Linka důvěry. Jako malé nás nabádali, že se tam nemá volat „jen tak“. Mně se při tom vždycky vybavila Stella Zázvorková, jak ve filmu Zítra to roztočíme, drahoušku…! opovržlivě procedí na adresu svého souseda: „Tak si klidně volej třeba linku důvěry!“ Chápala jsem to podobně, jako když druhému doporučíme, aby si stěžoval na hlavním nádraží. Nad možností zavolat na krizovou linku někdo mávne rukou se slovy „stejně by to k ničemu nebylo“ a mnoho lidí si s takovým zavoláním spojuje výhradně extrémně naléhavé situace – jsou přesvědčeni, že podobné linky slouží jen pro ty „nejzávažnější případy“, ke kterým se ale nikdo za žádnou cenu počítat nechceme.

Pak se ale ocitneme my nebo někdo z našich blízkých v situaci, se kterou si nevíme rady, nebo se prostě necítíme psychicky dobře. Poslední rok s pandemií a všemi z ní plynoucími důsledky byl k tomu jako stvořený. Co pak – mohla by pomoci linka? A co se to tam na té lince vlastně děje? Kdo telefon zvedne? Je moje situace vhodná pro volání na linku? Pojďme se na to společně podívat (což je mimochodem i to, co nám pravděpodobně při telefonátu nabídne také člověk na druhém konci krizové linky).

Je pravda, že první linky vznikaly jako snaha o prevenci sebevražd a dalších život ohrožujících situací. Do historie vstoupila linka s názvem Save a Life League v New Yorku založená roku 1906. V naší zemi vznikla první linka v roce 1964. Zvlášť po revoluci se počet zakládaných linek včetně regionálních začal rozšiřovat.

• Kromě linek pro celou populaci, jako je například Linka první psychické pomoci, existují také specializované linky.
• Například Linka pro seniory Elpida, kam se mohou obracet nejen senioři, ale i pečující, Rodičovská linka a nejrůznější regionální linky v určitých lokalitách.
• Přehled těchto linek najdete na webu České asociace linek důvěry.
• Existují ještě další linky, které poskytují pomoc na podobných principech a zaměřují se na konkrétní témata, například poruchy příjmu potravy, závislosti, domácí násilí a podobně – jeden z nejvíce podrobných přehledů najdete na webu Nevypustdusi.cz.
• Linky také mohou vzniknout v reakci na určité situace. Minulý rok se tak objevily linky jako odpověď na pandemii koronaviru a jeho důsledky včetně izolace. Jednou takovou linkou je Terapeutická linka Sluchátko, na které pracuju já.

Kdo provoz těchto linek zajišťuje a kolik se za volání platí? Zřizovateli linek jsou nejen zdravotnická zařízení, ale i neziskové a nestátní organizace. Většina linek funguje tak, že platíte pouze cenu operátorovi dle vašeho tarifu, některé jsou dokonce zcela zdarma. Existují linky, které fungují nonstop, jiné pouze v určitých hodinách. Informace bývají uvedené na webu konkrétní linky.

A kdy je situace natolik vážná, že mohu zavolat? Krize k našemu životu patří. Záleží na tom, jak prožívanou situaci vnímá daný člověk, jak se cítí, co se s ním děje. To, co jeden člověk vnímá jako malichernost, může druhý bolestně prožívat a naopak. Není na mně, abych někomu říkala, zda to, co se mu děje, je nebo není krize. Jestliže se tedy někdo necítí psychicky dobře a má zájem si o tom promluvit s odborníkem, je zavolání na linku jedním z možných řešení, na které má každý z nás právo.

Může to být v důsledku náhlé nečekané události nebo je tomu tak dlouhodobě (typicky třeba v souvislosti se samotou nebo naopak s eskalujícími konflikty s blízkými, ale i z mnoha jiných, třeba dokonce danému člověku neznámých, špatně uchopitelných příčin). Pokud se netrefíte s výběrem linky, nevadí – určitě vám tam předají kontakt na službu, která bude pro vaši konkrétní situaci více nápomocná.

Kdo telefon zvedne? Lidé pracující na linkách, takzvaní linkaři, mají zpravidla výcvik v krizové intervenci a splňují další podmínky z hlediska vzdělání, zkušeností a psychické odolnosti podle kritérií dané linky. Může se jednat o sociální pracovníky, psychology, psychoterapeuty, zdravotní sestry či bratry, duchovní a další pomáhající profese.

Tito odborníci a odbornice jsou připraveni vyslechnout i velmi tíživá sdělení. Jejich úkolem není volající soudit nebo jim radit. Nabízejí prostor pro vyslechnutí, orientaci v situaci nebo psychickém stavu a společné zamyšlení se nad tím, co by mohlo nyní pomoci, jaké by mohly být další kroky, případně předají kontakty na další služby.

Jak to v praxi může probíhat

Slyším vyzvánění na terapeutické lince, uzemním se (dobře se usadím, vnímám kontakt svých nohou se zemí) a během pár momentů se zpřítomním, ještě se nadechnu a v klidu vydechnu. Přijmu hovor. Volající váhá, říká, že si není jistý, zda volá správně, a že nějak neví, co se sebou – v poslední době se musí do všeho nutit, nic mu nedělá radost a nechápe to. Kontakt možná dostal od někoho blízkého nebo si našel číslo na webu. Možná nemá s kým o tom mluvit nebo se při pokusu o svěření nesetkal s reakcemi, v které doufal.

