V současné době se v ČR rozvede něco málo přes 50 procent manželství. Někteří mluví o krizi rodiny. Já si to nemyslím. Rodina neumírá. Rodina se mění.

Přizpůsobuje se světu, ve kterém žijeme. Světu bez jasné šablony, na kterou bychom se mohli spolehnout, která by nám nabídla opěrné body s jednoznačnými pokyny jak, kdy a co udělat.

Místo této konejšivé kulturní jistoty k nám doléhá zmatený informační šum, který je často směsí protivně protichůdných rad: „Střídavá péče je pro dítě stresující!“ versus „Otec i matka by se měli i po rozvodu na výchově dítěte podílet stejnou měrou!“

V dnešním světě jsme odsouzeni ke svobodě. Můžeme být zmateni, ale musíme si vybírat. Stojíme před řadou existenciálních otázek. Odpovědi jsou nejasné. Kdesi v dálce se leskne růžový ideál dvou rozesmátých dětí z reklamy, zlatého retrívra, domečku z cihel a hodného partnera až na věky věků. Všednodenní realita se však téhle umělohmotné dokonalosti bezcitně posmívá a odtlačuje ji na periferii do říše snů. Polovina rozvedených párů je těžkotonážní zbraň.

Dost možná, že právě vy a vaše děti nejste součástí oné nasládlé skvělosti. Možná jste se dramaticky rozvedli a teď jste pod ustaraným dozorem všemožných tetek, které hořekují nad osudem vašeho dítka, zatímco ono si, bez známky stresu, vesele frčí svoji mladickou jízdu. Nebo se naopak všichni lhostejně stáhli a zatímco kolem vás studí nezúčastněné ticho, uvnitř jste plní hořkých otazníků.

Dobře zvládnutý rozvod není životní selhání. Naopak otevírá cestu k harmoničtějšímu vztahu s otcem/matkou našeho dítěte.

Rozvod většinou není součástí tužeb a plánů. I když už ho nepovažujeme za fatální neštěstí, která natrvalo zdevastuje život náš a našich dětí, stále ještě bývá vnímán jako veřejné potvrzení toho, že se něco nepovedlo. Že jsme zkrachovali v jednom z našich důležitých životních projektů. Co když to tak ale není?

Co když naopak dobře zvládnutý rozvod znamená, že jsme sami sebe ušetřili plytkého degenerování ve vyprázdněném a mrtvém manželství, že jsme byli schopni dát sbohem nenávistným hádkám beze smyslu? Že jsme na sebe přestali plivat zklamání, a tím otevřeli cestu k harmoničtějším vztahům s otcem/matkou našeho dítěte? Jestliže se rozvod stal předzvěstí vyvěšení bílé vlajky smíru, pak na sebe můžeme být právem hrdí.

Jak totiž ukazují stohy výzkumů, to, čím dítě nejvíc trpí, není rozvod sám o sobě, ale právě neustávající rozepře jeho rodičů. Při smolení své bakalářské práce jsem se prokousávala tunami textů z rozličných světadílů a došla k následujícímu závěru: Nejrizikovější na rozvodu je to, že nesplní svou funkci.

Partneři se stávají ex‑partnery a všechny upatlané a bolavé emoce, jež patří do této škatulky, by měly časem být konejšivě odváty do říše minulosti. Zároveň však ex‑partneři zůstávají propojeni skrze své děti. A na to by NIKDY neměli zapomínat. Pro dítě je skvělé, když jsou jeho rodiče i nadále schopni spolupracovat, sdílet a vycházet si vstříc ve všech oblastech, které se ho týkají.

Oddělit dimenzi partnerskou a zároveň nadále vyživovat rodičovský vztah je však nesmírně těžké. Podle údajů z výzkumu J. B. Kellyho z roku 2007 můžeme polovinu rozvedených manželů charakterizovat sice příjemným klidem zbraní, avšak zároveň umrtvením rodičovské spolupráce.

Tyto dvojice dost možná úspěšně  odžily svůj nevydařený vztah a jako pár se jeden od druhého dokázaly odpojit, ale už se jim nepovedlo pokračovat ve sdílení v rodičovských rolí. Moc nekomunikují a nijak zvlášť nespolupracují.

