Vztahy léčí

Představte si, že si do výzkumné laboratoře pozvete manželské páry, které o sobě i po letech říkají, že jeden druhého moc milují, a každému zvlášť ukážete fotografii jejich partnera. Tipli byste, co se stane v jejich mozku? Sepnou jim stejná centra odměny jako u čerstvě zamilovaných – a taky jako u uživatelů kokainu. Kromě toho jsou aktivní oblasti spojené s potěšením a tišením bolesti a centra spojená s mateřskou láskou. Na rozdíl od zamilovaných a vyznavačů opiátů je u milujících manželů ticho v oblastech spojených se strachem a úzkostí.

Studie mozku podobné této, kterou provedli Bianca Acevedo a Arthur Aron na Stony Brook University, ukazují, jak moc jsme vztahové bytosti. Vztahy nejen že náš mozek krmí spoustou podnětů, ale dokonce náš mozek neustále přetváří. Ze všech nejdůležitější jsou logicky vztahy nejbližší. Ty, ve kterých rosteme a cítíme se bezpečně, i ty, které nás nechají zklamané a zlomené.

Představte si, kolik učení přichází s tím, když si vyberete partnera. Začnete svět vidět trochu jeho očima. Objevujete nové ideje, rituály, jídla a krajiny, získáte nové přátele a členy rodiny. Zažíváte spoustu fyzické intimity a blízkosti a k tomu se koupete v hormonech spojených s prožíváním přitažlivosti a citové vazby.

V partnerských vztazích jsme propojení na tělesné úrovni

Spisovatelka Diane Ackerman píše: „Když se dva lidi stanou párem, mozek začne své ponětí identity rozšiřovat o toho druhého. Místo zájmena JÁ vyvstává zájmeno MY, díky kterému si můžeme vypůjčit kousek přínosů a silných stránek toho druhého. Mozek ví, kdo jsme my. Imunitní systém zase ví, kdo MY nejsme, a kousky narušitelů skladuje jako pomůcky pro paměť. Při milování, nebo prostě když má jeden z nás chřipku, směňujeme kousíčky identity s našimi milovanými. Postupem času se nejen dostáváme partnerovi pod kůži, ale absorbujeme ho nebo ji.“

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

V jiné studii z University of Virginia se ukázalo, že když ženu drží za ruku její partner ve spokojeném vztahu, mozek je klidnější v oblastech bolesti a úzkosti a žena méně cítí bolest. U žen v nevydařených vztazích to ale neplatilo.

Jednoduše jeden druhému ve vztazích měníme fyziologické a neurologické funkce.

A asi právě proto, na kolika úrovních s milovaným člověkem srůstáme, tolik bolí ho ztrácet. Když Naomi Eisenberger dělala zobrazovací studie mozku, zjistila, že když se cítíme odmítnutí, sepnou se stejná centra v mozku, která registrují fyzickou bolest. A ostatně nejrůznější jazyky od češtiny přes angličtinu po čínštinu používají stejný výraz: „zlomené srdce“.

Dispozice pro vztahy získáváme jako miminka

Skeny mozku ukazují, že mámy a děti se mezi sebou synchronizují do podoby určité fúze, ve které přestává záležet na tom, čí tělo je čí. V ideálním případě máma komunikuje očima, tváří i hlasem – a říká tak vše, co dítě potřebuje slyšet. Reaguje na jeho potřeby a tím dává najevo: Vidím tě, vnímám tě.

Tento první vztah se vrývá hluboko do mozku a vytváří tam vzorce pro naše budoucí chování, myšlenky, přesvědčení o sobě samém – i podklad pro rozhodování o partnerech v našem dospělém životě. Pokud je vztah s mámou jistý a pevný, snáz se nám budou tvořit jisté vztahy a nebudeme se o ně tolik bát. Pokud máma někdy po ruce byla a jindy ne, a nikdy nebylo na co se spolehnout, je větší šance, že i v dalších vztazích budeme opatrnější s důvěrou.

Vlivem vztahu mezi mámou a dítětem na mozek se u nás zabývá psycholožka Michaela Viktorinová z Národního ústavu duševního zdraví. Citové vazby podle ní ovlivňují nejen mozek, ale taky spoustu dalších pochodů v těle. Třeba to, nakolik splašená a pohotová bude naše stresová osa ve starém plazím mozku – jak snadno se vyplašíme, rozčílíme nebo znervózníme.

Do vztahů se rodíme a nemůžeme bez nich být. Na vztahy je náš mozek připravený, vyladěný… a potřebuje je. V dobrých vztazích se mozek vyvíjí zdravě.

