Novorozeně a jeho máma jsou nerozluční, jejich jednota sice vstoupila porodem do jiné dimenze, avšak nezanikla. Pocity matky se bytostně týkají dítěte, stav dítěte prožívá i jeho matka. Argentinská terapeutka Laura Gutmanová dokonce tvrdí, že ještě dlouho po porodu vůbec nemůžeme hovořit jen o matce a dítěti. Propojenost dvojice je podle ní taková, že existuje pouze „matka‑dítě“ a „dítě‑matka“.

Plně mi došlo, jak je pro matku bolestné oddělování od novorozence, když jsem byla po porodu třetího dítěte umístěna v porodnici na jiném oddělení. Na svém pokoji chodím sem a tam jak kočka v kleci, počítám minuty, kdy už mohu zase jít za svou maličkou. Když jsem s ní, jsem šťastná, jakmile musím odejít, smysl mé existence se rozplývá.

Chápu maminky, které nejsou schopny po porodu udržet myšlenku, jež se netýká dítěte, rozumím neochotě zabývat se čímkoli jiným. Sama skutečnost, že dítě již není součástí našeho těla, neznamená, že se osamostatnilo. Porodem osamostatňování dítěte teprve začíná. Dítě i matka mají biologickou potřebu zůstávat v prvních týdnech až měsících po porodu téměř v neustálém kontaktu. Pokud to okolí neakceptuje, vznikají problémy.

Chůva zdarma

Matka čtyřtýdenní holčičky Jitka chce řešit své pocity. „Musím si uvědomit, že to dítě není jenom moje,“ opakuje stále dokola, jako by chtěla sama sebe přesvědčit. „Měla bych být za pomoc vděčná. Můžu se i vrátit do práce – však jsem to sama chtěla…“Jenže když to říká, její tvář nevyjadřuje radost, ale smutek. Čím víc na sebe rozumem tlačí, tím více zraněné jsou její city. Je smutná, „na dně“. Uvažuje, zda by jí nepomohla antidepresiva.

Před narozením dcery Jitka pracovala na vysoké pozici, práce ji bavila a dokonce sama prohlašovala, že se bude chtít po porodu co nejdříve vrátit do práce, dopředu sháněla chůvu. Po porodu to ovšem cítí jinak.

Mnoha dětem by skutečně prospělo, kdyby se tátové, babičky, dědové, tety a strýcové zapojovali více. U novorozenců a malých kojenců bych však byla v řadě případů zdrženlivější.

Jenže Jitčino dítě se narodilo do zcela specifických podmínek. Půl roku předtím zemřel tchán, tchyně se zhroutila a následně odešla do předčasného důchodu. A nyní se upnula na nový smysl svého života: péči o vnouče. Chce o ně stále pečovat, chce být chůvou, kterou Jitka „přece sama chtěla“, dokonce bez nároku na jakoukoli mzdu.

Jitku ale mateřství změnilo. Nechce se vrátit do práce, touží být se svým miminkem, pečovat o ně. Tchyni chce pomoci, chce jí být vděčná – jenže v reálu cítí hlubokou nechuť jí dítě svěřovat, bez dítěte se propadá do pocitů beznaděje: „Takovou prázdnotu až zoufalství jsem nikdy nezažila,“ popisuje. Cítí úzkost a „nesmyslný“ strach, že přijde o své dítě.

Darujte předplatné

Koupit

Stydím se za to, co cítím

Znám mnoho maminek, které to měly podobně.

• „Uvažuj racionálně. Když budeš doma, přijdeš o klienty,“ říkal Šárce manžel. Sám byl v zaměstnání dlouhodobě nespokojený a navíc vydělával o poznání méně. Jevilo se tedy logické, že s miminkem zůstane doma on. Dokonce nabízel, že jí bude do práce nosit syna na kojení. „Nebuď blbá, ber to!“ povzbuzovala Šárku její nejlepší kamarádka. A tak se Šárka nechala přemluvit. Po měsíci skončila v ordinaci psychiatra.
• „Rodila jsem císařem a byla jsem ráda, že to byl právě manžel, kdo dítě po porodu první choval, když já jsem nemohla,“ svěřuje se Dominika. „Přesto je ve mně určitá lítost a snad i žárlivost, že jsem to nebyla já, kdo měl naše miminko v náručí první. Tedy v tu chvíli mi to nevadilo, naopak. Strašně špatně se mi teď ale poslouchá, jak se s tím všude chlubí.“

Pocity, s nimiž se svěřily tyto ženy, se nepřiznávají lehce. Ostře totiž kontrastují s tím, co si ony samy myslí, že by měly: domnívají se, že by měly mít radost z projevů zájmu a péče, měly by být vděčné za pomoc. Samy chtějí, aby to tak cítily, a tlačí na sebe, aby měly jiné pocity. Výsledkem je, že se trápí, a s nimi pochopitelně i dítě. 

Čím víc, tím líp?

Často se setkávám s názorem, že čím dříve se otcové zapojí, čím více otcovské či prarodičovské péče se dítěti dostává, tím lépe. Mnoha dětem by skutečně prospělo, kdyby se tátové, babičky, dědové, tety a strýcové zapojovali více. U novorozenců a malých kojenců bych však byla v řadě případů zdrženlivější. Velmi totiž záleží na způsobu péče a na tom, jak angažovanost okolí prožívá matka.

Matky, které nechtějí svěřit týdenní dítě na procházku prarodičům, stěží nacházejí pochopení. Pocity Šárky, Jitky a jiných maminek jako by nebyly důležité. Jako by byly něčím, co lze lehce změnit, na co se nemá brát ohled. Dítěte se netýkají. Jde „jen“ o matku, navíc „jen“ o její pocity. A tak se matky samy snaží své pocity změnit, či alespoň o to, aby podle nich nejednaly.

Jenže to je hrubé nedorozumění. Pocity a prožívání matek mají svůj důvod, své opodstatnění, a potlačovat je se nevyplácí. Ignorace pocitů matky, případně jejich potlačení, páchá mnohé škody a často se negativně projeví na dítěti.

Dítě zrcadlí matčin stín

Matka si například zakáže plakat – a pak si celá rodina láme hlavu, proč je dítě tak plačtivé. Matka se „zapře“, skousne něco, do čeho ji okolí tlačí, a dítě pak cestuje po doktorech s různými neobjasnitelnými zažívacími, biorytmickými či jinými obtížemi. Dítě, jež má potíže, někdy zkrátka zrcadlí matčin stín – tedy to, co sama v sobě potlačila, co si neuvědomuje.

Maminky ke mně často přicházejí s různými neobjasnitelnými potížemi dětí. Cesta ven z nich vede často právě skrze uvědomění si svých reálných pocitů, toho, co prožívají, co samy chtějí. Když se matka sama ujme svého stínu (přizná si emoce a myšlenky, jež dosud vytěsňovala), oprostí dítě od toho, aby ono její stín prožívalo a vyjadřovalo.

Článkem nechci říct, že všechny potíže miminek pramení v matčině stínu. Nechci ani říct, že by veškerá péče o malé miminko měla spočívat na matce. Většina žen pomoc po porodu vítá a některé ji vyloženě potřebují. Většina žen je též ráda, když je muž doprovází k porodu, a po porodu jsou vděčné i za pomoc dalších blízkých. Chci ovšem upozornit na to, že určitá zdrženlivost je na místě, zejména v období šestinedělí.