Ujistím ho, že jsem tu pro něj a můžeme o tom spolu mluvit a že je dobře, že zavolal. Po chvíli je méně nervózní, začne rozvádět svůj příběh. Kladu několik otázek, abych více porozuměla jeho situaci, a jemu mohou otázky pomoci lépe si uvědomit jednotlivé aspekty jeho situace. V daném ilustračním případu by se otázky mohly týkat toho, jak dlouho se takhle cítí, co bylo posledním impulzem k zavolání na linku, jestli už se takhle někdy předtím v životě cítil, čím si myslí, že by to mohlo být, a tak podobně.

Zároveň zcela respektuju, pokud se volající nechce svěřovat nebo zacházet do detailů – je jen na něm, kolik toho se mnou bude chtít sdílet. Nejspíš přijde fáze, kdy se zabýváme tím, co by si pro sebe nyní přál, co bych pro něj mohla já udělat. Někdo řekne, že vůbec nemá představu, někdo volá rovnou s jasným přáním, že chce například najít kontakt na psychoterapii v místě bydliště. Z toho nám vznikne takzvaná zakázka rozhovoru, která se může ještě proměňovat.

Se zakázkou dále pracujeme například tak, že se ptám na to, co všechno už volající zkoušel při hledání řešení. Zkoumáme, co se mu osvědčilo, co naopak ne, často v rámci brainstormingu lidé přijdou na novou možnost, která je do té doby nenapadla. Snažím se také doptávat na to, co danému člověku v minulosti v podobných situacích pomohlo, protože u každého je to naprosto individuální. Tak dochází ke zvědomování si opory a zdrojů, které mohou pomoci na další cestě. Někdy vytvoříme plán na nejbližší čas následující po našem rozhovoru.

V závěru si shrneme, čemu jsme se věnovali. Když to cítím jako vhodné, ptám se na to, co bylo pro volajícího v jednotlivých fázích rozhovoru užitečné, a co naopak ne. Je to nejen zpětná vazba pro mě, ale i možný nástroj opět pro hlubší zvědomování toho, co je možné dále rozvíjet.

Specifikum linky, kde pracuji, je, že je terapeuticky zaměřená, a nabízí proto první krok na cestě k psychoterapii. Volající může využít tři hovory (senioři čtyři) v délce 50 minut zdarma, přičemž je možné se domluvit na tom, že si bude volat vždy se stejným psychoterapeutem nebo psychoterapeutkou na lince v pravidelné frekvenci. To dává možnost pocítit důležitý aspekt terapeutické práce, kterým je návaznost. Smyslem je nabídnout volajícímu možnost anonymně si vyzkoušet, co se vlastně v psychoterapeutickém rozhovoru odehrává a zda by psychoterapie mohla být tím vhodným řešením pro jeho situaci.

Co nám brání říct si o pomoc

Mezi lidmi kolují různé stereotypy či domněnky, pokud jde o vyhledání odborné pomoci. Jaké jsou ty nejčastější a co je užitečné si uvědomit, abychom zavolání na linku pomoci zbytečně neodkládali?

„Ještě počkám, třeba se to vyřeší samo.“

Není vyloučené, že téma odezní, ale na druhou stranu se často setkávám s tím, že lidé čekají a čekají, jejich trápení se stále zhoršuje a někdy pomoc vyhledají až v momentě, kdy už se cítí opravdu hrozně. Někdy to bývá spojené s přesvědčením, že si pomoc z nějakého důvodu nezaslouží a muselo by jim být hůře, aby si mohli o podporu říct.

Takové nastavení mysli je ale nebezpečné, protože tito lidé nechávají svůj stav zajít hodně daleko. Místo představy nebudu nikoho obtěžovat, dokud… (dosaďte si) je možné se na to podívat z druhé strany: zkusím pro sebe něco udělat už nyní a tím dokážu předejít zhoršení. Navíc se na krizi lze dívat jako na příležitost k růstu a hlubšímu sebepoznání, pokud jsme ochotni zvednout hozenou rukavici a téma nepřecházet, ale zabývat se jím.

„Nemá cenu někam volat, to za mě stejně nikdo nevyřeší.“

Řešení problému může začít právě tím, že jej pojmenujeme a začneme o něm mluvit. Tím máme vyšší šance mu porozumět, rozklíčovat ho a zaměřit se na řešení.

„Povídání je spíš pro ženský. Já to chci rychle vyřešit nebo na to zapomenout, ale hlavně ne o tom tlachat. Nejsem nějakej slaboch.“

Dusit svoje soužení v sobě může vést k negativním dopadům na psychiku i celý organismus. V této souvislosti nelze nezmínit, že počet sebevražd je u mužů dlouhodobě výrazně vyšší než u žen, což se dává do souvislosti se stigmatem vyhledat pomoc jakožto ukázku domnělé „slabosti“.

Já volající nevnímám v žádném případě jako takzvaně „slabé jedince“, ale naopak jako odvážné lidi, kteří už pro řešení své situace dělají první krok. Volajícím může být kdokoliv: jednou se v situaci, kdy bude potřebovat pomoc, může ocitnout i ten či ta, kdo je nyní na druhém konci telefonu.