Dobrý duchovní učitel by měl mít nejen dlouholeté zkušenosti s meditační praxí, ale také hlubší znalosti psychologie, optimálně s praktickým přesahem do psychoterapie. Možná se na první pohled může zdát, že meditativní přístupy čisté mysli a vědomá práce s osobními tématy stojí proti sobě, ale není tomu tak.

Člověk kráčející stezkou poznání dosti často hledá velká prohlédnutí, osvícení, fascinují jej mystické stavy a síly, pokouší se probudit kundaliní, proniknout do astrálních světů, chce cítit a pracovat s energiemi, čakrami, kosmickými bytostmi. Proč ne, každý nechť následuje, k čemu jej to táhne, je zde ovšem riziko, a to nemalé a nejedno.

Ať vědomě či ne, duchovní usilování se někdy stává spíše určitou formou útěku od sebe sama, od svého těla, od svých opravdu temných, bolavých míst, která je záhodno pročistit, do světů tajemna a mystiky, velkého duchovna, záře, sjednocení, úžasných guru v oranžových róbách, do indických ashrámů a tibetských klášterů, k indiánským šamanům apod.

Když se čistí, teče špína

Někdy raději čarujeme s energiemi, než abychom se dotkli bolavých a stinných míst sebe sama. Často o těchto místech ani nevíme, resp. se domníváme, že různé naše problémy mají jiné příčiny než ty dětské a velmi osobní.

Stává se také, že jsme si těchto témat vědomi, ale pokoušíme se je řešit vysoce duchovními, jemnohmotnými způsoby – energetické čištění aury, čaker, astrální léčení, zbavování se „přisátých“ karmických obsahů, esence bylin a drahých kamenů, abych jmenoval jen pár příkladů z nespočetného fantaskního new age výběru.

Nechci tím říci, že tyto věci nefungují. Ovšem ani že fungují. Něco pomůže jednomu, ale nemusí jinému. Také se stává, že ona úleva je často pouze přechodná.

Vnitřní čištění často narazí a oživí právě nezhojené šrámy a traumata z dětství, dospívání či porodu. Uvolňují se staré vzorce, vnitřní systém čelí záplavě potlačených obsahů, emocí…

Jak s těmito věcmi souvisí zde popisovaná meditace? Proces citta vissudhi – čištění mysli – bývá během intenzivních kurzů skutečně intenzivní. A nezřídka se stává, že se aktivují právě hluboká osobní témata. Tu nastává často problematická situace.

Meditace jako taková směřuje obecně k prohlédnutí charakteru jevů, které přináší postupné vnitřní uvolnění a osvobozování. Nezkoumá příliš obsah procesů z hlediska jejich vztahu k osobnosti prožívajícího. Jevy jsou nahlíženy ve svých univerzálních zákonitostech a nechávány odejít. Skrze tento přístup se meditující postupně vymaňuje ze slepého ztotožňování se strastnými a neprospěšnými formami existence.

Ovšem vnitřní čištění často narazí a oživí právě nezhojené šrámy a traumata z dětství, dospívání či porodu. Uvolňují se staré vzorce, vnitřní systém čelí záplavě potlačených obsahů, emocí, hněvů, bolestí, úzkostí. A v tomto případě není většinou smysluplné jen slepě aplikovat meditační instrukci, ale být opravdu citlivý k probíhajícímu procesu.

Obejmout svá zranění

I zde hraje síla všímavosti nesmírně důležitou úlohu, protože díky ní můžeme mít dostatečnou kapacitu se s těmito náročnými obsahy utkat obrazně tváří v tvář. Ale není nutné je pouze nechat být, naopak je potřeba se s nimi skutečně kontaktovat, protože často vyjadřují určité vnitřní části nás samých, malé děti v nás, kterým bylo z jejich pohledu ublíženo, které se bolavé, plné potlačených hněvů a strachů choulily přehlíženy v tmavých dutinách naší psychiky a nyní mají možnost se konečně projevit, uzdravit. A tím pádem také integrovat, začlenit do vědomé osobnosti.

Tento proces je vhodné uchopit skutečně citlivě a komplexněji. Více rozevřít možnou paletu přístupů k sobě samému. Kromě praxe meditace je to možnost pro různé způsoby uvolňování, projevování vnitřních procesů, být hodně v kontaktu se svým tělem, se zemí, neulítávat do duchovních abstrakcí, hlavně pouvažovat o psychoterapii.

Lze jen doporučit, abychom při výběru vhodného průvodce hleděli také na jeho osobní integritu a přesah do jiných oblastí než pouze jedna duchovní cesta a tradice.

Obecně je také možno říci, že se zde ukazuje velmi důležitá role meditačního učitele, lektora, průvodce. Tradiční asijští učitelé učí často dosti rigidně, jen skrze tradici, v níž vyrostli. Třebaže mohou mít hluboké meditační realizace, často nedokážou své západní žáky provést úskalími vnitřního procesu příliš dovedně.

Pochopitelně se to netýká jen učitelů asijských, a to zde hovořím o učitelích podobných směřování, jako je zde popisovaná vnitřní cesta, tedy jednoduchých a přímých cest. Učitelé směrů mnohem více mystických, jemnohmotných, pracujících hodně s energiemi, vizemi, duchovními světy a bytostmi – zde bývá problém s dovedným provedením studentů úskalími aktivovaných a rozbouřených osobních obsahů obecně ještě mnohem větší.

Průvodce, guru, terapeut

Lze jen doporučit, abychom při výběru vhodného průvodce, učitele, mistra nehleděli jen na jeho oranžové roucho, správný původ (nejlépe indický guru, indiánský šaman či tibetský láma, že ano?), údajné hluboké realizace (velice ožehavé a těžko posuzovatelné téma), ale také na jeho osobní integritu, zkušenosti vlastní náročnou cestou a jeho přesah do jiných oblastí než pouze jedna duchovní cesta a tradice.

Dá se obecně říci, že dobrý učitel by měl mít nejen dlouholeté zkušenosti s meditační praxí, ale také hlubší znalosti psychologie, optimálně s praktickým přesahem do psychoterapie. Možná se na první pohled může zdát, že meditativní přístupy čisté mysli a vědomá práce s osobními tématy stojí proti sobě, ale není tomu tak. Mohou se krásně doplnit.

Je ovšem třeba citlivě rozeznat, kdy který přístup, nástroj použít. K tomu nám pomůže buď naše hlubší zkušenost a sebepoznání, či jemná pomoc zkušeného průvodce, který má komplexnější vhled do různých typů vnitřní práce, včetně psychologických, a sám s těmito tématy na sobě pracuje, má je osahané a pokud možno zpracované, integrované. Což nechápejme tak, že je dokonalý a bez chyby. Proces sebepoznání nikdy nekončí, vyladíme určité téma, a to zase může odkrýt další oblasti. Důležitá je schopnost s nimi dovedně pracovat.