Třicet procent rozvedených manželů naopak zvládne obě zdánlivě protichůdné výzvy: oddělí se jako partneři a zároveň zůstanou ve spojení jako rodiče.

Pro jejich děti je pak snadné se novému uspořádání přizpůsobit – neztrácejí totiž ani jednoho z rodičů a současně nejsou vystaveni protichůdným výchovným tlakům a požadavkům.

Dvacet procent ex‑partnerů naopak promarní příležitost k ukončení konfliktu. Rozvod je pro ně předehrou k nikdy nekončící bitvě. Děti jsou zapojování jako nedobrovolní pěšáci, poslíčci nenávisti, nástroj moci a ovládání. Zatímco jsou nuceny zraňovat, sami jsou fatálně zraňovány.

Pojďme se podívat, jak můžou tito rodiče svým dětem ublížit.

Konflikt loajality

Dítě, které bylo nedobrovolně zapojeno do rozporu svých rodičů, je zmatené. Chaoticky na něj dorážejí rozhořčené emoce jeho rodičů, pletou ho protichůdné informace a znejisťují nevyslovené požadavky k loajalitě.

Část dětí nevědomě volí strategii, která jim umožní odhodit nesnesitelné břemeno, odstranit rušivé tóny a odpočinout si v černobílé pravdě jednoho z rodičů.

Udržet si v takto vyhrocené rodinné atmosféře vztah k oběma rodičům vyžaduje neustálou konfrontaci s vnitřním zmatkem i s vnějšími tlaky, podrobení se vysilující krizi loajality, úzkosti a nejistotě. Je velmi vyčerpávající takovou situaci dlouhodobě snášet. Do určitého věku na ni dítě ani není kognitivně připravené.

Celá tato nesrozumitelná míchanice v něm může vyvolat stresující pocit, že musí zaujmout pozici soudce a rozhodnout se, kdo je ve sporu jeho rodičů viníkem, kdo zapříčinil všechna trápení, kterými prochází.

Proto část dětí pod vlivem okolností a v souladu se svými osobnostními charakteristikami a vývojovým stupněm nevědomě volí strategii, která jim umožní odhodit nesnesitelné břemeno, odstranit rušivé tóny a odpočinout si v černobílé „pravdě“ jednoho z rodičů. Děti úzkostlivé, ustrašené, závislé a s emočními problémy jsou nejčastěji oběťmi syndromu zavrženého rodiče.

Syndrom zavrženého rodiče

Tento termín (Parental Alienation Syndrome) zavedl v osmdesátých letech R. A. Gardner a definoval ho jako uvědomovanou nebo neuvědomovanou tendenci jednoho z rodičů chovat se tak, aby narušil vztah dítěte s rodičem druhým.

Manipulujícím rodičem bývají nejčastěji matky s dítětem ve vlastní péči, především pak ty, pro které byl rozvod ponižující a cítí se jím zraněné.

Dítě si zvnitřní militantní a nekompromisní postoj rodiče‑manipulátora, přijme za svůj mýtus o zlém padouchovi a samo ho pak živí a rozvíjí vlastními fantaziemi.

Uvelebí se ve zdeformovaném postoji svého oblíbeného rodiče a fouká mu jeho ponížené porozvodové bolístky. Odměnou je mu bezpečí od konfliktu loajality.

Manipulujícím rodičem bývají nejčastěji matky s dítětem ve vlastní péči, především pak ty, pro které byl rozvod ponižující a cítí se jím zraněné. To, že je ex‑partner dítětem vnímán jako mizera, je pro ně zadostiučiněním, které jim napomáhá udržovat si přijatelnou sebeúctu.

Většinou nepřipouštějí, že by druhý rodič mohl být pro dítě přínosem, že by ho mohl milovat. Zaslepené samy sebou, svými vyplašenými emocemi a svým utrpením, vidí jen bezcitného, ubližujícího a nebezpečného ničemu. Tuto nenávistí nakaženou verzi otce předkládají dítěti. Zároveň před ním vystavují na odiv svůj vlastní žalostný stav a podstrkují dítěti, že je to jediné, co mají.