U dětí jde hodně i o samotný fyzický kontakt. Malým myším, kterých se jejich mámy víc dotýkají, roste více mozkových spojů. Ale důležité je právě i to, jak máma pomáhá dítěti regulovat jeho pocity v době, kdy to dítě samo ještě neumí.

Jak se správně naladit na dítě

Představte si plačícího dvouletého klučíka. Jeho máma mu může vynadat, může ho ignorovat, může mu dát čokoládu. Anebo může říct: „Jsi smutný, copak se ti stalo?“ Tím podle Michaely Viktorinové zvládne pokrýt hned několik užitečných věcí naráz: Okamžitě reaguje na synkovu emoci, označí ji nějakým slovem (takže se synek učí pojmenovávat, co se to s ním děje) a přitom se sama nerozpláče, ale dokáže zachovat klid a dětskou emoci nějak zpracovat.

Celý tenhle proces může dvouletý kluk od mámy odkoukat. Vrývá se mu do mozku. Prefrontálním kortexem (vědomým pojmenováním a pochopením toho, co se děje) se učí tlumit amygdalu. Dokud je malý, musí to být máma, kdo utiší jeho rozbouřené pocity. Až bude starší, zvládne to sám.

Finský psychoterapeut Jaako Seikkula by nejspíš doplnil, že klíčové je v tom všem ještě vzájemné naladění. V momentech blízkosti nebo obecně v blízkých vztazích se na sebe lidi nalaďují na tělesné úrovni. V rozhovoru mají synchronizovaný tep i dech. Tak jako vás může rozrušit někdo, kdo k vám přiběhne na pokraji zhroucení, můžete se na něj empaticky naladit a přitom si v sobě udržet klid – a na ten klid se zase může přeladit onen rozrušený člověk.

Když není jistý vztah, stáhneme se nebo sáhneme po náhražce

Když jsou rodiče hrubí, necitliví nebo o děti nejeví zájem, snáze se stane, že z potomků vyrostou úzkostní nebo nešťastní lidé, kteří se ve vztazích trápí a bojí se často, že druhé ztratí. Nebo se uzavřou do sebe a raději k sobě nikoho nepustí, protože už vědí, že vztahy jsou nebezpečné a bolavé.

Jenže potřeba vztahu je v lidech hluboko. Blízký kontakt nás opět odměňuje i na úrovni mozku v podobě dopaminu a oxytocinu. Když dopamin nezískáme ze vztahů, doteků, blízkosti nebo důvěrného povídání, můžeme se snažit ho doplnit jinak. Vzpomeňte si na úvod článku – centrum odměny vám může sepnout třeba i kokain a heroinu se taky někdy říká „chemické obejmutí“.

Dobrá zpráva je, že v dětství to začíná, ale nekončí – ledacos se totiž dá zvrátit k dobrému i později. Dlouho si vědci mysleli, že část role sehraje dědičnost, zbytek lidské psychiky se utvoří podle mentálních map z dětství a pak už jste hotoví a zbytek života trávíte v této podobě.

Ale jak se rozvíjí zobrazovací metody, ukazuje se, že to tak zdaleka není. Nervová alchymie pokračuje s tím, jak procházíme životem a tvoříme si přátelství, zamilováváme se, procházíme vztahy, máme děti. I kdyby nás vlastní rodiče neviděli, nevnímali a nepřijímali, můžeme narazit na jiné lidi, kteří tu úlohu aspoň zčásti zastoupí.

Podle neurovědce Dr. Siegela jsou právě blízké a podporující vztahy ten faktor, který předpovídá dlouhověkost, tělesné i duševní zdraví, spokojenost, a dokonce moudrost. Vypadá to tedy, že ti, kdo postaví dobré a bezpečné vztahy s lidmi kolem sebe na první místo ve svém životě, dělají tu nejlepší investici ze všech – ještě lepší, než kdyby začali třeba běhat.

Vztahy plné lásky umožňují mozku, aby sám sebe přebudoval

Jak už jsme řekli, mozek není hotová věc. Neustále se reorganizuje. Dokonce když jedno centrum docela vypadne, může jeho funkci zastat jiné. O podobných kompenzacích píše třeba neurolog Oliver Sacks ve své knize Muž, který si pletl manželku s kloboukem – pán, kterému úplně vypadlo centrum pro rozpoznávání tváří a komplexní vizuální poznávání světa, se naučil lidi poznávat podle charakteristických detailů a ve světě se orientovat podle čichu, sluchu a taky podle hudby. U každé činnosti si prozpěvoval a se zpěvem měl propojené a naučené všechny své rutinní úkoly.

