Když jdete ulicemi Vídně, překvapí vás česká jména na štítech obchodů, restaurací a kaváren. Společnou historii připomínají muzea, jídelní lístky i tváře lidí – jsou nám tak podobní.
Ve Vídni jsem byl poprvé v prosinci 1989. Hektický zájezd autobusem, šest hodin cesty tam, šest hodin na prohlídku města a euforii v obchodech s gramodeskami, šest hodin zpátky. Svět se nám otevíral. Byl tak odlišný a o tolik lepší než ten náš.
Při druhé návštěvě letos na jaře mě zaskočil podobně silný pocit, že se zase něco mění. Syn mě tahal po muzeích a já chtě nechtě koukal na monumentální mapy, na kterých byla česká, moravská a slovenská města součástí monarchie.
Ve škole nám naše československé sebeurčení prezentovali jako historický happy end. Nikdy jsem to tak necítil. Na našich mapách tehdy seděla svou obří prdelí nesvoboda. I jako děti jsme vnímali ten trapný rozpor: osvobodili jsme se od svazku se zemí, ve které lidé žijí svobodně a v blahobytu, na rozdíl od nás.
Jinde bude líp!
Jako když se rozpadne rodina kvůli naivním fantaziím o výhodách single života. Jako když se partneři bez povědomí o psychologii vztahu rozejdou dřív, než si v naprosto přirozených konfliktech pomohou dospět. Brzy skončí v náruči někoho jiného a počáteční fáze dospívání může začít nanovo.
Mohlo by vás zajímat
Cesta nejistých hrdinů
Základní lidskou touhou je vnímat sám sebe jako jedinečného a silného. K takovému pocitu vedou …
Přečíst článekCo se s nedospělými lidmi a národy ve vztazích děje? Po počátečním nadšeném nebo vnuceném svazku si na situaci prostě zvyknou. Pak si začnou všímat negativních vlastností partnera. Brzy jim věnují plnou pozornost. Zároveň vnímají atraktivitu jiných potenciálních partnerů. Možnost výměny jim připadá stále lákavější.
Nakonec veškerou pozornost věnují své představě svobody a stávající vztah si v mysli ztotožní s jejím opakem, nesvobodou. Energii dalšího konfliktu nakonec využijí k naplnění svého přání osvobodit se a potrestat svým odchodem toho, kdo jim svobodu odpírá.
A tak stojíme před starou mapou Evropy ve vídeňském Vojenském historickém muzeu. Hledíme na mapu, normalizačním dějepisem otupělý otec a historií fascinovaný desetiletý kluk, oba ze země deformované mindráky malosti ve všech jejích podobách.
Dnešní mapa Evropy tu sto let starou v mnohém připomíná. Jsme součástí rodiny, která má šanci ve vzájemných konfliktech růst a dospívat. Historie nás učí, že to dřív nebo později vzdáme. Psychologie dává naději, že do té doby pochopíme, kde zas a znova děláme chybu.
Psáno pro můj oblíbený časopis Finmag
