Statistiky hovoří jasně: úspěšným, bohatým rodičům se rodí častěji chlapci než děvčata. Neví se úplně přesně, jak to příroda dělá, ale svoji logiku její počínání má. Spravedlnost od ní nečekejte. A na politickou korektnost zapomeňte.
Zažitá představa, že pohlaví dítěte je čistě věcí náhody, není tak úplně správná. Na 100 děvčat připadá 105 chlapců. Ti se rodí častěji v bohatých rodinách, na což už v roce 1973 upozornil biolog Robert Trivers.
Své poznatky zpracoval s pomocí matematika Dana Willarda a podal trochu drsné vysvětlení: Synové úspěšných rodičů mají větší šanci uspět v životě po všech stránkách – vydělat peníze, přitahovat ženy a zplodit s nimi hromadu evolučně konkurenceschopných potomků.
Samozřejmě opět chlapců. Proč? Strategie přírody vždy byla primárně růstová. Žena, obdařená kvalitní genetickou výbavou, může zplodit relativně omezený počet potomků. V extrémním případě jednoho ročně. U muže takové omezení – budeme‑li brát v úvahu jen biologická hlediska – neexistuje. Když na to přijde, může atraktivní muž „zabodovat“ třeba stokrát za rok.
Právě promiskuita je dalším faktorem, který ovlivňuje pravděpodobnost zplození mužského potomka. Proutníci mají podle statistik víc synů než tátové, kteří sekají dobrotu. Největší pravděpodobnost zplození chlapce pak Triversova a Willardova teorie přičítá mužům bohatým, nevěrným, fyzicky zdatným a se sklonem k fyzickému násilí. Do koktejlu všech faktorů se ovšem stejnou měrou přimíchá i profil matky.
Psycholog Santoshi Kanazawa poukázal ve své knize Proč se krásným lidem rodí dcery na zajímavou souvislost mezi počtem rodících se chlapců a „typem mozku rodičů“. Jestliže mezi partnery převládá prvek technického, mužského myšlení (vědci, inženýři), narodí se jim v průměru na 100 děvčat 140 chlapců. Tíhnou‑li rodiče k typicky ženským profesím (učitelé, zdravotníci), rodí se jim na 135 dcer jen 100 synů.
A jaké mechanismy příroda využívá k přirozenému výběru pohlaví dítěte? Víme, že informaci o pohlaví potomka nese mužská spermie. Ovšem tím přirozená selekce nekončí, tvrdí Kanazawa. Významnou roli při výběru potomka totiž hraje i matka. Jejím nástrojem jsou tzv. selektivní potraty. Hormony vytvářejí v děloze matky přátelské prostředí pro vývoj jednoho či druhého pohlaví.
Kvantita potomků je v živočišné říši základní kvalitou. A příroda se snaží, aby to platilo i naopak: existují‑li předpoklady, že muž bude plodit úspěšné děti, pak ať jich má co nejvíc a ať jsou jako on. Dobře geneticky vybavení muži by proto měli být obdařeni nejen charismatem a přitažlivostí pro druhé pohlaví, ale i nižší mírou zodpovědnosti a sebereflexe, aby své poslání nepromarnili péčí o milovanou rodinu. Pokud je tedy chlap pohledný, úspěšný a zároveň věrný, zaslouží si respekt. Příroda mu to, ve srovnání s takovým Ludvou Homolkou, vůbec neusnadňuje.
S ohledem na výše řečené by se mohlo zdát celkem jasné, co si asi vesmír myslí o instituci manželství. To, že na jednoho muže podle konvencí západní společnosti připadá víceméně jedna žena, místo aby nejúspěšnější muži plodili množství potomků s desítkami partnerek, přece nepřispívá ke zkvalitnění populace. Ale kdo ví. Třeba je monogamie součástí balíčku opatření, jež nám příroda naordinovala, aby původně na kvantitu nastavený, v principu multilevelový systém přibrzdila.
