Znají to asi všichni rodiče: dvou‑ až tříleté dítě běhá na hřišti jako čamrda, ale jakmile se má jít domů, rozbolí ho nožičky. Na výletech pak trpívají bolestmi nohou i výrazně starší děti. A tak namísto toho, abychom si po pracovním týdnu v sobotu konečně užívali přírody, posloucháme celý výlet kňourání, skuhrání, fňukání a smlouvání. Co s tím? Podělím se o několik tipů.

Vzpomínám na půvabné rozhovory se svými dětmi, když jim bylo něco mezi dvěma a třemi roky.

Jdeme na hřiště:

• Dítě mi zastoupí cestu a s výmluvným gestem (obě ruce nahoru) říká: „Hopi!“
• „Copak se děje? Tebe bolej nožičky?“
• „Jo.“
• „Jejej, tak to tě musím vzít, ale – budeme se muset vrátit,“ říkám smutným hlasem, beru dítě do náruče a otáčím se směrem k domovu.
• „Ne, domu ne! Já chci na hřiště!“
• „No ale to by byla přece hloupost, jít na hřiště s bolavejma nožičkama, nemyslíš?“
• „Mě už nebolej nožičky. Chci dolu.“

Nebo na ulici:

• „Hopi, hopi!“
• „Copak je, Růženko?“
• „Nemám nohy.“
• „Ty nemáš nohy?“ uleknu se. „A co je tohle?“ pohladím ji po nožičce.
• „Ruka.“
• „Aha,“ chvíli přemýšlím a pak ji chytnu za ručičku: „A co je tohle?“
• Růženka chvíli přemýšlí, a pak řekne: „Noha.“
• „Aha, takže máš nožičky!“ uleví se mi a Růženka se směje. Můžeme pokračovat v cestě.

Je úžasné, jak už malé děti rozumějí logické argumentaci i humoru. Obojího lze využít. U dětí do tří let si však nedělejme velké ambice. Možná jsou schopnější děti a schopnější rodiče, ale dle mé zkušenosti bývá na delší vzdálenosti výrazně efektivnější vysadit si tříletého človíčka na ramena, případně ho usadit do kočárku.

Kilometry s předškolákem

V předškolním věku jsou už děti schopné urazit bez obtíží několikakilometrové vzdálenosti. Pokud je k tomu vedeme.

Trénujme

Asi nepřekvapí, že dítě, které je na delší trasy zvyklé, zvládne výrazně víc než to, které všude vozíme. Jinými slovy: čím víc s dětmi chodíme, tím méně kňourají.

Vyprávějme, vymýšlejme

Jakmile začneme něco poutavého vyprávět, dítě na bolest nohou zapomene. Funguje to skoro jako kouzlo. Můžeme též vymýšlet různé hry a vlastně cokoli, co zaměstná mysl dítěte. Jde o dobrý způsob zejména pro zvládnutí akutní krize (pokud se nám ji ovšem podaří zachytit včas).

Volme náročnější cesty

Zní to možná paradoxně, ale je to tak. Dítě, které na rovné hladké cestičce fňuká, že jej bolí nohy, fňukat obvykle přestane, jakmile se cesta změní ve špatně schůdnou stezku se spoustou kamenů, výmolů a kořenů. Najednou totiž musí přemýšlet, kam šlápnout, najednou je to zábava. Navíc se při každém kroku zapojují svaly trochu jinak, takže se tak rychle nepřetíží.

Jděme příkladem

Nad všemi slovy je to, jak se my sami chováme. A nemusí jít přímo o odolnost vůči zátěži nohou. Ta je totiž součástí celkové (fyzické i psychické) odolnosti dítěte. Když dítě vidí, že je nám zima, a přesto nekňouráme, když ví, že máme hlad, ale neskuhráme kvůli tomu a nejsme protivní, když tuší, že jsme špatně spali, ale nestěžujeme si na to celý den… tím vším na dítě působíme. Ukazujme dětem, že drobné nepohodlí se dá zvládnout bez kňourání, že nesnáze nemusejí kazit náladu.

Využívejme pocitů hrdosti

Hrdost je skvělý pocit, který nás odměňuje, když se nám něco povede. Je to opomíjená emoce, kterou se ovšem vyplácí rozvíjet. Když dítě vnímá, že jsme na ně náležitě hrdí, že oceňujeme, co zvládá, bude i samo na sebe hrdé a to mu pomůže nesnáze přestát.

Vzpomínám na jeden těžší výlet, na který jsem vloni o prázdninách vyrazila sama s tehdy sedmiletým synem. Šli jsme vodou proti proudu říčky Jizerky. Místy se ale nedalo jít, byly tam jezy, s kterými jsem nepočítala, takže jsme je všelijak zdolávali: šplhali jsme do svahů, přelézali ploty. Dorazili jsme až daleko po setmění: s bolavýma nohama, mnohokrát zmáchaní, hladoví, kopřivami požahaní a od trní poškrábaní… nicméně šťastní. Viděli jsme skorce vodního, objevili sádky s pstruhy, večer kolem nás létali netopýři.

