Komunikace by měla být dialogem – rozhovorem dvou (nebo více) osob. Proud slov by se měl ubírat směrem k druhému. Ten by měl tento proud přijmout, rozmyslet si a pochopit, co chtěl druhý člověk říct, a až poté odpovídat. A stejným způsobem by výměna pokračovala dál… Jak často však něco takového slyšíme? Z komunikace se až příliš často stává jednostranný monolog, který si neklade za cíl vzájemné porozumění. Jako by se hlavním úkolem stalo hlásání vlastní „neomylné“ pravdy. Je paradoxní, že ve světě, který tak hojně proklamuje relativní platnost názorů, pojmů a hodnot, hraje prim monologický způsob komunikace.