Neúspěch je nejlepším zdrojem informací o tom, jak příště věc udělat jinak nebo lépe. Dítě, které spadne z kola, ví mnohem lépe, co si může při jízdě na něm dovolit. Mladý muž, který se rozešel s několika partnerkami, ví mnohem lépe, které chyby mohou ohrozit vztah. Není rychlejší a efektivnější školy života než chybovat.
V předchozím díle jsme splnili základní podmínku cesty lenocha k úspěchu: nalezli jsme oblast nebo lépe oblasti, které jsou pro nás zásadní, ke kterým inklinujeme, pro které máme talent a předpoklady. V tomto pokračování společně s autorem knihy Lazy Man`s Guide To Success Billem O`Hanlonem zjistíme, jak v těchto oblastech prakticky postupovat dále a na co si během naší cesty dát pozor.
Masivní akce a zákon chyb
Pokud jsme objevili oblasti podstatné pro náš život a směry, které jsou ve shodě s jedinečností naší osobnosti, nastává čas dát se do práce. Čeká nás nikoli opatrné zkoušení, ale masivní akce. „Je to jediný způsob, jak nás svět může naučit, co funguje, a co ne,“ říká O`Hanlon.
Do nové oblasti nevstoupíme úspěšně tím, že o ní budeme přemýšlet a vyzkoušíme jednu dvě věci. Musíme zkusit dvacet způsobů, v patnácti z nich chybovat a být neúspěšný. Moudrý muž říká: chybujte a chybujte rychle. Úkolem není nechybovat, úkolem je znovu vstát a jít dále poučenější.
Autor nás proto vyzývá k intenzivní činnosti, intenzivnímu zkoušení a – ano – i k intenzivnímu chybování. To nám může nahradit mnoho let opatrného testování, mnoho let rozhoupávání, se kterým jde velmi často ruku v ruce pozvolná, nezadržitelná ztráta energie.
U masivní akce můžeme naopak čekat nejen mnohé chyby, ale také rychlá zlepšení. To nám dodá motivaci i odvahu pro další cestu. A i když třeba zjistíme, že musíme odbočit a dále jít úplně jiným směrem…získané zkušenosti s námi půjdou dále. Musíme se prochybovat k úspěchu. Velké plánování nám nepomůže. Masivní akce ano.
První výsledky a hledání prospěšnosti
Postupně začneme shromažďovat také první pozitivní výsledky. Co funguje, toho budeme dělat více, co nefunguje, opustíme nebo změníme. Začneme zkoumat, co z našich nápadů přináší užitek druhým. Nemůžeme totiž nikdy mít úspěch „sami“. Úspěchu dosahujeme vždy v kontextu našeho prostředí a uznání druhými lidmi.
Vědomí a důkazy, že naše práce má význam i pro druhé, znamená další mocný příliv motivace, energie a nezdolnosti. Často mnohem větší, než byl původní náboj, daný pouze našimi individuálními zájmy. Okolí nás začne za naše aktivity odměňovat, začne nám přinášet nabídky a nové nápady. To, čemu by nepoučený pozorovatel mohl říkat náhoda nebo „být včas na správném místě“.
Mnoho zklamaných podnikatelů přišlo s bravurními nápady, které podle nich zákazníci „nepochopili“. Opravdu? Pokud se opakovaně setkáváte s nezájmem okolí a neděláte nic jiného, než že stejnou službu propagujete stále dokola stejným způsobem… pak to nejsou vaši zákazníci, kdo nechápe. Jste to vy.
Cyklus úspěchu je zřejmý: zkusit, vnímat odezvu, při úspěchu zkusit více, při neúspěchu zkusit něco jiného.
Nedejme na emoce
Tato rada může na psychologickém webu znít kacířsky, osobně však s autorem knihy naprosto souhlasím: Nedejme na emoce. Emoce úzkosti, strachu či nechuti souvisí s tolika faktory (psychologicky, evolučně i vývojově), že řídit se jimi by bylo pošetilé. Dát na emoce je krásná výmluva:
- Poslouchám své tělo, proto spím do deseti.
- Něco ve mně si to žádá, proto si dám bůček.
- Cítil jsem najednou takovou prázdnotu, že jsem tam ani nešel.
Samozřejmě, naslouchejme svým pocitům: ty jsou dlouhodobé, ty nám dávají obecný směr. Říkají: toto tě naplňuje, toto není dobré. Ale pokud chceme následovat své hluboké pocity, musíme učinit tisíce nepříjemných úkolů se strachem a nechutí, projít tisíci konfiktů, čelit nesouhlasu, nepřejícnosti, nepříjemným situacím.
Nikdy to nebude jiné. Čím výš na žebříčku úspěchu vystoupáme, tím těchto nepříjemných situací bude přibývat. Přesto si můžeme být jisti, že projít jimi stojí za to. I s nepříjemnými emocemi. Jedná se totiž jen o emoce, s rychlým začátkem i koncem. O nic více.
Víra a věčný koloběh (ne)úspěchu
Neopominutelnou roli v této fázi cesty má samozřejmě také víra. Víra, která – jak upozorňoval Václav Havel – neznamená domnívat se, že se něco podaří, ale věřit, že něco má smysl. Musíme věřit, že vždy najdeme nové zdroje a nová řešení. Musíme věřit ve svou schopnost poradit si i poté (a PRÁVĚ poté), co vykročíme do prázdna.
Tím se cyklus cesty k úspěchu (ať už jej definujeme jakkoli) uzavírá a začíná znovu. Musíme dále hledat, co nás oslovuje, musíme dále zkoušet, co situaci zlepšuje, musíme dále hledat prospěch, sbírat důkazy, že tato cesta funguje, musíme dále chybovat, věřit ve svůj úspěch a překonávat nepříjemné emoce. Musíme jít dál. To podstatné se vyjeví cestou.
Jak zaručeně neuspět
Aby byl náš obrázek cesty k úspěchu úplný, upozorňuje autor knihy v závěru na několik způsobů, jak zaručeně neuspět:
- Nevědět, co chci
- Preferovat bezpečí nad úspěchem
- Mít strach z kritiky a z chyb
- Odkládat úkoly
- Přemýšlet a jen povídat na úkor reálné aktivity
- Opodstatňovat si, proč jsme neuspěli
- Vinit ze svého neúspěchu svět, druhé nebo sebe
- Trávit čas tím, že naplňujeme sny a představy druhých lidí
- Mít jako primární motiv svého života slávu nebo bohatství bez dalšího prospěchu
- Být pesimistou
Tímto končí naše listování knihou Billa O`Hanlona, ale nikoli náš seriál. Příští díl seriálu pro vás připravíme jako odpovědi na nejčastější dotazy a připomínky z diskuse: Odpovědi pro líné čtenáře
