Zkuste na chvíli přestat poslouchat svoji mysl plnou omezení. Když mysl utichne, ozve se touha po autentickém prožívání. Pokud se nevydám na cestu, se svým strachem se nesetkám.

Na pomezí Slovenska, Polska a Ukrajiny leží Vlčí hory, unikátní přírodní rezervace, kde se po hlubokých lesích volně prohání vlci, medvědi, zubři, jeleni, divocí huculští koně, rysové, v potocích a řekách žijí vydry, bobři, nad hlavou krouží orlové, černí čápi, v noci slyšíme houkání sov a výrů.

Divočina v nás

Jedná se o krajinu takovou, jaká byla Evropa před stovkami a tisíci let, než si ji člověk začal podmaňovat, zkulturňovat a někdy znásilňovat. Také je to Park hvězdného nebe, výjimečné prostředí noci, které není zakaleno žádnými umělými světly. Jedná se o druhou největší světelnou rezervaci v Evropě. Hvězdy a noc zde inspirují člověka, podobně jako hluboké lesy. Mléčná dráha, která vypadá jako mramor, je rozlitá po půlce nebe a je tak zářivá, že objekty jí ozářené vrhají stín. Takže v noci se můžeme dotknout stínů hvězd…

Když vidíme toto nebe, uvědomíme si, že jsme ztratili kontakt s něčím základním, prvotním. Vidíme, že jsme součástí něčeho, co nás přerůstá, že jsme součástí magického celku. Tady můžeme zažít zkušenosti, které byly přirozené pro lidi po tisíce let. Jde o setkání s divokým nebem, divočinou kolem nás a skrze ně možnost naladit se na divokost a přirozenost v nás samých.

Je to o cestě do divoka, k našim instinktům, přirozenosti. Ovšem po spirále vývoje se jedná o cestu nikoli nevědomou, ale s plným vědomím toho co prožíváme. Můžeme sem přijít odložit své civilizované masky a civilizační zvyky a zlozvyky.

Vlčí amulet

Jednoho dne jsem odjela do lesa. Byla to jedna z cest, které vedly k překročení hranic vlastního strachu. Šla jsem do oblasti, kde je vstup přísně zakázán. Žijí tam medvědi a v té době měli zrovna mladé. Měla jsem s sebou místního průvodce, který tuto oblast znal, bylo to podmínkou vstupu. Řekla jsem mu: „Helmute, strašně se bojím medvědů.“ Odpověděl mi tónem, který zakazoval jakékoli fňukání: „Nikdy se nesmíš bát smrti.“ Moc mě ta odpověď neuklidnila.

Šli jsme vzhůru a já se snažila smířit se strachem, má mysl byla bombardována myšlenkami, proč tam proboha vůbec jsem, kolem rostly spousty hub, kolem i uvnitř spousty zvuků a šelestů, které jen zvyšovaly mou úzkost. Zadržovala jsem dech, dýchala krátce, což  strach jen podporovalo.

Šli jsme po stopách, které už vůbec nebyly lidské, najednou po několika hodinách chůze vzhůru jsem pod nohama našla kosti. Průvodce zaklel: "Tolik let chodím po lese a nic podobného jsem nenašel. Byla to vlčí čelist. Najednou se má mysl uklidnila, všechny cesty do Vlčích hor se jevily najednou hluboce smysluplné, les byl plný světla, byl to okamžik transcendence.

Pustila jsem se mysli, pustila se strachu. Měla jsem amulet, vzala jsem si vlčí zuby a zbytek nechala lesu. Byla jsem najednou připravená na setkání s medvědem, dokonce s pěti medvědy. Měla jsem sílu. Naplnil mě klid, ticho, existence se stala plynulou, tančila jsem s vesmírem, nemusela nic nikomu říkat, nic zdůvodňovat, cokoli hledat. Pustila jsem se.

Změna se rodí ze změny

Lidé, kteří se bojí smrti se bojí žít, lidé co se bojí žít jsou už mrtví. Poznávání každé části sebe je život. Když se držíme jen toho co víme, žijeme jen část sebe, část života, část mozaiky, která pak nedává celkový obraz ani smysl. Cítit se v bezpečí a být znuděný, to není život. Proto hledám, co můžu změnit, dělám, co jsem nikdy neudělala.

Neposlouchám stále svoji hlavu plnou omezení. Utišení mysli vede k naplnění stesku po pravdě. V životě přichází chvíle po autentickém prožívání, volání vlka v nás. A pokud se nevydám na cestu, se svým strachem se nesetkám.

Nakonec jsem šla do lesa, kde žijí medvědi, stopovala jsem vlky. Dalo mi to sílu, že se nemusím bát být taková, jaká jsem. Že můžu stát sama za sebou. Že taková, jaká jsem, jsem v pořádku.

Krátce poté se mi objevila myšlenka, jak toto uvědomění udržet. A k tomu bych přizvala i vás. Je to o zastavení. Zastav se. Tak, jak jsi teď. Vidíš? Vnímáš? Vznikl prostor jen pro tebe. Toto se dá jen prožít. Je to sebe‑zkušenost, která se odehraje pouze v plné přítomnosti.

Máme myšlenky, které nejsou naše. Máme v hlavě hlasy, které jsou našimi rodiči, kulturou, okolím. Potřebujeme něco, někoho, kdo nás vytáhne ze zóny komfortu. Je třeba stále aktualizovat, obnovovat, učit se, namáhat sval vědomí. Pokud chceš něco změnit ve svém životě, musíš… něco změnit ve svém životě.

Nestačí si říkat nejde to, nemůžu, nezvládnu to, ale začít s tím něco dělat. Třeba si najít terapeuta, kouče, mistra, který ti pomůže pohnout se z místa. Jaký je smysl života? Nevíme. Když ale ochutnáš pocit volnosti, už jsi na cestě a nejde jít zpět. Buď chvíli tím, co je. Nic nemusíš.