Příběhy o tom, jak někomu v manželství po čase přestal fungovat sex, slýchám skoro každý den. „Na začátku vztahu jsme se milovali pořád, jiskřilo to, bylo to vášnivé. Teď máme sex jednou, možná dvakrát za měsíc,“ vypráví mi klientka Petra. Je to nejen běžné, ale i logické. Ale nemusí to tak zůstat.

V dlouhodobém vztahu se více než kde jinde ukazuje, jaká je to dřina, vybalancovávat dvě základní lidské tendence.

• Na jednu stranu máme tendenci k tomu být s někým druhým. Toužíme po pospolitosti.
• Na druhou stranu máme tendenci k autonomii. Toužíme po sebeutváření a kontaktu se sebou.

Každý potřebujeme základní jistoty: stálost, kontinuitu, spolehlivost, stabilitu. A zároveň každý bytostně toužíme po něčem novém, po změně, tvůrčí síle a energii. V podstatě je každý z nás takový chodící rozpor.

Jak v posteli, tak ve vztahu?

Běžně se říká, že nefunguje‑li sex, nefunguje něco i ve vztahu. Jako by sex měl být nějakým ukazatelem aktuální funkčnosti vztahu. Tak přímočaré to ale není. Existuje mnoho partnerů, kteří mají hezký a důvěrný vztah, a přesto nemají sex.

Stejně tak to popisuje i v úvodu zmíněná klientka: „Sice nám nefunguje sex, ale jinak bych neměnila. Tomáš je můj nejbližší člověk. Hodně si toho řekneme, umíme spolu aktivně strávit volný čas. O to víc mě zaráží, že se spolu nemilujeme.“

Při bližším zkoumání je to právě ta emocionální blízkost, to bezpečí, to vlastnění, ta jistota partnerem, co v manželství kazí erotiku. Vášeň potřebuje novost, živost, zvědavost a odstup. Na tom potřebuje pracovat i Petra s Tomášem. Oba paradoxně potřebují kultivovat hlavně každý sám sebe a svůj vlastní život. Potřebují od sebe malinko poodstoupit, aby zase do vztahu pronikl závan čerstvého vzduchu.

Plamen potřebuje kyslík

V manželském vztahu (nebo prostě v dlouhodobém závazném vztahu) se to vyvíjí tak, že v druhém najdeme někoho, kdo je zprvu cizí, zajímavý a nový. Obrazně řečeno je mezi námi prostor. Ten nám umožňuje po sobě toužit. Máme někoho, ke komu se můžeme přes ten prostor dostávat. Tu vzdálenost můžeme zdolávat, dobývat. Erotika i vášeň prostor potřebuje. Stejně jako oheň potřebuje vzduch.

Někdy se na partnera podíváme a cítíme, jak nás zajímá. Všímáme si, že říká něco pro nás nového, nějak nově se zatváří, udělá nové gesto. Jsme citliví a jsme zvědaví. Nevlastníme ho. Ta nejistota, nebezpečí, nečitelnost tomu dodává jiskru, vášeň i touhu. Erotický náboj je přítomen.

Časem se nám partner postupně stává známějším. Přináší to pocit uspokojení, bezpečí, jistoty, předpokladatelnosti. Začínáme bydlet, plánovat založení rodiny. Prostor mezi partnery se v této fázi nepozorovaně zmenšuje. Často až do té míry, že úplně zmizí a partneři splynou.

Ve chvíli, kdy partnera dokonale známe (máme ten pocit), když ho vlastníme, když se na něho nedíváme se zvědavostí, se dostáváme do pasti: ze dvou Já se stane jedno My.

To spolehlivě zahubí erotiku. Zmizí mezi námi prostor, není se ke komu přibližovat, koho dobývat a svádět.

Člověk už nežije sám za sebe. Poztrácel svůj vlastní život. Touha po pospolitosti je naplněná, ale touha po autonomii vážně strádá. A sex taky. Jde to ruku v ruce.

Obrazem prostoru mezi partnery jsem fascinovaná. Uvažte, že pokud je ten prostor příliš malý, jsou na sobě partneři závislí, žijí nesvobodně, příliš se bojí, že ten druhý odejde, že budou opuštěni. Mají tendenci druhého kontrolovat, manipulovat, trápí sebe i partnera žárlivostí.

Zkoumáním prostoru mezi partnery mnohdy přijdeme na kloub tomu, proč se podvádějí. Často to bývá tím, že jsou příliš nablízko, nesvobodně, tedy bez touhy a erotiky. A tak se chodí probouzet jinam. A to je velká škoda.

Člověk vedle mne

Možná vás napadá, ze když si ve vztahu budeme vytvářet prostor každý pro sebe, odcizíme se. Je to paradox, ale přesně to se nestane. Zrovna včera mi klientka Marta vyprávěla jednu situaci z výletu, na kterém byla se svým partnerem Petrem. Prožili spolu celý den a k večeru se ukázalo, že Marta by ráda ještě zůstala u jezera, zatímco Petr už spěchal na fotbalový zápas.

Ještě před pár měsíci by to pro Martu byl problém, protože když už jsou spolu, tak spolu přeci mají zůstat celý den. Není povoleno, aby to každý z nich cítil jinak a chtěl něco jiného. Šest let to tak bylo. Jinakost a samostatnost se netolerovala. Už jen návrh teď si půjdu po svých by býval spustil lavinu nepříjemných pocitů a vyústil by dříve či později v hádku.

Tentokrát to ale Marta s Petrem zvládli jinak. Užili si spolu den, dali si pusu, ona zůstala, on jel na fotbal. Oba měli dobrý pocit a těšili se, že se zase doma potkají. Zvládli svou jinakost s přehledem a radostí. Zvládli nejednat jako My, ale jako dvě Já. Jednali jako dvě oddělené jednotky, které mají mezi sebou prostor. A to přineslo přiblížení.

Odcizení většinou vzniká právě přílišnou blízkostí, splynutím, žitím života toho druhého. Tím se odcizíme nejprve sami sobě. To spouští mnoho různých nelibých pocitů včetně frustrace, obviňování druhého, zahořknutí a nakonec rezignace. Tahle vztahová nesvoboda a propojenost vede nakonec ke stažení se do vlastní ulity a k odcizení partnerů.