Před několika týdny byl konečně odsouzen podvodník, který po léta v desítkách zdravotnických zařízení předstíral nejrůznější nemoci, zranění a chorobné příznaky a tímto způsobem odčerpal zdravotní pojišťovně přes dva miliony korun. Media o něm několikrát referovala a nazývala ho simulantem. Ačkoli jsem neměl to potěšení mluvit s ním, mám za to, že to nebyl obyčejný simulant, ale nositel kuriózní diagnózy Münchhausenův syndrom.
Toto označení převzala medicína od jedné historické osobnosti. Hieronymus Karl Friedrich Freiherr von Münchhausen (1720–1797), nám známý jako baron Prášil, je známou postavou pohádek, i povídek pro dospělé.
Byl proslulý svou bájivou lhavostí (pseudologia fantastica) a svými vymyšlenými příhodami a kousky, jimiž úspěšně bavil společnost. Byl též velký lovec a tím se proslavil. Není však o něm známo, že by cestoval od jedné nemocnice ke druhé jen proto, aby se dával přijímat, vyšetřovat nebo bezdůvodně operovat!
Bájivá lhavost a touha po roli nemocného jsou charakteristické pro osoby s touto podivuhodnou morbidní libůstkou. Nejsou to simulanti, kteří vyhledávají úlevy a výhody, netouží po důchodu ani po slevě na dráze a také před ničím (vězení či vojenská služba) neprchají; prostě jen touží být středem pozornosti, a to ausgerechnet zdravotníků.
Ti je mají velmi rádi a proto jim vymysleli ještě celou řadu dalších označení: syndrom špitálních vší, syndrom toulavého pacienta, kopenikiády, špitální vandráci, syndrom toulavého Žida, aj.
Zatímco hypochondři své choroby umějí lépe než lékaři před atestací, Münchhauseni mívají nemoci atypické, zejména se u nich lze velmi těžko (tedy spíš nelze) dopátrat nějakých spolehlivějších údajů z předchorobí. Někdy nezjistíte ani jejich skutečnou adresu.
Přestože mají těla zjizvená po chirurgických zákrocích a vlastních zásazích (vyrábějí si rány, které „pečlivě opatrují“, aby zůstaly otevřené), nemají žádnou dokumentaci a také se nedozvíte, kde byli naposled ošetřeni. Nejsou toxikomani: když jsou v nemocnici, kde dostávají opioidy, odhaleni, mizí beze stopy.
Objevují se na celém světě, v literatuře máme články od Japonska po Argentinu – a všude je to podobné. Přinášejí výsledky z „jedině spolehlivých“ laboratoří (=vymyšlené), ředí odebranou krev vodou, do moči přimíchávají cukr a bílkoviny, pojídají léky, které vyvolávají nejrůznější příznaky, způsobují si krvácení z kůže a sliznic, zkrátka „své“ nemoci, která by třeba lékaře nepřesvědčila, účinně napomohou.
Nejzhoubnější formou je Münchhausen by proxy. To je situace, kdy tyto kousky páchají na svých nejbližších, vesměs závislých lidech (děti, staří a bezmocní). Objevily se dokonce případy, kdy takto nakládají se svými domácími mazlíčky. Je to porucha, ale není to nemoc: nesprávnost svého počínání rozpoznávají a mohou je ovládat. Ale to už by nebylo tak zajímavé.