Pocit výjimečnosti a hrdosti — to bylo nad všechno prožité nepohodlí. A když ostatní děti viděly, jak nadšený Horymír přišel a jaké pozornosti a obdivu se mu dostalo od ostatních dospělých při poslouchání prožitých dobrodružství, začaly toužit po podobném; ten den ráno se k nám nikdo připojit nechtěl.

Poskytujme odpočinek

Když je dítě opravdu unavené, pomůže mu odpočinek, který většinou nemusí být vůbec dlouhý: děti regenerují velmi rychle! Obvykle postačí několik minut, efekt můžete zvýšit dodáním energie pomocí sladké drobnosti.

Nám se osvědčovaly i mikroodpočinky bez zastavení, kdy jsem dítě vzala do náručí – třeba jen na sto, dvě stě metrů. Vedle prostého odpočinku se zde uplatňuje i fyzický kontakt, objetí, jež dodává sílu zvládnout jakoukoli těžkost.

Nemůže chodit? Ať běží!

Víte, v jaké fyzické disciplíně může člověk soupeřit se zvířaty? V běhu. Spousta zvířat je samozřejmě výrazně rychlejší, než jsme my. To se ovšem týká běhu na krátkou vzdálenost. Co se týče dlouhých tratí, nejsme na tom vůbec špatně. Trénovaný vytrvalostní běžec je schopen uštvat psa a být důstojným soupeřem koni.

Například Sanové v jižní Africe takto loví i kudu či velké turovité kopytníky. Antropolog Daniel Lieberman to popisuje v knížce Martina Uhlíře Jak jsme se stali lidmi následovně: „Počkají si, až se kudu nají a až zavládne opravdu velké horko. Pak vypijí tolik vody, kolik snesou, a vyrazí. Běží třeba tři hodiny po stopách, zvíře prostě uštvou a pak ho zabijí.“

Pro druh Homo sapiens je běh přirozeným pohybem a někteří antropologové se dokonce domnívají, že právě nabytá schopnost běhu umožnila předchůdcům dnešních lidí obstarat si dostatek masa, tedy velmi výživné potravy, a to následně umožnilo zvětšení našeho mozku. Jinak je totiž velký mozek energeticky dost drahý špás.

Paleoantropologické nálezy teorii nahrávají, neboť ukazují, že anatomické změny umožňující efektivní běh, například šíjový vaz stabilizující při běhu hlavu, jsou specifické pro druh homo (australopitékové je neměli). K výraznému zvětšení naší mozkovny došlo až poté.

Šlachy v našich nohách pracují při běhu jako pružiny: při dopadu v sobě nahromadí energii, která nás pomůže vymrštit k dalšímu skoku. Běh je tedy od určité rychlosti energeticky výhodnější než chůze.

Co z toho vyplývá? Proč to píšu? Chci říct, že dítě, které nemůže chodit, protože ho „bolej nožičky“, může běžet! V praxi mnohokrát osobně ověřeno. Většina „bolestí nohou“ je spíš než skutečná bolest nuda, otrava, lenost či únava. Proti tomu všemu, a dokonce i proti skutečné bolesti nohou běh funguje. Běhat je totiž mnohem zábavnější než chodit: vyplavené endorfiny rozradostňují a potlačují i vnímání bolesti.

Děti rády běhají. Tam, kde dospělý jde konstantním tempem, dítě raději chvíli běží a pak odpočívá (hraje si, pozoruje žáby, rýpe se v hlíně…). Proč ne? Ideální je, když jde dětí víc, to si pak samy vymýšlejí různé hry, všelijak se honí a nás dospělé k tomu ani nepotřebují. Takže si pak můžeme jít svým tempem, pozorovat přírodu nebo si třeba i popovídat.

Chození na výlety mohu doporučit jako skvělou činnost pro celou rodinu. Jste spolu, v přírodě a můžete to pořídit velmi levně. A je tu ještě jedno velké plus.

Již jsem zmínila, že odolnost vůči „bolavým“ nohám je součástí odolnosti jako obecnějšího rysu osobnosti. Dítě se tak na výletech stává odolnějším nejen vůči bolavým nohám: učí se zvládat nepohodlí obecně. A to se mu v životě mnohokrát zúročí.

My s manželem si dnes s dětmi užíváme i přechody hor. Poprvé jsme takto vyrazili vloni přes Krkonoše a naše tehdy pětiletá Růženka neměla problém ujít za jeden den trasu dlouhou 17 km s kilometrovým převýšením. Většinu cesty radostně běžela a po večeři si hrála s ostatními dětmi na babu. Takže nebojte: jde to!

Přeju spoustu krásných výletů všem čtenářům.