Každý den vedeme bitvu proti evoluci přežití, což není zrovna férový soupeř. Abychom dokázali proti biologickému nastavení bojovat, musíme nejprve pochopit, proč se k určitému chování uchylujeme.
- Utratíte pokaždé výplatu až na pár drobných hned, jakmile vám přistane na účtu?
- Máte pocit, že vláda by fungovala lépe, kdyby do politiky proniklo více žen?
- Snažíte se někdy odolat čokoládovému dortu, ale nemůžete si pomoct a nakonec do sebe místo jednoho kousku naházíte tři?
Terry Burnham a Jay Phelan v knize Mean Genes vysvětlují, proč tomu tak je a proč bychom neměli věřit všemu, co se urodí v naší hlavě.
Zastaralé spoje
Podle autorů knihy je náš mozek nastavený na řešení problémů našich předků, nikoli však na vyrovnání se s těmi současnými. Evoluce preferuje takové chování, které zvyšuje naději na rozmnožení druhu.
Mozek nám dává pouze vodítka: něco je příjemné – zopakuj to, něco bolí – vyhni se tomu.
Je pro nás zcela přirozené sníst víceméně jakékoli jídlo, které se před námi objeví. Běžný dospělý člověk (nad 21 let) ukládá takové množství tuku, aby přežil nejméně dva měsíce pouze o vodě. Můžeme tedy říct, že pokud nesníme tabulku čokolády, kterou máme schovanou v komoře na horší časy, chováme se z pohledu evoluce jako sebevrazi.
Proč si někteří lidé nedokážou nechat finanční rezervu, i když dostanou dvakrát vyšší výplatu než obvykle? Během dlouhých staletí jsme se živili jako lovci a sběrači jídlem, které mělo velmi omezenou dobu trvanlivosti. Co člověk nespotřeboval ihned, to ztratilo svou hodnotu. V důsledku toho náš mozek svým způsobem není schopen přijmout fakt, že peníze, za které si dnes jídlo a jiné spotřební zboží kupujeme, se nezkazí a nemusíme je tedy proměnit okamžitě.
Evoluční kompenzace
Některá povolání přitahují více jedno pohlaví než druhé – např. mezi soudci, politiky nebo automobilovými závodníky se objevují mnohem častěji muži, ve školství nebo zdravotnictví se zase uplatňují ženy. Vysvětlení bychom mohli najít v historickém nebo kulturním kontextu, existuje ale zřejmě i biologické předurčení k některým činnostem.
Tříletí kluci hodí míček do větší vzdálenosti než stejně staré dívky, přičemž tento rozdíl nemůžeme vysvětlit pouze podporováním dětí v typicky chlapeckých a dívčích zálibách – je patrný už v prenatálním vývoji. Plod mužského pohlaví má vzhledem k poměru svého těla delší paži než plod ženského pohlaví. Je všeobecně známo, že muži mají dispozice k většímu nárůstu svalové hmoty a tím k získání větší síly, což příroda u žen vyvažuje např. lepším citem pro jazyky nebo delší průměrnou délkou života.
Z toho vyplývá, že skutečně pro některá povolání jsou vhodnější muži a pro některá ženy, ať se nám to líbí, nebo ne. Žena se samozřejmě může prosadit v typicky mužském oboru, stejně jako muž v typicky ženském, pravděpodobně to ale oba bude stát dvojnásobné úsilí.
Přechytračit sami sebe
Ukazuje se, že největší bitvy nakonec vedeme sami se sebou proti evoluci přežití, a to není zrovna férový soupeř. Abychom dokázali proti biologickému nastavení bojovat, musíme nejprve pochopit, proč se k určitému chování uchylujeme.
Pokud se vám několikrát rozpadl vztah za podobných okolností, pravděpodobně existuje určitý neuvědomovaný vzorec, který je možné identifikovat a pozměnit.
Když porozumíme, co nás vede k opakování některých situací, je mnohem jednodušší tento koloběh přerušit, osvojit si nové způsoby chování a mnohdy tak pozitivně ovlivnit i vzdálenou budoucnost. Pokud se vám například několikrát rozpadl vztah za podobných okolností, pravděpodobně existuje určitý neuvědomovaný vzorec, který je možné identifikovat a pozměnit.
Jako účinné řešení, a dost možná jediné, se jeví přechytračit sami sebe. Mozek nám dává pouze vodítka: něco je příjemné – zopakuj to, něco bolí – vyhni se tomu. Důležité je uvědomit si, že na nás vlastní hlava zkouší finty, které byly efektivní před stovkami let.
Stejně jako jiné organismy se lidé musí adaptovat na nové podmínky a chránit se před jinými nebezpečími, než tomu bylo dříve. Dnes klidně můžeme sníst o bramboru míň nebo investovat, aniž bychom si tím snižovali šanci na přežití. A pokud přece jen příště utratíte poslední peníze za něco, co nepotřebujete, můžete si říct, že to nejste vy, ale vaše zlomyslné geny.
