Schopnost lidského mozku budovat, opravovat a přestavovat sebe sama umožňuje nejen učení, ale taky účinnost psychoterapie i jakékoliv jiné léčby duše. Právě díky této schopnosti se můžeme zotavit a žít spokojenější život, i když jsme v minulosti zažili velká trápení. Podle neurovědce Daniela Siegela je klíčovým slovem „integrace“ mozku – tedy to, aby spolu různé jeho části komunikovaly. Potíže nastanou, když se mozek třeba vlivem nějakého trápení rozpojí zpravidla ve snaze celý organismus ochránit.

To, v jaké kondici bude náš mozek, silně ovlivňují ty nejranější zážitky. Čím to? Gestaltpsychoterapeut Peter Philippson to popisuje právě z hlediska nervového vývoje. Už v posledním trimestru těhotenství nastává u miminka raketový růst mozku a pokračuje dál po narození. Vytvoří se takto více materiálu, než kolik ve skutečnosti umíme využít. I díky tomu má náš mozek obrovské možnosti přizpůsobit se v prvních letech života prostředí, do kterého přišel. Odhaduje se, že 70 % mozkových spojení se u lidí tvoří až po narození dítěte – což je v rámci živočišné říše rarita. Ty spoje, které se používají, dětem zůstanou a budou sílit. Ty, které zahálí, zaniknou.

Představte si tedy, že se miminko narodí do prostředí amazonské džungle, ve které navíc zuří boj se sousedním kmenem. Aby v životě přežilo, bude se potřebovat stát ostražitým člověkem, který si dává pozor na každé šustnutí z křoví – takže bude praktičtější se raději desetkrát zbytečně leknout, než jednou umřít na flegmatismus. Bude se muset umět dobře zorientovat i v nepřehledném prostředí, využívat všechny smysly a dobře vnímat signály ze svého těla. Zato pokud se narodí ve vesnici u Brna v době hlubokého míru, tolik ostražitosti asi nebude potřeba a volnou kapacitu mozku je možné využít na jiné dovednosti.

To ale není všechno. Čím více rozumíme (na základě zjištění neurovědců) chování mozku, tím více je jasné, že jsme se vyvinuli jako sociální bytosti. Už mozek novorozeňátka je připravený nalaďovat se na druhé lidi a jejich prožívání a vnímat jejich záměry. Když na miminko vypláznete jazyk, často ho vyplázne zpátky na vás. Když k němu vztáhnete ruce dlaněmi k němu, také vás bude imitovat.

Někdy tomuto říkáme „primární intersubjektivita“ a je to nejspíše našimi zrcadlovými neurony, že dokážeme imitovat výrazy a pohyby druhého člověka ještě dřív, než jsme si vůbec pořádně vědomi svého vlastního těla. Zrcadlové neurony jsou nejspíš základem empatie a mají schopnost nechávat nás vcítit se do prožitků druhého člověka – když vidíme někoho zvednout skleničku, i v našem mozku se aktivují neurony v centrech pro motoriku, a celým svým tělem tak dokážeme na nějaké úrovni cítit a vnímat, jaké pro dotyčného je něco takového dělat.

Mnozí rodiče malých miminek ostatně sami říkají, že jejich dítě je i v emocích jako seismograf – je v pohodě, když jsou sami v pohodě, a protivné, když je sám rodič nervózní.

Pokud je dítě do svých dvou let obklopené láskou, pečujícím dotekem, hrou a adekvátním množstvím podnětů, sílí v jeho mozku ty spoje, které jsou vnímavé vůči radosti a potěšení. Pokud zažívá ve vztazích bolest a frustraci, i později v životě bude mít mozek lépe připravený na to prožívat právě tyto pocity.

Pokud byly naše vztahy jisté a bezpečné, i do budoucna bude náš mozek připraven tvořit jisté a bezpečné vazby s druhými lidmi. Pokud byli pečovatelé chladní nebo nepředvídatelní, jak to bývá třeba u alkoholiků, učíme se chránit – vyhýbavostí nebo naopak závislostí a někdy taky ambivalencí mezi těmi dvěma póly. Ne proto, že bychom si to vědomě vybrali. Náš mozek se prostě takto přizpůsobil a vyvinul. Více jsme o tom psali už dřív v článku o tom, jak vztahy léčí.

První dva roky nervového vývoje člověka tak Philippson připodobňuje k otesávání kamenného kvádru. Máme k dispozici hmotu s velkým potenciálem a je jí víc, než kolik bude potřeba na výsledek. Podle toho, co je potřeba, se mozek otesává do podoby, která mu bude v životě nejlépe sloužit. Později (třeba v psychoterapii) už na tento základ spíš „malujeme“.

