Hledat správný životní směr je jako hrát hru „samá voda, přihořívá, hoří“. Jde o to všímat si, kde se cítíme dobře, co nás naplňuje. V každém případě musíme vstát z gauče a vydat se do světa. Lenochovo tajemství spočívá v tom, že se nenutí do věcí, které dělat prostě nechce.

Kniha významného psychoterapeuta Billa O‚Hanlona s lákavým názvem Lazy Man`s Guide To Success (Lenochova cesta k úspěchu) není jen dalším návodem na štěstí v pěti bodech. Autor v ní zúročuje principy na řešení orientované terapie (solution‑focused therapy), která je efektivní, praktická a zároveň snadno pochopitelná.

Pro ty, kdo neovládají dobře angličtinu, či pro ty „skutečně líné“, kteří nechtějí číst ani takto tenkou knížku, shrnu v tomto miniseriálu její hlavní myšlenky a přidám pár svých.

O‘Hanlon je úspěšným autorem, terapeutem a lektorem, který se sám sebe ptá: Jak jsem mohl dosáhnout svého úspěchu, když jsem tak líný, tolik věcí mě nebaví a do tolika činností se nemohu donutit? Zjišťuje, že svých výsledků nedosáhl na základě rad typu: musíte mít pevnou vůli a sebedisciplínu, musíte se překonat. V knize pak předkládá postup, který umožní dosahovat mnoha cílů i přes lenost, nedostatek vůle a všechny další slabosti, kterými trpíme.

Krok první: vědět, kam chci jít

Abyste v životě něčeho dosáhli, musíte vědět, kam jít. Nemusíte to vědět naprosto přesně, nemusíte mít precizně definované životní cíle. Ale musíte znát svůj obecný směr, vizi, poslání. Není přitom zásadní, zda této vize bezezbytku dosáhnete.

Je to jako se sobotním výletem: vstanete brzy ráno, sbalíte se, vyjedete autem z garáže a konečně vyrazíte. Během cesty přitom můžete spatřit jinou scenérii a svůj původní cíl úplně změnit. To je v pořádku. Bez prvotní představy cíle – byť obecného – bychom však z garáže vůbec nevyjeli.

Jak najít takový směr v životě? Všímat si dvou věcí: toho, co nás přitahuje, a toho, co nás štve.

Co nás přitahuje

Jsou situace, ve kterých se nám tají dech. Aktivity, kdy víme, že „to je ono“. Situace a místa, kde je nám jasné, že sem patříme. Vidíme, že pracujeme lehce, že se činnostem věnujeme hodiny zdánlivě bez námahy. „Následujte své štěstí,“ radí slavný mytolog Joseph Campbell.

O`Hanlon přitom doplňuje: nezabývejte se zpočátku tím, zda taková aktivita může mít praktický prospěch, zda na ní lze vydělat nebo zda ji můžete přetvořit do skutečného povolání. „Všímejte si toho, co vás vzrušuje a přivádí k životu. Následujte to. Dělejte to neustále, dokud se neobjeví něco, co vám poskytne formu, kterou svět ocení a podpoří.“ Hledejme další a další aktivity, které nás naplňují. Nikoli trochu baví, ale které nás doslova zvedají z pohodlí gauče.

Abychom dosáhli úspěchu a štěstí, musíme dělat to, k čemu jsme určeni, ne to, k čemu určeni nejsme. Pokud takovou oblast najdeme, dodá nám energii, živost, zájem. Dobře to znají malé děti – dělají to, co je baví a co je nabíjí. Pokud chceme v jakékoli oblasti života uspět (a překonávat nesčetné problémy a překážky), budeme tuto energii a zájem potřebovat.

Proto se musíme ptát:

• V jakých situacích ožíváme?
• Co nás baví?
• Kdy naše energie proudí?

Nemusí to být jen konkrétní situace – může to být typ činnosti, typ prostředí, v němž pobýváme, typ hodnot, které se v něm uplatňují, typ lidí, s nimiž se setkáme… Hrajme sami se sebou dětskou hru: přihořívá, hoří!

Co nás štve

Druhou cestou, jak v životě najít vizi a směr, je sledovat to, co nás štve a co vnímáme silně negativně. Spousta občanských sdružení a hnutí byla založena právě s touto zkušeností. Rodiče zjistí, že pro konkrétní nemoc jejich dítěte existují jen velmi nedostatečné informace – založí podpůrné sdružení. Nespokojený občan tak dlouho nadává na korupci v místní politice, až se rozhodne… sám kandidovat. Student‑kverulant tak dlouho kritizuje kvalitu svých učitelů, až se rozhodne stát… učitelem.

Účelem samozřejmě není nořit se do moře negativismu. Účelem je prozkoumat danou oblast (protože nás štve, energetizuje, motivuje – má tedy něco společného s naší duší) a snažit se v ní něco udělat.

Proto hovoříme o cestě lenocha: neděláme věci, do kterých se musíme ustavičně nutit. Pohybujeme se v oblastech, které nás nabíjejí, motivují, oslovují. Tuto energii budeme během naší cesty ještě mnohokrát potřebovat.

Dělejme to po svém

Pokud budeme dělat to, co nás naplňuje, a pokud budeme žít v souladu se svými osobnostními specifiky, zjistíme, že se začínáme odlišovat od ostatních. Nebudeme chtít dělat to, co dělají jiní. Nebo to nebudeme chtít dělat vždy. Musíme si dát svolení být jiný. Odlišovat se. Dělat, co je důležité pro nás, ne co dělají ostatní. To je často velmi obtížné.

Musíme si také dát svolení k tomu zažívat se rozmanitě, nebýt jednotný a vždy stejný. Být unikátní, být svůj, to třeba také znamená být jeden víkend centrem pozornosti na bujarém večírku a druhý víkend trávit o samotě v horách. Působit jeden týden jako nespokojený workoholik, druhý týden jako spokojený bonviván. Bez výčitek, že jsem proměnlivý.

Naopak s vědomím, že každá polarita mého chování a prožívání jen doplňuje moji osobnost, která právě díky žití všech svých polarit (a tedy plně vybavena vším, co potřebuje) může volně kráčet za úspěchem. Podobně jako sedlák nemůže jenom kosit trávu, ale musí i orat. Nemůže jen vyrábět sýr, ale musí i opravit střechu.

Jak najít v životě směr, víme. Co však dělat dále? Najednou se může zdát, že žít a realizovat se ve zvolené oblasti je velmi obtížné. Možná nemáme zkušenosti. Možná narazíme na překážky. Co dělat? I o tom autor knížky píše více. My si jeho rady prozradíme v pokračování tohoto článku.