Oběť v nás

Je neděle odpoledne a Jana si povzdychne: „Ach jo… zítra zase pondělí… to je otrava…“ Je znechucená a cítí vztek, protože toho má v práci moc a šéfa nezajímá, že je přepracovaná. Kolegové dělají polovinu toho, co Jana, ale mají stejné odměny. Taková nespravedlnost! Janinu náladu pošle k úplnému bodu mrazu představa úterní prezentace. Jako by nadřízený nevěděl, že ji veřejné vystupování stresuje – pořád ji tlačí někam na porady. Jde si dát do kuchyně něco dobrého na nervy a všimne si nepořádku po manželovi. Pomyslí si: „Můžu mu to říkat stokrát, a stejně to nikdy po sobě neuklidí. Zase to zůstává na mně.“ Jana zvedne telefon a volá kamarádce Petře: „Ahoj, Petro, to jsem ráda, že jsi mi to zvedla… Já se ti cítím úplně nanic… Ta práce je strašná, doma jsem všem ukradená, takhle jsem si opravdu svůj život nepředstavovala.“ Po třiceti minutách víceméně monologu se Jana cítí trošku lépe. Ještě že má aspoň tu Petru. I když ta už na ni kvůli novému příteli také nemá tolik času…