Znamená to, že pokud jsme si v životní loterii nevylosovali první dva roky zrovna nejlíp, už to nikdy nenapravíme? Ne nutně. Protože mozek zůstává plastický a přizpůsobivý po celý život. Pořád se učí a reorganizuje. A díky tomu dovedeme opravit i velmi hluboké deficity.

Jak se mozek může rozpojit

Neurolog Daniel Siegel mluví o duševním zdraví jako o řece integrace, která teče mezi břehem rigidity a břehem chaosu. Když se ocitneme na břehu rigidity, cítíme se zaseknutí nebo se chováme stále podle stejných vzorců. Chaos nás zase může zaplavovat nezvladatelnými výbuchy pocitů, vrháme se do akcí bez domyšlení důsledků a schází nám řád a stabilita. Různá životní trápení si můžeme rozřadit podle toho, v čem plynou spíš z přílišného množství chaosu, nebo přílišné rigidity.

Prosperující a „dobře vysochaný“ mozek je pak především mozek dobře propojený. Jednotlivé jeho části spolu dovedou účinně komunikovat a předávat si správně informace. Díky tomu zůstáváme tvořiví, napojení sami na sebe i na podněty z prostředí a jsme schopni být stabilní, a přitom se pružně přizpůsobovat situaci:

Když je nám dobře a cítíme se v pohodě, kráčíme po klikaté cestičce harmonie, plujeme po integrovaném toku flexibilního systému. Vnímáme, co je nám známé, ale nenecháme se tím lapit do pasti. Žijeme na prahu neznáma a máme odvahu vyplouvat do neprobádaných a nezmapovaných vod. Znamená to žít život tak, jak se odvíjí, aktuálně, v plynutí mezi rigiditou a chaosem.

Rozpojit se mozek může podle Siegela různými způsoby. Podíváme se blíže na dva z nich: jeden směrem do chaosu, druhý směrem do rigidity.

Plazí, savčí a lidský mozek

Než se do toho pustíme, pojďme si názorně ukázat svůj vlastní mozek:

Položte palec do dlaně a překlopte přes něj ostatní prsty. Zkrátka dejte ruku v pěst, ale tak, ať je palec ostatními prsty překrytý. Tak, a máte příruční model mozku podle Siegela.

Představte si, že zápěstí představuje míchu, která je uložená v páteřním kanálu a navazuje na ni mozek. Vaše dlaň je vnitřní mozkový kmen. To je takzvaný „plazí mozek“, který dostává z vašeho těla nejrůznější podněty a opět je posílá nazpátek. Přímo reguluje stavy rozrušení a vybuzení, spánek a bdělost, sexuální touhu a uspokojení, hlad nebo sytost. A taky poplachové reakce – útok, útěk, ustrnutí. Prostřednictvím srdeční frekvence a dýchání ovládá míru nabuzení vyšších oblastí mozku.

Přibližně v místě, kde máte palec, najdete limbický systém. To je starý savčí mozek. Spolupracuje s celým tělem na vytváření základních lidských pudů a emocí. A taky je rozhodující pro formování vztahů a citové vazby, o které jsme psali výš. Jak víte, rybička ani had k vám jako domácí mazlíček nepřilnou, zatímco krysa nebo pes ano. V limbickém systému najdete taky hipokampus zodpovědný za propojování podnětů do podoby vzpomínek a ukládání do paměti a amygdalu, která konstantně skenuje ohrožení.

Vaše prsty v dlani představují mozkovou kůru. Ta je zodpovědná za ty nejvíce pokročilé funkce našeho mozku, třeba percepci nebo ovládání pohybu vlastního těla. Nejpokročilejší funkce najdeme v prostoru od prvních prstních kloubů ke konečkům prstů – tam je předčelní kůra neboli prefrontální kortex. Ten umí zformulovat abstraktní úvahy, chápat morální úsudky, čas nebo pocit „já“. A umí taky přemýšlet o myšlení.

Zdravě fungující mozek dovede propojit informace ze všech tří vrstev. Zachytí správně signál z těla, že má chuť na rybičkovou pomazánku (zjevně v ní je něco, co tělo zrovna potřebuje). Popřemýšlí, jestli má doma suroviny, a případně naplánuje cestu do obchodu. A začne se těšit. Takovému fungování říká Siegel vertikální integrace, protože mluvíme o integraci částí mozku odspodu nahoru.