Potřeba matky vyrvat z dítěte všechny pozitivní city k otci bývá navíc často spojena s její nezdravou závislostí na dítěti. Může se na ně přehnaně nalepit, vyžadovat od něj podporu a postavit ho do pozice dospělého důvěrníka. Na takovou roli ale dítě není zralé.

Nenápadné emoční vydírání, nutnost být matce k dispozici vždycky, když na ni přijde poryv trpkých emocí, dítě trvale stresuje. Taková situace často vyústí ve vzájemně ambivalentní vztah.

Osm základních charakteristik syndromu zavrženého rodiče podle R. A. Gardnera:

• soustavné očerňování zavrženého rodiče
• nekonzistentní, nelogické, prázdné a absurdní racionalizace, které dítě používá k tomu, aby odmítalo rodiče
• dítě používá věty, termíny a scénáře, které nereflektují jeho zkušenosti a neodpovídají jeho vývojovému stupni
• dítě postrádá ambivalenci ve vztahu k odmítanému rodiči
• dítě veřejně manifestuje, že všechny negativní pocity vůči zavrženému rodiči vyvěrají z něho samého
• dítě automaticky ve všem podporuje preferovaného rodiče
• dítě postrádá pocity viny ve vztahu k odmítanému rodiči
• nenávist se rozšiřuje i na další členy rodiny ze strany odmítaného rodiče

Na dobrého tátu děti nezapomenou

Pojďme se ale vrátit k zavrženému rodiči. Pohodlně jednoznačná hranice mezi hrdinou a padouchem patří do pohádek a ve světě komplikovaných lidských vztahů se objevuje spíš výjimečně. Je tedy zavržený otec opravdu jen ubohou obětí svého ex‑partnera? A je manipulující matka skutečně zlou, zákeřnou mrchou?

Je třeba vzít v potaz, že existují děti, které jsou bombardovány kupou pomluv, kterými je jejich otec vykreslován jako ten největší darebák. Jsou vystaveny intenzivnímu tlaku ze strany matky k tomu, aby ho zavrhly, a přesto tak neučiní. Roli zde hrají desítky vzájemně se proplétajících faktorů.

Vedle už zmiňovaných charakteristik dítěte (věk, emoční a kognitivní vyspělost) nesmíme zapomínat na to, co za člověka je právě otec, kterému jeho ex‑manželka upírá právo na lásku dětí. Jaký k nim měl vztah, jak je vychovával, jak s nimi komunikoval, jak jim dával najevo své city, co všechno byl ochoten pro ně obětovat? Co jim nabízel, jak moc se jim věnoval?

Podle výsledků  některých výzkumů (Kelly a Johnston, 2007) to vypadá, že zavrženým otcem se spíše stane neempatický, hrubý a pasivní páprda, který se o děti nikdy příliš nezajímal, často je kritizoval, byl k nim náročný a jeho výchovné metody zapáchaly strnulou rigiditou.

Dětem takového nevábného otce nebude zatěžko přijmout našeptávání matky za své. Zakomponovat do mentálního obrazu ne příliš schopného otce pár děsivých vlastností a odsouzeníhodných skutků není zdaleka tak složité, jako vtělit tyto negativní charakteristiky do někoho, koho jsme až doposud vnímali jako skvělého tátu.

Literatura:

• Gardner, R. A., Sauber, S. D. a Lorandos, D. (2006). The International Handbook of Parental Alienation Syndrome. Charles C Thomas Publisher, LTD. Springfield. Illinois. Obdrženo v PDF na email dne 8.2. 2010.
• Kelly, J. B. (2007). Children´s Living Arrangements Following Separation and Divorce: Insights From Empirical and Clinical Research. Family Process, 46: s. 35–52. Staženo v březnu 2010 z EBSCO
• Trampotová, O. (2010). Popouzení dítěte proti nerezidenčnímu rodiči a jeho sebehodnocení. Závěrečná bakalářská práce.