera ze seriálu Big Bang Theory. Tento teoretický fyzik žije podle řady vzorců a informací. Jedna z nich je, že pokud člověk jeho v blízkosti prožívá stav emočního rozrušení, má mu nabídnout teplý nápoj (Hot beverage?). A zatímco je tato nabídka pomoci mnohdy skutečnou podporou, jindy se zcela míjí účinkem. I proto, že aby druhý vnímal, že jsme skutečně s ním, potřebuje to vnímat i v řeči našich těl, výrazu obličeje a tónu hlasu.

Pocit bezpečí a dobrého vnímání sebe sama uvnitř těla i v prostoru, ve kterém se nacházíme, umožňuje jak porozumění druhému na mentální rovině, tak i spojení na úrovni emoční.

Vrátíme‑li se k tématu článku, bude mít empatická deka zřejmě co do činění s emocionální empatií, kdy skoro až bezhraničně prožíváme s druhým bolest, strach či smutek. Naše emoční centra v mozku reagují na emoční reakce druhých tím, že i my začneme cítit ve vlastním těle odpovídající emoční stav. Proto se asi říká, že emoce jsou nakažlivé. A tady se právě dostáváme do potíží.

Jak se ochránit?

Někdy toho na nás může být moc a z přílišného napojení na druhé se dostaví pocit otupění a vyčerpání. Často se pak objeví tendence k vypnutí, omezení vnímání, někdy až k potlačení přirozených projevů empatie. Pokud se to stane dlouhodobou tendencí, může hrozit až ztráta či zásadní omezení schopnosti vcítit se do druhých.

Dobrá zpráva je, že stejně jako se dá empatii učit a rozvíjet ji, tak je možné se i učit empatii limitovat. Jak to udělat, abychom byli citliví, ale ne přecitlivělí? Abychom mohli udělat to, co je třeba, a být s druhým skutečně účasten?

Především si být vědomi, kdy, kde a jak jdeme přes svoje hranice. V jakých situacích a momentech jsme k druhému vstřícní, ale už cítíme napětí, že přeci jen by si taky už mohl něco vyřešit sám (nebo s tím alespoň počkat do rána). Zachytíme‑li signály našeho přetížení včas, máme půlku cesty za sebou. Součástí by asi měla být nějaká změna, vyslyšení hlasu našich potřeb, naplnit opět svoje zdroje. Protože jak můžeme dávat, když nemáme z čeho?

Bdělé vyvažování péče o sebe se starostí o druhé je tedy jeden důležitý krok. Druhý, neméně podstatný krok je učit se být s těžkými věcmi lehce. Zůstat zakořeněný ve svém středu, v kontaktu se svým bytím a se svými přirozenými tělově‑energetickými hranicemi. Tomu může napomoci třeba vědomé dýchání či prosté vnímání svého těla a svého prostoru.

Pocit bezpečí a dobrého vnímání sebe sama uvnitř těla i v prostoru, ve kterém se nacházíme, umožňuje jak porozumění druhému na mentální rovině, tak i spojení na úrovni emoční. Kdy já jsem já a on je on. Můžeme s ním cítit, ale současně mít nadhled a vědomí svých vlastních emocí.

Nejde to samozřejmě vždy, proto je občas dobré si připomenout, že jsme „v tréninku“. Ve cvičení a rozvíjení empatické účasti, akci a podpoře pohybu tam, kde je třeba, posečkání jinde.

Ať se nám tedy daří rozvíjet a kultivovat nejen soucit k druhým, ale taky sama k sobě. A když se přistihneme, že jsme s druhými vlezli pod empatickou deku, opět ji s láskou ze sebe setřást.