Když nám mozek odpojí mozkovou kůru

První varianta takového vertikálního rozpojení spočívá v tom, že nám vypadne z funkce mozková kůra. To se většinou děje, když se ocitneme ve stresu nebo ohrožení, zahltí nás signály z vývojově starších oblastí mozku a zavelí útok, útěk nebo ustrnutí. Prefrontální kůra se vypne a my lidově řečeno „ztratíme hlavu“:

• Když se s partnerem ocitneme v hádce a říkáme věci, které nejen že nejsou pravda, ale k tomu si je třeba ani nemyslíme a potom jich litujeme.
• Když jsme v práci nebo ve škole pod tlakem, máme tolik práce, že si „nemůžeme dovolit“ vnímat tělesné vyčerpání a únavu, a upadneme do paniky, že to prostě nikdy nemůžeme stihnout, že nás vyhodí, že všechno naše snažení skončí tou nebo onou katastrofou.
• Když jsme zranění po rozchodu a ze samé bolesti se chováme tak, že sami sebe nepoznáváme.
• Když nás deprese položí do postele, celý svět vidíme černě a všechno nám připadá naprosto bezvýchodné.

Vypnout prefrontální kůru můžeme taky ve stadiu akutní zamilovanosti – tehdy to není nepříjemné, ale rozumného jednání se od nás občas okolí jen tak nedočká. A taky jsme reálně více slepí vůči nedostatkům svého protějšku. Prefrontální kůra prochází bouřlivým vývojem během adolescence. I proto je to tak náročné období, ve kterém máme blízko k prudkým výkyvům pohlcujících emocí. Jinými slovy, v Siegelově metafoře řeky integrace se často ocitáme na břehu chaosu.

O tom, jak přehnaně „akční“ amygdala a limbický systém dovedou vypojit předčelní kůru, jsem psala už v článku Vystrašený mozek – když zpanikaříme, nedovedeme mít nadhled a přemýšlet racionálně. Podobný princip popisuji v článku Mozek v červených – o situacích, kdy se vlivem vývojově starších částí mozku ocitneme ve stavu přílišného vybuzení, jsme vzteklí doruda. V takových chvílích potřebujeme kůru znovu zapojit, abychom „vychladli“ a dokázali situace řešit více s rozmyslem. A někdy je potřeba prefrontální kortex prostě vytrénovat, abychom stabilně dokázali lépe držet nadhled a neupadali do emočních bouří a výkyvů. Siegel k tomu nabízí cvičení, které najdete na konci článku.

Když mozkovou kůrou odpojíme signály z těla

Vertikální integraci mozku ale můžeme mít narušenou také v opačném směru. Můžeme žít a fungovat v prefrontální kůře naopak příliš. A to třeba když v reakci na trauma začneme přehlížet, co nám říkají smysly a signály z těla. Naše pocity, vjemy i emoce pak mohou být zploštělé. Když se vrátíme k obrazu řeky integrace, na rozdíl od předchozího příkladu jsme na břehu rigidity.

Daniel Siegel popisuje třeba svoji pacientku Anne, která žila, jako by byla odříznutá „od krku dolů“. O své tělo se nezajímala, její život jí připadal prázdný. Krom toho ji obtěžovalo občasné bušení srdce. I v pohybech byla strnulá. Později mu pověděla o tom, že její máma umřela, když jí samotné byly tři roky. Rok žila u milujících prarodičů, ale pak přišla i o ně – otec si ji vzal do péče s novou partnerkou, která byla tvrdá a neustále Anne kritizovala. Když jí bylo asi jedenáct, po jednom obzvlášť tvrdém vyčinění šla do parku a rozhodla se, že už nikdy nebude nic cítit. Prostě už nedopustí, aby jí otec a nevlastní matka znovu ublížili. V dětství to byla adaptivní strategie, jak se nezbláznit. Anne pravděpodobně dokázala otupit nervovou dráhu informací z podkorových (plazích a savčích) oblastí k mozkové kůře, zvlášť pak k těm částem prefrontálního kortexu, který zprostředkovává uvědomění těchto signálů z těla.

Jenže právě v těchto signálech se skrývá naše intuice a tělesná moudrost. Bez nich nedokážeme číst, co nám naše tělo říká o svých potřebách a o tom, co právě potřebuje. A nejde jen o to, že si přesedíme nohu, protože nezachytíme včas, že do ní neteče dost krve. Nevíme, co nám tělo hlásí o bezpečí a nebezpečí – nechytíme onen „divný pocit“ z někoho, komu nemůžeme důvěřovat nebo kdo za námi jde po ulici. Nevíme dokonce ani to, jak se vlastně cítíme, jak si stanovovat priority, nemáme vodítka pro rozhodování, neumíme se vyladit na své děti a podle signálů vlastního těla (a vlastních zrcadlových neuronů) poznat, co ony potřebují ke spokojenosti. A náš život je vyprahlý, tak jako byl ten Annin.

Propojení v obou směrech pomáhají techniky mindfulness

V obou případech narušení vertikální integrace, ať už se ocitneme příliš v tělovém a emočním mozku bez dostupnosti prefrontální kůry, anebo naopak příliš v kůře a málo v těle, pomáhají růstu nových propojení a zlepšení celkového stavu techniky blízké těm z mindfulness.

