Hluboká voda. Nevidím pod sebe. Může tam být dva metry vody, ale také sedm. Nesnáším to. Ten pocit, co všechno se pod vodou odehrává, co tam plave, co tam leží… a já nad tím nemám žádnou kontrolu, ani tam prostě nevidím! Mám se zkusit špičkou nohy dotknout? Co když tam bude bahno, co když do něčeho šlápnu, co když mě to kousne?

Pokud vás při pohledu na otevřenou vodu napadají podobné otázky, troufám si odhadnout, že ve volné přírodě nebudete velcí plavci. Jako já. Plavat jsem sice uměla odmalinka, ale v přírodě jsem se tomu vyhýbala, jak to šlo. Jó, v bazénu! To jsme vydrželi dovádět hodiny, ale neprodyšná hladina českých hnědavých rybníků nebo otevřené inkoustové moře, k tomu jsem vždycky cítila odpor.

Když jsme si před časem pořídili chatu u jezera, došlo mi, jak moc mě tento pocit omezuje. Zatímco ostatní trávili dny plaváním napříč i podél, já udělala pár temp u břehu a rychle spěchala na bezpečný břeh. Loni se ale všechno jako mávnutím kouzelného proutku změnilo. Objevila jsem bójku!

Krásnou oranžovou nafukovací bójku, kterou si připevním kolem pasu a najednou můžu ve vodě cokoliv! Ten znovuobjevený pocit svobody mě naprosto opojil a vedl mě k mnoha psychoterapeuticko‑plaveckým zamyšlením:

1. obraz: Psychoterapie jako bójka

Psychoterapie není pouze léčba duševních nemocí, ale funguje také jako podpora při různých životních těžkostech.

Když je mi v životě úzko, zažívám strach nebo vztahové nejistoty, opakují se mi nepříjemné situace, neznamená to, že se topím (zatím!). Možná jsem jen doplavala příliš daleko od břehu a zažívám strach. Možná jsem omylem vdechla trochu vody a teď jsem vylekaná, vystrašená. Neznamená to ale, že neumím plavat ani že se o sebe nedokážu postarat. No, možná jsem trochu přecenila své síly nebo nevnímala, jak daleko od břehu se nacházím.

Bez nějaké podpůrné pomůcky si zadělávám na pořádný problém – pokud bych se skutečně začala topit (například nepříjemný zážitek po požití drog, těžký rozchod, nečekaná ztráta někoho blízkého), zažiju minimálně traumatický zážitek, který mě bude více či méně znatelně doprovázet po zbytek života.

Když budu mít bójku – psychoterapii, zvládnu tyto překážky s větším klidem, naučím se stresové situace zvládat a připravovat se na ty budoucí bezpečně.

2. obraz: Bójka jako jistota

Plavat s bójkou je pro hodně lidí zbytečné. Ptají se mě, proč ji mám, když ji stejně nepotřebuju, jestli mě zbytečně nebrzdí, nebo říkají, že je to nějaká zbytečná, drahá novinka, kterou jsme nikdy nepotřebovali, a všichni přece umíme plavat.

Ano, je to opět podobné jako s psychoterapií. Kolikrát už jsem za život slyšela klišé o tom, jak sedím a poslouchám (doplň „blázny“) a co je to vůbec za práci a k čemu to vlastně je.

Mít bójku mi ale rozšířilo obzory. Ano, nikdy jsem její funkcionalitu v realitě nevyužila: mám ji pro jistotu. S touto jistotou jsem schopna svoje plavecké dovednosti vylepšovat a posouvat se dál. Kdybych ji neměla, plavu stále stejně – jen deset metrů od břehu.

Když vidím některé své klienty po měsících spolupráce, mívám podobný pocit: stále jsou to oni a věřím, že by své životní výzvy přestáli i bez naší spolupráce. Ale kdyby si psychoterapeutickou „bójku“ nenasadili, nikdy by se cíleně nepustili do revize svých vztahů s rodiči, do vystupování ze svých komfortních zón ani do bránění svých hranic.

Pocit, že psychoterapeutická sezení jsou pro ně jistotou, která je v nejhorším podrží, jim dává novou svobodu zkoušet a experimentovat a posouvá je směrem ke spokojenějšímu životu.

3. obraz: Plavání jako žití

„Plavat na hladině“ jsem uměla od dětství, ale bójka mě inspirovala naučit se plavat pořádně. Plavecké styly jsem se nikdy neučila, a tak jsem začínala s YouTube kanály a skončila u profesionálního trenéra. Zase mě to baví.

I to mi hodně připomíná psychoterapeutickou zkušenost – vlastní i klientskou. Vstoupit do psychoterapie znamená revidovat svou existenci od podlahy: zabývat se vztahy s rodiči, sourozenci, partnery, dětmi, uvažovat o hodnotách, které žijeme a proč, ale i učit se nové způsoby komunikace, vztahování.

Když plavu, mám radost, že se mi změny daří. Vzpomínám na to, jak jsem se u kraulu marně snažila dýchat a jak mi trenér ukázal cesty, které jsou už prošlapané a je možné je využít. A že to je vlastně docela rychlý proces.

V psychoterapii je ale otázka tréninku a profesního vedení trochu odlišná. Zatímco v plavání existuje propracovaná technika daného stylu, kterou je možné se naučit a pilovat, v našich životech si vhodný způsob pohybu objevujeme sami. Některé vztahové nebo komunikační dovednosti se sice nacvičit dají, ale ani tak netrénujeme klienty, jak „správně“ žít jejich život – i přesto, že někteří o to doslova žádají!

I já se tedy někdy považuji spíše za bójku, která s klienty pluje divokými proudy nebo bouřlivými moři a je připravená jim poskytnout oporu a neutopit se s nimi. Trenérem je v životě jen život sám!

P. S.: Autorka letos ukončila téměř desetiletou psychoterapeutickou sebezkušenost, a tak se nově vydává vstříc nepředvídatelným vodám života už bez opory. Na jezero ale ještě pořád s bójkou!