Neuroplasticita je mocná. I v dospělém věku dokážeme přebudovat své mozkové dráhy. Vypadá to ale, že to funguje obzvlášť dobře, když jsme v dobrých a podporujících vztazích. Ve vztahovém bezpečí ustupuje do pozadí stres, který mozek běžně vyčerpává a zabírá mu velký kus kapacity. Když jsme s lidmi, kteří nás mají rádi, může si mozek odpočinout – a uspořenou energii využít k rozvoji, reorganizaci a zotavování.

Právě vztahy plné lásky v dobrém ovlivňují náš mozek ze všeho nejvýznamněji. Může to být s partnerem, ale taky s dobrým přítelem nebo kamarádkou, se sourozencem… Když dojde na lidskou potřebu vztahovosti, i štěně se počítá.

Zmíněná Diane Ackerman popsala příběh o ní a jejím manželovi, který v 74 letech dostal mrtvičku a přestal úplně mluvit. Dokázal jen zamumlat slabiku „mem“. Diane začala zkoumat další způsoby, jak by spolu mohli komunikovat. Pečující gesta, pantomima, výrazy tváře, humor, hra, empatie a tuny náklonnosti – všechno pro bezpečnou citovou vazbu. Spolu s extenzivním kognitivním tréninkem se nakonec podařilo vytvořit nové dráhy v mozku Dianina muže. Po čase si dokázali znovu povídat. Co víc, manžel byl dokonce schopný vrátit se k psaní knih a zlepšil se i jeho zrak.

Autorka přisuzuje kombinaci cvičení a jejich vztahu, že se mozek jejího muže dokázal znovu uzdravit.

Přepsat můžeme i své vztahové vzorce

Lekli jste se při čtení, že pokud na vás máma neměla dost kapacity, budete mít navždy nejisté vztahy? Není to tak. Samozřejmě je možné takto rozvinout a přebudovat svůj mozek i v oblasti vztahů. Někdy k tomu stačí zažít jeden dobrý, pevný a upřímný vztah. S přítelem nebo partnerem, s kamarádem, s dětmi, se šéfem, který vám zčásti nahradí tátu…

Psychoterapie může fungovat na stejném principu. Když trvá dost dlouho (spíš měsíce nebo roky než pár týdnů), často se v ní začne přepisovat to, jaké vztahy zažíváte a očekáváte.

A ani se nemusíte tlačit do toho vytahovat na povrch bolestné vzpomínky a vystavovat se nepříjemným situacím a tomu, čeho se bojíte. Stačí, že zažíváte bezpečný vztah s někým, kdo je na vás naladěný tak trochu jako dobrá máma. Ve výzkumech se dlouhodobě ukazuje, že právě vztah s terapeutem je ten nejléčivější společný účinný faktor všech terapeutických přístupů.

Co si z toho všeho můžeme vzít? Pokud se vám ve vztazích prostě ne a ne dařit, nebojte se zajít za nějakým terapeutem v okolí. Třeba se za pár měsíců podaří někde hluboko pohnout nějakým zásadním kolečkem v soukolí minulých vzpomínek a současného jednání v drahách mozku… a ta malá změna ovlivní plno malých drobností na povrchu.

Ale když jste rozhodnutí vést spokojený, šťastný a zdravý život, někdy stačí prostě dát vědomě vztahy na zásadní místo ve svých prioritách. Mnoho lidí by prohlásilo, že to tak přece mají a že je to samozřejmost – ale když dojde na lámání chleba a mají si vybrat mezi tím večer pracovat, zůstat doma nebo jít navštívit sestru s dětmi, zůstanou doma. Nebo neodmítnou práci a pak nad ní sedí s pocitem, že se to přece udělat musí a že je to teď zrovna důležité.

Když procházíte těžkým obdobím, vzpomeňte si na poznatky neurověd a ozvěte se někomu blízkému, pokud je komu. A třeba jen buďte chvíli spolu. Nemusíte po něm chtít, aby s vámi situaci řešil. Ostatně pánové by asi souhlasili, že když spolu dva muži mlčí na pivu, je to úplně jiné, než kdyby mlčeli každý sám doma.

A jestli se máte dobře, platí totéž.

Je spousta lidí, kteří by si moc přáli mít s kým být tak, aby to pro ně bylo fajn… a z různých důvodů to nejde. Pokud máte to štěstí, že můžete být s lidmi, kteří vás mají rádi a nechtějí vás měnit, dejte si povolení spolu jen nekonstruktivně trávit čas. Když si budete povídat u čaje, půjdete spolu ven, hrát hru, vařit oběd… V takovou chvíli děláte to nejdůležitější, co se dělat dá.