Současně po nás totiž vyžadují, ať se soustředíme a vnímáme signály z těla, jako je dech, rytmus srdce, chuť, pohyb těla nebo třeba doteky našich chodidel při pomalé vědomé chůzi (k tomu potřebujeme navazovat kontakt s vývojově staršími částmi mozku). A zároveň nás vedou k tomu, ať zaujmeme pozici nehodnotícího pozorovatele všech těchto vnitřních dějů, který z nadhledu vnímá signály zevnitř těla, podněty z našich smyslů i naše emoce (toto jsou funkce prefrontální kůry). A jak se říká v angličtině: what fires together, wires together – neurony, které se společně spínají, mezi sebou vytváří spojení.

Klasická psychoterapie pak zpravidla kombinuje podobné techniky s dodáváním toho, co zrovna chybí. Člověka, který je příliš v emocích bez rozumového náhledu na ně, vedou terapeuti právě k tomu svým vnitřním dějům porozumět, pochopit, jak fungují, a budovat si od nich určitý pozorovatelský odstup. Lidi odříznuté od svého těla a pocitů pak naopak k prohlubování uvědomění v těchto oblastech.

Vertikální integrace je přitom jen jedním z osmi způsobů propojení našeho mozku. V příštím článku se podíváme na další z nich. Třeba na to, co se stane, když se nám rozpojí přenos informací v horizontálním směru – mezi levou a pravou hemisférou.

Cvičení: vnímejte svou mysl

Na závěr nabízím parafrázi techniky, kterou Daniel Siegel doporučuje pro podporu růstu propojení mezi vývojově plazím, savčím a člověčím mozkem. Cílem této techniky je uvědomovat si svou vlastní mysl.

• Zaujměte vhodnou polohu, ať už v sedu rovnými zády, nebo vleže. Nejdřív nechte oči otevřené a zaměřte pozornost do středu místnosti. Pak si všímejte své pozornosti, jak ji přenášíte k protější zdi. Sledujte, jak se vrací doprostřed místnosti, a potom ji přiveďte zpátky, jako byste v ruce drželi knihu, kterou čtete. Všimněte si, že vaše pozornost může putovat na nejrůznější místa.
  
• Nyní můžete zavřít oči a zaměřit pozornost dovnitř. Uvědomte si, že jste v nitru svého těla v prostoru v místnosti. Uvědomujte si chvíli zvuky kolem sebe.
  
• Uvědomte si, kde nejvýrazněji cítíte svůj dech. Může to být v oblasti nosních dírek, kde vzduch vchází dovnitř a vychází ven, nebo v oblasti hrudníku nebo břicha, které se vtahuje a rozpíná. Nebo si třeba jen uvědomte, že dýchá celé vaše tělo. Kdekoli to přirozeně vyvstane, nechte své uvědomění plout na vlně nádechu a výdechu.
  
• Když si všimnete, což se často stává, že se vám mysl zatoulala k nějaké myšlence či vzpomínce, pocitu či obavě, pouze tuto skutečnost zaznamenejte a jemně, láskyplně obraťte své uvědomění zpátky k dechu. Sledujte vlnu nádechu a výdechu.
  
• Vaše mysl je jako oceán. A hluboko pod hladinou tohoto oceánu je klid a jas. Bez ohledu na to, jestli je vodní hladina hladká či zčeřená, nebo dokonce zuří vlnobití, hluboko v oceánu vládne ticho a klid. Z hlubiny oceánu můžete hledět k hladině a jednoduše zaznamenávat činnost, která tam probíhá, tak jako z hloubi mysli můžete vzhlížet k mozkovým vlnám na povrchu vaší mysli – k myšlenkám, pocitům, počitkům a vzpomínkám.
  
• Někdy může být užitečné znovu obrátit pozornost k dechu a sledovat jej, abyste se opět ukotvili v poklidném místě v nejzazší hlubině mysli. Z tohoto místa si můžete uvědomovat duševní činnost, aniž by vás strhávala, a rozpoznávat, že netvoří celou vaši osobnost; že jste víc než jen myšlenky, víc než jen pocity. Tyto myšlenky a pocity můžete mít a jen si jich všímat s moudrostí, že nejsou vaše identita. Jsou prostě jednou částí prožívání vaší mysli. Někomu pomáhá tento typ aktivity pojmenovat, například „cítění,“ „myšlení“, „vzpomínání“ nebo „zneklidnění“, aby je mohl zaznamenávat jako pomíjivé události. Nechte je lehounce odplout ze svého vědomí.
  
• Nyní se opět na chvíli soustřeďme na svůj dech a otevřeme prostorný střed své mysli veškeré kráse a divům.